ECLI:CZ:US:2022:2.US.2057.22.1
sp. zn. II. ÚS 2057/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Blanky Forejtkové, zastoupené Mgr. Jakubem Olivou, advokátem sídlem Mlčochova 819/4, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 19. 5. 2022, č. j. 59 Co 56/2022-184, a Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 6. 2022, č. j. 16 C 212/2013-558, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností ze dne 29. 7. 2022 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů z důvodu, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a v záhlaví uvedených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 2. 2022, č. j. 16 C 64/2021-178, bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky pro zmatečnost, neboť stěžovatelka nezaplatila ve stanovené lhůtě soudní poplatek, naopak opětovně požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z důvodu svých špatných sociálních poměrů. Nepřiznání osvobození od soudních poplatků odůvodnil okresní soud především tím, že jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva s ohledem na opožděné podání žaloby pro zmatečnost. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu ve výroku, jímž bylo řízení o žalobě pro zmatečnost zastaveno, potvrdil. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud konstatoval, že "jakkoliv nezpochybňuje složitou sociální a životní situaci žalované a její majetkové poměry, osvobození od soudních poplatků jí však nebylo přiznáno především z důvodu, že se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva tak, jak bylo vyhodnoceno i soudem I. stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za tohoto stavu, kdy nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, jí nemůže být ustanoven ani zástupce z řad advokátů (s. 2 odůvodnění napadené usnesení krajského soudu).
3. V záhlaví uvedeným usnesením okresního soudu byl zamítnut návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků za žalobu na obnovu řízení a současně zamítnuta i její žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro toto řízení. V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud konstatoval, že u stěžovatelky nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a nelze jí proto ani ustanovit zástupce, neboť soud má za to, že její žaloba nemá naději na úspěch a jde tedy o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. K tomu v odůvodnění okresní soud vysvětlil, že jde o situaci, kdy nejsou zjevně tvrzeny žádné důvody obnovy řízení a kdy byla žaloba podána po lhůtě a bez nových skutečností (body 11. a 12. odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu). Stěžovatelce se též dostalo ze strany okresního soudu poučení, že: "Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži".
II.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti k napadenému usnesení krajského soudu namítá, že nedošlo k dostatečnému přezkoumání rozhodnutí okresního soudu a krajský soud pouze přejal skutkové a právní závěry soudů z předchozích řízení, a nezabýval se samotnou podstatou stěžovatelkou tvrzených skutečností. V rámci řízení o žalobě pro zmatečnost měly být podle stěžovatelky pro řádné zjištění skutkového stavu předloženy všechny dokumenty, na základě kterých stavební úřad rozhodl o kolaudaci v ústavní stížnosti specifikované nemovitosti. V návaznosti na uvedené stěžovatelka dále poukazuje na podjatost soudce okresního soudu a rovněž nezákonnost rozhodnutí okresního soudu o vyloučení věci k samostatnému řízení ze dne 2. 3. 2021, č. j. 16 C 212/2013-532.
5. K napadenému usnesení okresního soudu stěžovatelka namítá, že jím není respektováno rozhodnutí odvolacího soudu ani stěžovatelkou předložené důkazy. Podle stěžovatelky není napadené usnesení okresního soudu řádně "zdůvodněné, ani řádně doložené". V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů.
III.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení okresního soudu viz níže (sub IV.).
IV.
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení krajského soudu (body 8. až 12.), posléze proti usnesení okresního soudu (body 13. a 14.).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. K přezkumu rozhodnutí týkajících se (ne)osvobození od soudních poplatků Ústavní soud opakovaně uvádí, že výsledek řízení o osvobození od soudních poplatků, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zpravidla intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny.
11. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)].
12. Ve stěžovatelčině případě byly podmínky pro její osvobození od soudních poplatků posouzeny obecnými soudy dostatečně, v argumentaci okresního soudu ani krajského soudu a v jejich klíčovém závěru, že je zřejmé, že stěžovatelka v této věci uplatňuje své právo zřejmě bezúspěšně (s čímž se stěžovatelka ostatně v řízení o této ústavní stížnosti ani argumentačně dostatečně nevypořádává), neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení okresního soudu Ústavní soud nepřehlédl, že z napadeného usnesení se podává, že ze strany okresního soudu bylo dáno stěžovatelce řádné poučení o možnosti podat odvolání ke krajskému soudu. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona); z toho vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], a k jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.
14. Stěžovatelka v souladu s poučením soudu mohla napadnout citované rozhodnutí odvoláním, v němž by mohla uplatnit své námitky a tvrzení. Možnost podat řádný opravný prostředek nelze "nahradit" podáním ústavní stížnosti, neboť ústavní stížností (ve smyslu platné judikatury Ústavního soudu) nelze obcházet povinnost stěžovatele využít všechny procesní prostředky dané mu k ochraně jeho práv právním řádem České republiky.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu