ECLI:CZ:US:2022:2.US.3110.21.1
sp. zn. II. ÚS 3110/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Wagenknechta, právně zastoupeného Mgr. Annou Koller, advokátkou se sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1667/2021-158 ze dne 26. 8. 2021, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 160/2020-120 ze dne 13. 1. 2021 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí č. j. 17 C 223/2019-81 ze dne 22. 6. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle stěžovatele došlo rovněž k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy o právu na omezení státní moci, které stanoví, že smyslem a úkolem státní moci je sloužit občanům.
2. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 22. 6. 2020 č. j. 17 C 223/2019-81 zamítl stěžovatelův návrh na určení, že právní jednání, kterým byl založen svěřenský fond AB private trust I, je neplatné ex tunc (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možné pokračovat.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o odmítnutí jeho dovolání, neboť jednak vymezil dovolací důvody, navíc v případě existence deficitu ústavnosti u rozhodnutí odvolacího soudu, což stěžovatel ve svém dovolání uvedl, je dovolání přípustné. Rozhodnutí, jehož vady jsou takové povahy, že zakládají zásah do základního práva dovolatele, musí být možné napravit kterýmkoli dostupným opravným prostředkem (viz čl. 4 Ústavy České republiky), neboť základní práva a svobody stojí pod ochranou soudní moci. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud pochybil, když dovolání stěžovatele odmítl, a zasáhl tak do jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovateli bylo mj. vytknuto, že se neseznámil s jeho judikaturou, ačkoli stěžovatel z judikatury Nejvyššího soudu v oblasti otázky aktivní legitimace vycházel. Zdůraznil, že nepovažuje svůj případ za takový, na který lze automaticky aplikovat stávající judikaturu Nejvyššího soudu, který dlouhodobě setrvává na stanovisku, že aktivní legitimace nesvědčí třetí osobě, občanovi, např. konkrétně v případě žaloby na neplatnost smlouvy uzavřené obcí. Stěžovatel na tuto formalistickou praxi upozorňoval mj. i před odvolacím soudem.
5. Podle stěžovatele se soud prvního stupně a následně ani odvolací soud nezabývaly tvrzeným právním zájmem stěžovatele, byť se stěžovatel k této otázce na výzvu soudu včas vyjádřil. V odůvodnění soudu prvního stupně je uvedeno, že soud spatřuje smysl "právního zájmu" mj. v tom, aby soudy nebyly zahlceny nedůvodnými či neopodstatněnými podáními. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho návrh není neodůvodněný či neopodstatněný, ačkoli je podáván mj. i z důvodu veřejného zájmu proto, že s ním je neodmyslitelně tento případ spjat. To nelze klást k tíži stěžovateli. Navíc, veřejný funkcionář, kterého se návrh stěžovatele bezprostředně týká, je vázán pravidly pro výkon svěřené veřejné funkce, k jejichž dodržování se svým slibem zavázal.
6. Pakliže se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně a uvedl, že se jedná o řízení sporné a že navrhovateli nesvědčí věcná aktivní legitimace a nemá na věci naléhavý právní zájem, vyloučil tak meritorní projednání věci. Stěžovatel je však od počátku přesvědčen, že jeho právní sféry se otázka platnosti nebo neplatnosti svěřenského fondu přímo týká, neboť je občanem tohoto státu. Zároveň je členem Senátu České republiky a vykonává svůj mandát tak, aby nezklamal důvěru veřejnosti. Stěžovatel má naléhavý právní zájem na tom, aby o věci bylo rozhodnuto, protože bez tohoto určení bude ohroženo právo stěžovatele. Evropská komise věc uzavřela tak, že veškeré dotace, které Česká republika poskytla v rozporu s §4c zákona o střetu zájmů společnostem patřícím do koncernu Agrofert, jí nebudou z ESI fondů ve 100% výši proplaceny, přičemž za předpokladu, že již byly proplaceny, budou vymáhány po České republice zpětně.
II.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
9. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně právně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.)].
10. Ústavní soud se proto nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto, neboť stěžovatel nevymezil předpoklady jeho přípustnosti.
11. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (případně Ústavního soudu) a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou. Přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Stěžovatel však tuto povinnost nesplnil.
12. Z dovolání, které je součástí vyžádaného spisu, se skutečně nepodává, že by stěžovatel náležitosti dovolání splnil. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve vztahu ke sporné otázce aktivní věcné legitimace stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani prostřednictvím odkazu na judikaturu Ústavního soudu či zcela obecného poukazu na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu; jím odkazované judikatorní závěry se řešení otázky aktivní věcné legitimace k podání žaloby o určení podle §80 o. s. ř. vůbec netýkají. Při vymezení předpokladů přípustnosti měl vzít v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu k dané věci, seznámit se s ní, vymezit se vůči ní a promítnout tuto aktivitu do textu dovolání s tím, že uvede, která z podmínek zakládajících přípustnost dovolání je podle něj splněna (absence judikatury, rozpor apod. - k tomu srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 2000/16). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), byl dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části.
13. Dovolání stěžovatele, jak se s ním seznámil Ústavní soud, obsahuje pouze obecné právní argumenty, např. že žalobce podal žalobu jako občan této země zejména proto, že jednání má přímou souvislost s předsedou vlády České republiky, který v jedné osobě zastává pozici zakladatele a obmyšleného svěřenského fondu (viz také bod 30 ústavní stížnosti), přičemž své postavení zneužil k tomu, aby v rozporu s právním řádem České republiky zneužil institut soukromého práva k zastření svých ekonomických aktivit a nadále své postavení a vliv využívá ve prospěch holdingu. Založením svěřenského fondu bylo sledováno pouze obejití zákona, což se dovolatele jako občana přímo dotýká a negativně ho ovlivňuje. Dále dovolatel citoval z některých nálezů Ústavního soudu, které ovšem otázku aktivní legitimace, jež je předmětem soudního rozhodnutí, nikterak neřešily. V celkovém kontextu tak dovolání neobsahuje relevantní právní argumentaci, spíše se jedná o argumenty politické, a to přestože byl stěžovatel při podání dovolání řádně zastoupen.
14. Neuvedl-li tedy stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a jím nastolená otázka se netýkala důvodů, na nichž bylo postaveno rozhodnutí krajského soudu, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jeho dovolání odmítnout. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je přitom jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné. Je individualizováno na konkrétní situaci a nelze je považovat za obecné a paušální, pročež v něm nelze spatřovat žádný ze stěžovatelem namítaných ústavněprávních deficitů.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dopěl k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavním soudem aprobované odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání odmítnuto pro vadu spočívající v neuvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, nebyl vůbec dovolacímu soudu dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu nelze v takovém případě dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelových práv. Nesplnil-li stěžovatel podmínku řádného vyčerpání (mimořádného) opravného prostředku, je třeba na jeho ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nahlížet jako na nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Takový závěr se podává i ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (bod II. výroku stanoviska, body 59-68 odůvodnění).
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to tak, že ji odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu