ECLI:CZ:US:2022:2.US.1665.22.1
sp. zn. II. ÚS 1665/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Ch., zastoupeného Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem Blahoslavova 197/14, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2019, č. j. 31 T 6/2015-884, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2021, č. j. 2 To 23/2019-1091, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, č. j. 5 Tdo 27/2022-1134, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil v záhlaví specifikovaná rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud"), Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na obhajobu, spravedlivý proces a legalitu trestní represe dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 80 Ústavy, čl. 81 Ústavy a čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1, odst. 4 Listiny, čl. 39 Listiny, čl. 40 Listiny, čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 7 Úmluvy.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl nejprve rozsudkem nalézacího soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 31 T 6/2015-744, uznán vinným ze spáchání zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku dle §255 odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve znění platném a účinném do 12. 8. 2017, a dle §255 odst. 3 trestního zákoníku, ve znění platném a účinném do 12. 8 2017, k trestu odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon byl dle §81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu, kterou nalézací soud dle §82 odst. 1 trestního zákoníku stanovil na tři léta a šest měsíců, dle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací v délce trvání tří let a šesti měsíců a současně nalézací soud uložil stěžovateli dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, povinnost zaplatit poškozené škodu ve výši 1 944 269,65 Kč (dále jen "první rozsudek nalézacího soudu").
3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl jako zaměstnanec společnosti A (dále jen "poškozená"), s předmětem podnikání kovoobráběčství, dostatečně obeznámený s podstatou podnikatelské činnosti této společnosti a jejího zázemí, a současně jako jediný jednatel a společník společnosti B, s předmětem podnikání obráběčství, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, která zajišťovala obchodní činnost pro poškozenou, v úmyslu odebrat zboží, ale nezaplatit za ně, a tím získat pro sebe a společnost B, prospěch, odebrat od poškozené v období 30. 8. 2013 až 27. 11. 2013 zboží, zejména elektrody a trysky k autogenním či plazmovým hořákům, v přesně nezjištěném množství a v přesně nezjištěné ceně, které poškozená vyfakturovala společnosti B, celkem jedenácti fakturami úhrnně na částku 1 994 269,65 Kč, přičemž tato společnost zboží prodala dalším subjektům, které kupní cenu uhradily, avšak poškozené společnost B, zastoupená stěžovatelem, nezaplatila ničeho (dále jen "předmětný skutek").
4. Stěžovatel napadl první rozsudek nalézacího soudu odvoláním, na jehož podkladě odvolací soud usnesením ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 To 84/2017-795, tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně.
5. Nalézací soud věc znovu projednal a ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem zneužití informace a postavení v obchodním styku dle §255 odst. 2 trestního zákoníku, ve znění platném a účinném do 12. 8. 2017, za nějž jej odsoudil dle §255 odst. 2 trestního zákoníku ve spojení s §67 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a §68 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 000 Kč, což představovalo čtyři sta celých denních sazeb po pěti stech Kč, přičemž dle §69 odst. 1 trestního zákoníku nalézací soud stanovil stěžovateli náhradní trest odnětí svobody v délce deseti měsíců. Poškozenou s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Stěžovatel napadl tento rozsudek nalézacího soudu odvoláním, které odvolací soud zamítl svým usnesením ze dne 14. 5. 2019, č. j. 2 To 23/2019-945 (dále jen "usnesení odvolacího soudu"). Proti němu podal stěžovatel dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 26. 2. 2020, č. j. 5 Tdo 1414/2019-997 (dále jen "první usnesení Nejvyššího soudu"). Nejvyšší soud, stručně řečeno, v předmětném skutku spatřoval tzv. podvodný úmysl stěžovatele, a tedy nepovažoval právní kvalifikaci trestným činem zneužití informace a postavení v obchodním styku dle §255 odst. 2 trestního zákoníku, ve znění platném a účinném do 12. 8. 2017, za přiléhavou, místo ní bylo dle jeho názoru na místě zvažovat kvalifikaci trestným činem podvodu dle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, či dokonce dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, případně kvalifikaci trestnými činy zpronevěry dle §206 trestního zákoníku nebo poškození věřitele dle §222 trestního zákoníku. Jelikož však Nejvyšší soud při srovnání v úvahu připadajících právních kvalifikací předmětného skutku s §255 odst. 2 trestního zákoníku, ve znění platném a účinném do 12. 8. 2017, dospěl k závěru, že všechny ostatní právní kvalifikace by pro stěžovatele byly přísnější, přičemž rozhodoval k dovolání stěžovatele, a tedy byl vázán zákazem reformationis in peius, napadený rozsudek nezrušil, ale dovolání odmítl.
7. Proti prvnímu usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, na jejímž podkladě Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. II. ÚS 1762/20 ze dne 10. 2. 2021 tak, že je zrušil pro porušení zásady nullum crimen sine lege dle čl. 39 Listiny a ve zbytku ústavní stížnost odmítl. Ústavní soud v tomto nálezu vyjádřil názor, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel se nedopustil trestného činu, pro nějž byl odsouzen, a ačkoliv měl za to, že jeho jednání bylo trestné, nepostavil na jisto, která právní kvalifikace předmětného skutku byla ta správná. Uložil tedy Nejvyššímu soudu, aby jasně právní kvalifikaci stanovil a aby umožnil stěžovateli se proti ní účinně bránit.
8. Na základě tohoto nálezu Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 3. 2021, č. j. 5 Tdo 194/2021-1037 (dále jen "druhé usnesení Nejvyššího soudu"), dle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení odvolacího soudu a podle §265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, a dle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve druhém usnesení Nejvyšší soud konkretizoval, že vzhledem k zákazu reformationis in peius připadá do úvahy toliko právní kvalifikace předmětného skutku jakožto podvodu dle §209 odst. 1 trestního zákoníku. V souladu s pokynem Ústavního soudu pak za účelem umožnění doplnění dokazování a možnosti přizpůsobit obhajobu stěžovatele změně právní kvalifikace Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil s upozorněním na novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb.
9. Odvolací soud v novém řízení o odvolání vydal svůj rozsudek nyní napadený ústavní stížností, jímž uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podvodu dle §209 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., za nějž jej odsoudil dle §209 odst. 1 trestního zákoníku za použití §67 odst. 1, 3 trestního zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 195 000 Kč, což představovalo 150 celých denních sazeb po 1 300 Kč. Současně odvolací soud odkázal dle §229 odst. 1 trestního řádu poškozenou s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a dle §256 trestního řádu odvolání státního zástupce a poškozené zamítl. Odvolací soud v intencích pokynů Nejvyššího soudu provedl ve věci nové veřejné zasedání o odvolání, v němž se vyjádřili obhájci stěžovatele i sám stěžovatel, a na jeho závěr rozhodl tak, jak uvedeno výše, neboť měl za to, že předmětný skutek naplňuje všechny znaky trestného činu podvodu a že zásada zákazu reformationis in peius nijak nebránila tomu, aby jím byl stěžovatel v tehdejší procesní situaci uznán vinným.
10. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel obšírně rekapituluje předchozí průběh řízení před obecnými soudy, a následně proti napadeným rozhodnutím obecných soudů předkládá námitky: 1) porušení práva na obhajobu; 2) porušení zásady zákonnosti; 3) porušení zákazu reformationis in peius. Gros každé z těchto námitek tkví v následujícím:
12. Ad 1) stěžovatel upozorňuje, že využil svého práva vyjádřit se ke změně právní kvalifikace, které akcentoval ve výše uvedeném nálezu Ústavní soud, a prostřednictvím svých obhájců zaslal písemně vyjádření odvolacímu soudu před konáním veřejného zasedání, v němž navrhl "provést u veřejného zasedání všechny účetní doklady ve spise a k nim se vyjádřit", aby stěžovatel mohl poukázat na důkazy o pozměňování těchto účetních dokladů, dále navrhl důkaz výslechem "svědka S. z firmy C", a dále navrhnul, aby se stěžovatel mohl vyjádřit ve veřejném zasedání ke stavu skladu společnosti B, k 29. 11. 2013. U veřejného zasedání před odvolacím soudem však nebyl žádný z těchto důkazů proveden.
13. Ad 2) stěžovatel předkládá obsáhlé vyjádření k tomu, že v dosavadním řízení nebylo nikdy tvrzeno, že by stěžovatel někdy někoho uvedl v omyl či že by někdo v důsledku takového omylu jednal, z čehož by vznikla škoda. Škoda přitom musí být v příčinném vztahu s omylem a její výše musí být přesně zjištěna. Zavinění by muselo nastat nejpozději před 30. 8. 2013, což dosud nebylo tvrzeno ani prokazováno. Stěžovatel tedy skutkovou podstatu dle §209 odst. 1 trestního zákoníku nenaplnil a skutkové vymezení věci této právní kvalifikaci zjevně neodpovídá, čímž byla porušena zásada nullum crimen sine lege. Odvolací soud se snaží dosáhnout odsouzení stěžovatele a v rozporu s ústavním pořádkem danými pravidly dělby moci "dotváří a doplňuje skutkový stav nejen nad rámec popisu skutku, ale rovněž nad rámec veškerých dosud použitých úvah činěných příslušnými orgány činnými v trestním řízení", čímž "vybočil ze své role a postavení inter partes, staví se na stranu orgánů činných v trestním řízení".
14. Ad 3) stěžovatel poukazuje na to, že odvolací soud v roce 2019 vyslovil názor, že rozsah dokazování, hodnocení důkazů a závěry plynoucí z provedeného dokazování, popis skutku, a zvolená právní kvalifikace jsou učiněny správně, avšak po zásahu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v roce 2021 zcela otáčí a uvádí, že nemohou nyní obstát, a musí se změnit. Stěžovatel je názoru, že dle §265s odst. 2 trestního řádu není změna popisu skutku, hodnocení důkazů a závěrů možná a přípustná, nepřípustná je jakákoliv změna v neprospěch stěžovatele, tedy jakákoliv změna v kterémkoliv výroku, pokud zhoršuje postavení stěžovatele a přímo se jej dotýká. Odvolací soud bez provedení dokazování nyní nově konstatuje omyl a vznik výše a její škody, což je změna v neprospěch stěžovatele, a tedy i porušení zásady zákazu reformationis in peius. Ke změně k horšímu ve stěžovatelově věci nyní došlo novými skutkovými zjištěními, použitou právní kvalifikací, druhem a výměrou trestu, rozsahem způsobené škody, a to "v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v jejich kumulaci".
IV. Posouzení Ústavním soudem
15. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
16. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní stížností stěžovatel uplatňuje námitky, které uplatňoval již v průběhu řízení před obecnými soudy a s nimiž se v zásadě vypořádaly již obecné soudy. Stěžovatel na toto vypořádání se obecnými soudy v ústavní stížnosti nijak nereaguje, nepolemizuje s právními názory obecných soudů a nerozvíjí své vlastní stanovisko v konfrontaci s nimi, pouze opětovně předkládá tytéž námitky, na něž mu již bylo ze strany obecných soudů odpovězeno, a to způsobem, který se nachází zcela uvnitř mezí ústavnosti. K jednotlivým námitkám pak blíže Ústavní soud uvádí toto:
17. Námitku 1) stěžovatel sice koncipuje jako námitku proti údajnému porušení svého práva na obhajobu, ačkoliv obsahově zmiňuje toliko neprovedení důkazů, které navrhoval provést ve veřejném zasedání vyústivším ve vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu. Tuto skutečnost lze podřadit pod námitku tzv. opomenutého důkazu. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud pod vadu opomenutého důkazu podřazuje situace, v nichž buď o procesně korektně učiněném důkazním návrhu nebylo rozhodnuto vůbec, nebylo řádně odůvodněno zamítnutí důkazního návrhu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643); nález sp. zn. IV. ÚS 546/05 ze dne 29. 10. 2007 (N 172/47 SbNU 245) či nález sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323)], či důkaznímu návrhu sice soud vyhověl a provedl jej, avšak při rozhodování k němu nepřihlédl nebo v odůvodnění svého rozhodnutí neobjasnil, jakou úvahu ohledně něj provedl a co z něj vyvodil [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315); nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377); nález sp. zn. IV. ÚS 802/02 ze dne 21. 4. 2004 (N 58/33 SbNU 89) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
18. V nynějším případě stěžovatel formuluje svou námitku 1) tak, že formálně spadá pod okruh situací, v nichž obecné soudy neprovedly navržený důkaz, aniž by tento svůj postup odůvodnily. Při bližším pohledu však materiálně stěžovatelova námitka do tohoto okruhu situací nenáleží. Nutnou podmínkou úspěšného uplatnění námitky opomenutého důkazu v této variantě totiž je řádné procesní uplatnění důkazního návrhu, což v nynější věci dovodit nelze. Předně za důkazní návrh nelze považovat vyjádření stěžovatele jako obžalovaného k nejrůznějším skutečnostem. V takovém případě nejde o důkazní návrh ve smyslu návrhu opakovaného výslechu obviněného ve smyslu §91 a násl. trestního řádu, ale o samostatné procesní právo obviněného dle §33 odst. 1 trestního řádu, v jehož realizaci stěžovateli nic nebránilo. Stěžovatel měl dostatečnou příležitost se ve veřejném zasedání vyjádřit k relevantním skutečnostem a tento ani nezmiňuje, že by mu odvolací soud neumožnil toto své procesní právo realizovat, že by mu odnímal bezdůvodně slovo atd. Naopak, stěžovatel výslovně v bodě 57. ústavní stížnosti uvádí, že mu obecné soudy neposkytly žádný prostor na provedení důkazů svědčících o tom, zda se dopustil trestného činu, či nikoliv, "kromě možnosti se písemně a ústně vyjádřit". Žádal-li stěžovatel příležitost se vyjádřit a tuto příležitost mu odvolací soud i poskytl, nemohl tím nijak opomenout stěžovatelův důkazní návrh, který stěžovatel ve skutečnosti vůbec neučinil.
19. V tomto smyslu jediné, co ze stěžovatelem rekapitulovaného obsahu jeho vyjádření zaslaných odvolacímu soudu před předmětným veřejným zasedáním odpovídá důkaznímu návrhu, byl důkaz výslechem svědka S. Ani neprovedením tohoto důkazu však k naplnění shora popsané varianty situace tzv. opomenutého důkazu nemohlo dojít. Odvolací soud na závěr veřejného zasedání obhajobu vyzval k doplnění důkazních návrhů, avšak ani stěžovatel, ani jeho obhájci výslovně žádné návrhy na doplnění dokazování nevznesli, což stěžovatel uvádí i v bodě 41. své ústavní stížnosti, přičemž ani netvrdí, že by při této příležitosti jakýmkoliv způsobem odkázali na svůj písemný návrh na doplnění dokazování. Údajná formulace předsedy senátu, kterou stěžovatel ani žádným způsobem nedokládá, na uvedeném nemůže ničeho změnit, neboť výzvu k doplnění dokazování na závěr veřejného zasedání o odvolání si stěžovatel, řádně zastoupen kvalifikovanými obhájci, nemohl vyložit jinak, než že je dotazován na to, zda mají být provedeny ještě nějaké důkazy, které dosud provedeny nebyly, a musel být srozuměn s tím, že pokud žádná ze stran trestního řízení již žádné další návrhy nevznese, žádné další dokazování již neproběhne.
20. Kromě toho, i kdyby i přesto stěžovatelův návrh na výslech svědka S. mohl být vnímán jako řádně učiněný důkazní návrh, který vyvolal odpovídající povinnost odvolacího soudu se jím zabývat (a shora Ústavní soud vyložil, že tomu tak nebylo), stěžovatel nijak nekonkretizoval, k čemu se tento svědek měl vyjadřovat, a tedy znemožnil Ústavnímu soudu byť v obecné rovině posoudit, jak významné by bylo mohlo být jeho svědectví pro rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud přitom dlouhodobě ve své rozhodovací činnosti vychází z názoru, že ne každá nezákonnost zakládá rovněž vadu protiústavnosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123); nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165); nález sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163) či nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/18 ze dne 4. 9. 2018, bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185) bod 12.; či nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), bod 69.].
21. Vada nezákonnosti musí dosahovat určité intenzity zásahu do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, aby současně představovala i jejich porušení, a tedy aby zatěžovala vadou neústavnosti napadené rozhodnutí či jiný postup orgánu veřejné moci, k nimž se pojí. To platí i pro vadu opomenutého důkazu. Ne každé opomenutí rozhodnout o důkazním návrhu, které vždy samo o sobě zatěžuje postup obecného soudu vadou nezákonnosti, neboť takto mu právní řád postupovat neumožňuje, musí tedy vždy současně zakládat i vadu neústavnosti. Tak tomu nebude zejména v případech, v nichž opomenutý důkazní návrh směřuje k důkazu, který nemá žádný či má jen zcela mizivý význam pro rozhodnutí ve věci samé. Pokud stěžovatel neučiní součástí své námitky opomenutého důkazu i argumentaci co do potenciálního významu navrhovaného důkazu, znemožní tím Ústavnímu soudu, který není povolán k tomu, aby z vlastní iniciativy za stěžovatele dotvářel či konkretizoval jeho argumentaci, přezkoumat i intenzitu možného zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. V takovém případě námitka opomenutého důkazu nemůže být úspěšná.
22. Nad rámec uvedeného Ústavní soud doplňuje, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1762/20 ani Nejvyšší soud ve svém druhém usnesení nevyjádřily názor, že k umožnění stěžovateli uplatnit v dostatečné míře právo na obhajobu bude nezbytné doplnit dokazování, toliko Nejvyšší soud v bodě 20. druhého usnesení zmínil potřebu doplnění dokazování jako eventualitu. Vzhledem k povaze vady vytknuté Ústavním soudem Nejvyššímu soudu a vzhledem k původu této vady spočívající v tom, že Nejvyšší soud dospěl ve svém prvním usnesení k závěru, že předmětný skutek tak, jak byl nalézacím a odvolacím soudem zjištěn, neodpovídá použité právní kvalifikaci, je ovšem zjevné, že primárně šlo o otázku právní, kdy k zjištěnému skutkovému stavu a provedenému dokazování neměly Nejvyšší soud ani Ústavní soud žádné výhrady, a ani stěžovatel proti nim v nynější ústavní stížnosti v zásadě nebrojí, ostatně i svou námitku opomenutými důkazy vztahuje výlučně do sféry práva na obhajobu, nikoliv k zjištěnému skutkovému stavu a dokazování, na jehož podkladě byl ustálen. Ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti nijak neosvětlil, jakým způsobem se jeho námitka opomenutých důkazů vztahovala ke změně právní kvalifikace, naopak uvedl, že výslech svědka S. navrhoval již v průběhu řízení před vydáním nálezu sp. zn. II. ÚS 1762/20, z čehož plyne, že nešlo o nějaké novum, jehož potřebu si vyžádala změna právní kvalifikace. Přitom odvolací soud výslovně v bodě 18. napadeného rozsudku uvedl, že vycházel ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem a že potřeba doplnit dokazování vzhledem ke změně právní kvalifikace nevyvstala.
23. V dalších směrech než stran opomenutých důkazů pak stěžovatel svou námitku údajného porušení práva na obhajobu nerozvíjí a nespecifikuje. Je přitom zjevné, že Nejvyšší soud právě za účelem umožnění stěžovateli uplatnit své právo na obhajobu v rozsahu, v němž si to žádala změna právní kvalifikace na trestný čin podvodu dle §209 odst. 1 trestního zákoníku, vracel věc zpět odvolacímu soudu, který je k tomu nepochybně disponován lépe než Nejvyšší soud coby soud dovolací. Odvolací soud provedl veřejné zasedání, v němž se obsáhle vyjadřovali jak stěžovatel, tak také všichni jeho obhájci. Ústavní soud tedy sám propriu motu žádné apriorní porušení práva na obhajobu neshledává ani v dalších ohledech.
24. Stěžovatelovu námitku 2) přesvědčivým způsobem vyvrátily již obecné soudy. Stěžovatel spatřuje porušení čl. 39 Listiny a porušení navazujících součástí ústavního pořádku v tom, že údajně předmětný skutek nespadá pod právní kvalifikaci §209 odst. 1 trestního zákoníku. Odvolací soud naopak vyložil, proč předmětný skutek všechny znaky této skutkové podstaty naplňuje, a to i při nezměněném skutkovém stavu oproti napadenému rozsudku nalézacího soudu (srov. bod 19. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatelova teze, že až doposud se nikdo nezabýval žádným omylem, že žádný omyl, natož příčinná souvislost mezi ním a škodou a výše této škody ani nebyly dokazovány, je zjevně bezvýznamná. Předmětem dokazování nejsou znaky skutkové podstaty, které ve svém souhrnu dávají právní normu, ale skutečnosti, které ve svém souhrnu dávají skutkový stav, který se pod právní normu subsumuje.
25. Právní názor odvolacího soudu, že i při stávajícím popisu předmětného skutku bylo možno tento právně kvalifikovat dle §209 odst. 1 trestního zákoníku, shledává Ústavní soud ústavně konformním. Ústavní soud ostatně konstantně rozhoduje, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857); či nález sp. zn. I. ÚS 1524/15 ze dne 30. 11. 2016 (N 229/83 SbNU 575)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který je na rozdíl od Ústavního soudu k výkladu podústavního práva primárně povolán, pak v popisu skutku v případě trestních stíhání pro trestný čin podvodu nemusí být výslovně uveden zákonný znak "omyl" či "uvedení v omyl", ale skutkové okolnosti je naplňující mohou být vyjádřeny i jinak, případně i v odůvodnění rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1420/2011).
26. V souladu s tímto judikaturním závěrem Nejvyššího soudu odvolací soud postupoval, přičemž na tomto postupu Ústavní soud neshledává z ústavněprávního hlediska nic závadného ani na půdorysu specifik nynějšího případu. Skutečnost, že v popisu předmětného skutku již v původním řízení před zásahem Ústavního soudu byly obsaženy všechny skutečnosti, které ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu podvodu dle §209 odst. 1 trestního zákoníku, je přitom zřejmá již jen ze shora stručně provedené rekapitulace popisu skutku. Je sice pravdou, že v popisu skutku není výslovně uvedeno, že poškozená byla mylně přesvědčena, že stěžovatel odebrané zboží zaplatí, ovšem tato skutečnost, jak uvedeno výše, výslovně vyjádřena v popisu skutku být nemusí, nadto je nutným důsledkem stěžovatelova úmyslu za zboží nikdy nezaplatit, který stěžovatel i realizoval, což bylo obojí výslovně v popisu předmětného skutku uvedeno. Jelikož součástí popisu předmětného skutku byla i úplatnost odběru zboží stěžovatelem od poškozené, logicky by nemohla být pravdivá žádná interpretace popisu skutku, v níž by poškozená nebyla přesvědčena, že stěžovatel za zboží zaplatí ujednanou kupní cenu a v níž by stěžovatel byl přesvědčen, že zboží smí odebrat bezplatně.
27. Znak škody je pak vyjádřen součtem kupních cen za odebrané zboží, na něž poškozená stěžovateli vystavila faktury. Popis skutku pak nepochybně nemusel obsahovat ani výslovnou formulaci, že nezaplacením těchto kupních cen stěžovatelem vznikla poškozené ve stejné výši škoda a že by jí tato škoda nebyla nevznikla, kdyby stěžovatel byl kupní ceny zaplatil, jakož ani že kdyby byla poškozená věděla, že stěžovatel za odebrané zboží nic nezaplatí, nebyla by mu je poskytla, neboť i tyto skutečnosti nutně logicky vyplývají z podvodného úmyslu stěžovatele a jeho realizace. Odvolacímu soudu tedy nic nebránilo kvalifikovat předmětný skutek jako trestný čin podvodu. Učinil-li tak, pak Ústavní soud při absenci kvalifikované oponentury tohoto právního názoru odvolacího soudu, která by na něj konkrétně reagovala, nemá důvodu se touto námitkou dále zabývat.
28. I námitka 3) postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud zákaz reformationis in peius považuje za jeden z požadavků právního státu na ústavně konformní postup v opravných řízeních v trestním řízení [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 525/15 ze dne 8. 11. 2016 (N 210/83 SbNU 341) či nález sp. zn. I. ÚS 670/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 88/41 SbNU 127)] a nedílnou součást práva na obhajobu, kontradiktornost řízení a na soudní ochranu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 304/04 ze dne 8. 6. 2006 (N 117/41 SbNU 469)]. Vyplývá z něj zákaz soudního aktivismu nahrazujícího pasivitu veřejné žaloby, přičemž ze skutečnosti, že konečným arbitrem příznivosti výsledku řízení je sám obviněný, se podává nutnost extenzivního výkladu tohoto zákazu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1947/07 ze dne 5. 9. 2007 (N 135/46 SbNU 271)]. Tento zákaz se vztahuje i na následné uložení povinnosti obviněnému zaplatit náhradu nákladů zmocněnci poškozenému, byl-li zproštěn obžaloby [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3570/15 ze dne 9. 8. 2016 (N 149/82 SbNU 371)], případě uložení souhrnného trestu odvolacím soudem i za trestný čin, který nalézací soud při ukládání úhrnného trestu nezohlednil [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2306/07 ze dne 5. 3. 2009 (N 47/52 SbNU 471)]. Brání rovněž doplnění skutkové věty ve výroku o vině odvolacím soudem způsobem, který podporuje závěr o vině obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 544/05 ze dne 7. 12. 2006 (N 220/43 SbNU 437)]. Jelikož změna právní kvalifikace může vždy alespoň potenciálně vyžadovat doplnění dokazování, nelze na druhou stranu zákaz reformationis in peius vykládat tak, že by bránil doplnění dokazování, naopak je-li věc i přes užití nové právní kvalifikace možno rozhodnout i bez něj, musí obecný soud tuto okolnost odůvodnit [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 182/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 168/35 SbNU 273)].
29. Stěžovatel vykládá zákaz reformationis in peius způsobem, který zjevně neodpovídá jeho obsahu. Tento zákaz zabraňuje tomu, aby nové rozhodnutí učiněné po zrušení předchozího rozhodnutí na základě opravného prostředku podaného toliko ve prospěch obviněného bylo pro něj méně příznivé z hlediska výroku o vině, o trestu či i o náhradě škody, nemajetkové újmy či o vydání bezdůvodného obohacení, či dalších výroků na ně navazujících. Tato příznivost se v případě výroku o vině posuzuje podle závažnosti (resp. typové společenské škodlivosti) reprezentované především tíhou trestních sankcí, které lze za něj uložit, v případě výroku o trestu pak tíhou konkrétní uložené sankce. Jediné, čemu zásada zákazu reformationis in peius brání, je tak z hlediska viny a trestu odsouzení za závažnější trestný čin či uložení těžší trestní sankce než v původním následně zrušeném rozsudku.
30. Na druhé straně zákaz reformationis in peius neznamená, že by již nikdy nemohl být znovu obviněný odsouzen pro stejný či méně závažný trestný čin, byl-li původně za určitý trestný čin odsouzen, ale následně bylo toto zrušení na podkladě opravného prostředku podaného výlučně v jeho prospěch zrušeno s tím, že nebylo zákonné. Zákaz reformationis in peius nelze i přes svůj ústavně konformní extenzivní výklad pojímat tak široce, že by skutečnost, že původní odsouzení bylo chybné, znamenala, že obviněný již nikdy nemůže být odsouzen, protože by se jeho postavení v novém řízení odvíjelo od toho, že byl odsouzen nesprávně, tedy jako by ani odsouzen nebyl, a tedy kterékoliv odsouzení by bylo pak již vždy v jeho neprospěch (jakékoliv odsouzení by totiž logicky bylo horší než neodsouzení). Postavení obviněného a jeho příznivost se odvíjí od těch výroků, které byly reálně vůči němu pravomocně v původním řízení učiněny, a to bez ohledu na to, že byly následně zrušeny pro nesprávnost.
31. Obecné soudy v nynějším případě provedly pečlivé zhodnocení, proč je trestný čin podvodu dle §209 odst. 1 trestního zákoníku méně závažný než trestný čin zneužití informace a postavení v obchodním styku dle §255 odst. 2 trestního zákoníku, ve znění platném a účinném do 12. 8. 2017, jímž byl stěžovatel původně uznán vinným. Ústavní soud nemá k tomuto zhodnocení co dodat, ostatně již jen primární hledisko, tedy horní hranice trestní sazby (dva roky u trestného činu podvodu dle §209 odst. 1 trestního zákoníku a čtyři roky u trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku dle §255 odst. 2 trestního zákoníku, ve znění platném a účinném do 12. 8. 2017) jednoznačně závěr, že trestný čin podvodu dle §209 odst. 1 trestního zákoníku je mírnější právní kvalifikací, podporuje. Skutečnost, že za něj lze uložit navíc i trest propadnutí věci, nehraje žádnou roli, neboť jednak je toto kritérium až podružné, jednak se jím obecné soudy výslovně zabývaly a dospěly k závěru, že ve stěžovatelově věci konkrétně jeho uložení vůbec nehrozilo, neboť pro ně nebyly splněny podmínky.
32. Ve zbytku stěžovatel námitku 3) formuluje způsobem, z nějž je zřejmé, že ji zakládá především na údajném doplňování skutkových zjištění v jeho neprospěch oproti skutkovým zjištěním, která učinily obecné soudy již v předchozích řízeních. K tomu však, jak uvedeno již výše, v nynější věci nedošlo a skutková zjištění tak, jak byla učiněna v předchozích řízeních, umožňovala odvolacímu soudu bez dalšího uznat stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §209 odst. 1 trestního zákoníku. Ostatně neplatí, že zrušení předchozího rozhodnutí na podkladě opravného prostředku podaného výlučně ve prospěch stěžovatele by znemožňovalo jakékoliv doplnění skutkových zjištění, které by bylo zapotřebí vzhledem k nové právní kvalifikaci, ale toliko zhoršení výsledku řízení v neprospěch obviněného ve shora uvedeném smyslu. V nynější věci přitom odvolací soud nijak skutek ani jeho popis nedoplňoval oproti předchozímu následně zrušenému výroku o vině, a tedy obecné soudy se nedopustily ani porušení zásady totožnosti skutku, kterou stěžovatel místy ve své ústavní stížnosti směšuje se zákazem reformationis in peius.
33. Vytýká-li stěžovatel odvolacímu soudu, že před zrušením svého usnesení odvolací soud považoval hodnocení důkazů, skutková zjištění i zvolenou právní kvalifikaci za úplné a správné, a teprve po jeho zrušení Nejvyšším soudem nyní nově uzavřel, že "popis skutku" ani právní kvalifikace nemohou nyní obstát, pak mu absurdně vytýká respektování povinnosti řídit se právním názorem a pokyny dovolacího soudu dle §265s odst. 1 trestního řádu. Jelikož při plnění této povinnosti odvolací soud nevybočil z mezí stanovených §265s odst. 2 trestního řádu zakotvující pro dovolací řízení zákaz reformationis in peius, nelze v tom spatřovat žádný ústavněprávní deficit, ale naopak ústavně konformní respektování vnitřní (vertikální) dělby moci soudní. Souhlasit nelze ani se stěžovatelovým výkladem posledně jmenovaného ustanovení, podle nějž je v případě dovolacího řízení zákaz reformationis in peius širší a zabraňuje jakémukoliv rozhodnutí v neprospěch dovolatele. Takový právní názor jde proti ustálenému výkladu, který nebrání následnému odsouzení po zrušení předchozího odsuzujícího rozsudku, není-li přísnější než odsouzení předchozí, a zákaz změny k horšímu váže výlučně k meritornímu rozhodnutí, nikoliv k procesním úkonům [srov. např. PÚRY, F., In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3292; či DRAŠTÍK, A. In: FENYK, J., DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, k §265s, bod 9. citováno dle: ASPI (právní informační systém)].
34. Jako obiter dictum lze doplnit, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě nerozlišuje mezi pojmy "skutek", tj. výsečí minulé reality, v níž je spatřována trestněprávně relevantní událost, a jeho popisem, tj. pouhým vyjádřením skutku, které jej identifikuje v procesních dokumentech. V nynější věci se předmětný skutek v průběhu řízení před obecnými soudy neměnil, dokonce beze změny prakticky zůstal i jeho popis. To, že ten stejný skutek kvalifikovaly obecné soudy podle jiných ustanovení trestního zákoníku, se skutku jako takového ani jeho popisu nijak nedotýká, pokud jej pod ně lze subsumovat. Tak tomu v nynější věci bylo, neboť předmětný skutek i tak, jak byl vyjádřený ve svém popisu, obsahoval všechny skutečnosti, které byly nutné pro subsumpci pod ustanovení §209 odst. 1 trestního zákoníku.
V. Závěr
35. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého jeho ústavně zaručeného práva či svobody ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu