ECLI:CZ:US:2022:3.US.1398.22.1
sp. zn. III. ÚS 1398/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem se sídlem Lidická 2006/26, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2020 č. j. 50 T 3/2010-14049, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2021 č. j. 6 To 56/2020-14327 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 č. j. 6 Tdo 1256/2021-14985, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo rozhodnuto o vině jedenácti obviněných, včetně stěžovatele, a jim uloženém trestu. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a). odst. 2 trestního zákona (č. 140/1961 Sb.). Napadený rozsudek krajského soudu je v pořadí třetím rozsudkem a je výsledkem postupu Vrchního soudu v Olomouci, který usnesením ze dne 23. 5. 2019 podle §262 trestního řádu nařídil krajskému soudu, aby věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Stěžovateli byl za uvedený trestný čin trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Stěžovateli byl též uložen peněžitý trest ve výši 80 tisíc Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
3. Na základě odvolání státního zástupce a stěžovatele, jakož i dalších spoluobžalovaných, byl rozsudek krajského soudu rozsudkem vrchního soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d) a odst. 2 trestního řádu vůči stěžovateli zrušen ve výroku o trestu. Stěžovatel byl nově odsouzen podle §251 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců a podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 trestního zákona byl trest podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §53 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 80 tis. Kč, přičemž podle §54 odst. 3 trestního zákona pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem soudu prvního stupně i odvolacího soudu byly porušeny základní zásady zakotvené v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť zásadní skutková zjištění odvolacího soudu, na kterých je budován výrok o vině a která jsou odvolacím soudem (a soudem prvního stupně) posléze kvalifikována jako naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle ustanovení §251 odst. 2 trestního zákona, jsou v rozporu s provedeným dokazováním a s ostatními skutkovými zjištěními, v důsledku čehož trpí napadený rozsudek vnitřními a zcela zásadními logickými rozpory. V průběhu dokazování v trestním řízení byla provedena celá řada listinných důkazů, které vyvracejí obvinění stěžovatele. Na tyto důkazy bylo poukazováno v prvních třech rozsudcích Krajského soudu v Brně, který neopomenul vyhodnotit veškeré důkazy v jejich souhrnu.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení tvrdí, že se daného skutku nedopustil, a v této souvislosti namítá, že soudy zjištěné skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají. Jde tak v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
10. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, která je opakována v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Odvolací soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele. K tomu Ústavní soud pouze připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko ve své judikatuře zastává i Evropský soud pro lidská práva.
11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že obecné soudy své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který, i přesto, že odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, řešil tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní.
12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu