ECLI:CZ:US:2022:3.US.1734.22.1
sp. zn. III. ÚS 1734/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Balíka, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 20 Cdo 888/2022-332, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2021, č. j. 17 Co 69/2021-301, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 11. 2020, č. j. 25 EXE 1/2016-221, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která splňuje také ostatní podmínky řízení stanovené zákonem (§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu), brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených listin, v řízení předcházejícím ústavní stížnosti rozhodl Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením o částečném zastavení exekučního řízení (vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 25 EXE 1/2016), v němž stěžovatel vystupoval jako oprávněný. Konkrétně I. výrokem usnesení prvoinstanční soud zastavil exekuční řízení [srov. §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve spojení s §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] co do částky 2 569 958,40 Kč a II. výrokem zamítl návrh na zastavení řízení (podaný povinnými v rámci exekučního řízení) ohledně vymáhané smluvní pokuty ve výši 250 000 Kč a jistiny ve výši 2 833 407,60 Kč.
3. Proti usnesení okresního soudu podali účastníci řízení (stěžovatel a 2 z účastníků exekučního řízení v postavení povinných) odvolání ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). V záhlaví označeným usnesením změnil odvolací soud usnesení soudu I. instance tím způsobem, že exekuční řízení zastavil do výše 5 500 000 Kč a ve zbytku návrh na zastavení zamítl (výrok I.), když shledal důvodnou námitku neplatnosti ujednání o smluvním úroku pro jeho neurčitost, kterou předložili povinní. Současně uložil krajský soud stěžovateli zaplatit povinným náklady odvolacího řízení (výrok II.).
4. O následném dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud, který je napadeným usnesením odmítl (srov. §243c odst. 1 věty první o. s. ř.), jelikož nedošlo k naplnění podmínek přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř.
5. Stěžovatel napadá v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů ústavní stížností, jelikož je přesvědčen, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, které je zaručeno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
6. Ústavní soud poté, co zjistil splnění podmínek řízení, se zabýval posouzením obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení obecných soudů, přičemž dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu. Prostřednictvím institutu zjevné neopodstatněnosti je Ústavnímu soudu zákonem poskytnuta pravomoc posoudit v zájmu racionality a efektivity řízení "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že se jím bude zabývat meritorně. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, v níž rozhoduje Ústavní soud o jemu předložených návrzích výhradně na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a samotné ústavní stížnosti.
7. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že brojí proti všem třem v záhlaví uvedeným usnesením obecných soudů, což potvrzuje uplatněný stížnostní petit (viz část 5 ústavní stížnosti) a také přiložená plná moc udělená advokátovi stěžovatele k zastoupení v řízení o ústavní stížnosti.
8. V souvislosti s tím však Ústavní soud považuje za vhodné zmínit, že v řízení o ústavní stížnosti nese stěžovatel povinnost tvrzení. Pokud tedy navrhuje zrušení všech předcházejících usnesení obecných soudů (viz stížnostní petit), týkajících se věcně zastavení exekučního řízení, měla by ústavní stížnost (v souladu s břemenem tvrzení) obsahovat argumentaci, která bude mířit proti všem napadeným rozhodnutím. Ze stížnosti by tedy mělo být nejen zřejmé, do kterých základních práv stěžovatele je napadenými usneseními údajně zasaženo, ale také, v čem konkrétně stěžovatel spatřuje protiústavnost jednotlivých usnesení, která stížností napadá. Bylo by totiž zjevným vybočením z role Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele, zastoupeného právním profesionálem (advokátem).
9. Ústavní stížnost však obsahuje argumentaci věcně mířící výhradně proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, která se tak zjevně rozchází s formulací uplatněného petitu. Konkrétně je v části II. ústavní stížnosti uvedeno, že "Stěžovatel je přesvědčen, že bylo porušeno jeho Listinou základních práv a svobod zaručené právo na spravedlivý proces, jelikož Nejvyšší soud (dále jen "odvolací soud") odmítl jeho dovolání, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny základní podmínky." Dále stěžovatel explicitně uvádí, že v rozporu s čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy je "napadené rozhodnutí dovolacího soudu", nebo také, že právo na přístup k soudu bylo "postupem dovolacího soudu jednoznačně porušeno" (str. 7 ústavní stížnosti). Ústavněprávní zdůvodnění návrhu na zrušení dvou předcházejících usnesení obecných soudů (okresního a krajského soudu) je přitom ve stížnosti zcela opomenuto, když stěžovatel nikterak neozřejmil, se kterým ústavně garantovaným právem by tato usnesení měla být v rozporu (s porušením práva na spravedlivý proces a práva na přístup k soudu stěžovatel opakovaně spojuje jen usnesení dovolacího soudu) a v čem tento rozpor vlastně spočívá.
10. Vzhledem k absenci stížnostní argumentace, jež by směřovala proti napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu, je proto zjevné, že Ústavnímu soudu nezbývá nic jiného, než se dále zabývat pouze přezkumem tvrzené protiústavnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Za této situace totiž Ústavní soud nemá, co by na napadených rozhodnutích okresního a krajského soudu věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadených rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Pokud však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci nenabídne, nemá Ústavní soud věcně co přezkoumávat.
11. Právě na tyto případy výslovně pamatuje §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož postačuje při odmítnutí návrhu (mimo jiné) pro jeho zjevnou neopodstatněnost uvedení zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a není tedy nutné domýšlet za samotného stěžovatele případné důvody, pro které by bylo namístě podrobit napadená soudní rozhodnutí skutečnému věcnému přezkumu.
12. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že v ustálené judikatuře týkající se dovolacího řízení již dříve vytyčil jeho podstatu a smysl jako sjednocování judikatury obecných soudů ze strany Nejvyššího soudu. S tím souvisí také možnost zákonodárce stanovit poměrně restriktivní podmínky pro přístup k Nejvyššímu soudu, jejímž projevem je mimo jiné §237 o. s. ř., v němž jsou zakotveny podmínky přípustnosti, které korespondují se zmiňovaným smyslem tohoto mimořádného opravného prostředku. Pokud tedy zákonná úprava má za cíl, aby se Nejvyšší soud mohl věnovat těm otázkám, které zákonodárce považuje za významné, nikoliv aby projednal co největší množství případů, je to zcela v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz].
13. Z napadeného usnesení, kterým došlo k odmítnutí dovolání, je přitom dostatečně zřejmé, že Nejvyšší soud posuzoval soulad postupu odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. §237 o. s. ř.). Nejvyšší soud při tom postupně odkázal na závěry učiněné v ustálené judikatuře stran náležitostí notářského zápisu o dohodě se svolením k vykonatelnosti jakožto exekučního titulu, zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) z důvodu neplatnosti notářského zápisu coby exekučního titulu, částečného zastavení exekučního řízení z důvodu neurčitosti hmotněprávního ujednání a neurčitosti ujednání výše úroků z prodlení (podrobněji k ustálené rozhodovací praxi viz napadené usnesení Nejvyššího soudu str. 4-5). Následně Nejvyšší soud tato východiska aplikoval na rozhodnutí krajského soudu v řízení o stěžovatelově odvolání, z čehož konkrétně vyvodil, že závěr dovolacího soudu o neurčitosti výše kapitalizovaného úroku (na jejímž základě pak krajský soud konstatoval neplatnost dohody, jež byla podkladem pro sepsání exekučního titulu) a následném zastavení exekučního řízení do výše 5 500 000 Kč, je souladný s citovanou judikaturou.
14. Dovolací soud tedy při formulaci odmítavého usnesení postupoval v souladu se zákonnou úpravou (odmítnutí pro nepřípustnost v souladu s §273 o. s. ř.) a již zmiňovaným smyslem dovolacího řízení, když poměřoval úvahy odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ústavní soud navíc již dříve uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů a jeho úlohou rozhodně není obecný přezkum rozhodnutí obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1203/22 ze dne 7. 6. 2022). Do těch je v řízení o ústavní stížnosti povolán zasahovat jen v takovém případě, dostanou-li se do rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami, která je povolán chránit (subsidiární povaha řízení o ústavní stížnosti). Právě ochrana stěžovatele před takovými zásahy ze strany orgánů veřejné moci, jimiž by došlo k újmě na jeho právech garantovaných na ústavní úrovni je smyslem řízení o ústavní stížnosti [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
15. Na základě těchto obecných východisek ústavněprávního přezkumu považuje Ústavní soud za vhodné shrnout, že má-li mít stěžovatel předpoklad uspět v řízení o ústavní stížnosti, musí uvést relevantní ústavněprávní argumenty na podporu tvrzení, že došlo ze strany orgánu veřejné moci k takovému zásahu, jenž by ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zakládal rozpor s jeho ústavně zaručenými právy. V posuzovaném případě by v rámci ústavní stížnosti měl být současně zohledněn také zmiňovaný smysl dovolacího řízení (okresní a krajský soud totiž stěžovatel ve stížnostní argumentaci zcela opomíjí, srov. shora). Jinými slovy by ze strany stěžovatele mělo dojít k vylíčení, v čem konkrétně shledává tvrzené porušení práva na spravedlivý proces prostřednictvím vydání odmítavého usnesení Nejvyššího soudu zdůvodněného nesplněním podmínek přípustnosti dle §237 o. s. ř. Nic takového však ve skutečnosti nečiní.
16. Ve stížnosti je totiž odkazováno na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž jako nosný závěr stěžovatel vyzdvihuje, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy "každému zaručuje nejen právo na spravedlivé řízení, ale i přístup k soudu, který spravedlivé řízení povede"; na obdobné závěry pak upozorňuje také odkazem na nálezy Ústavního soudu (viz ústavní stížnost s. 7). Pokud ale stěžovatel v argumentaci ve vztahu k odmítavému usnesení Nejvyššího soudu vyzdvihuje právo na přístup k soudu mezi ostatními zásadami, jež vyplývají z práva na spravedlivý proces, je třeba zdůraznit, že toto právo není absolutní, na což ostatně upozorňuje také sám stěžovatel. Ve vztahu k přípustnému omezení v podobě stanovení zákonných podmínek přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) je navíc třeba opětovně odkázat na závěry Ústavního soudu, který se již dříve vyjádřil, že v tomto směru má zákonodárce širokou možnost uvážení a ústavní pořádek neobsahuje garanci přístupu k mimořádným opravným prostředkům. Otázka souladu s právem na přístup k soudu je tedy (v případě odmítnutí dovolání jako nepřípustného) omezena na přezkum samotného posuzování podmínek přípustnosti ze strany Nejvyššího soudu (srov. cit. stanovisko pléna).
17. Při práci s judikaturou (včetně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva) přitom nepostačuje odkázat na některé konkrétní rozhodnutí, resp. ocitovat tam uvedenou tzv. právní větu. Je vždy nezbytné konkretizovat, proč (tzn. v jakém smyslu) a do jaké míry je tento judikát použitelný právě na konkrétní okolnosti nyní posuzovaného případu. Nic takového však stěžovatel nečiní a závěry, které dovozuje z odkazovaných rozhodnutí, jsou sice správné, nicméně zcela obecné a ve svojí podstatě až banální a vůbec není zřejmé, v jakém smyslu mají relevanci pro daný případ. Nikdo totiž např. nemůže vážně zpochybňovat, že navrhovatel má obecně zaručeno právo na přístup k soudu. Je však nutno vždy podrobně vyložit, v jakém ohledu konkrétně bylo toto právo stěžovatele nyní porušeno.
18. Ústavní soud dále považuje za vhodné připomenout, že stěžovatel není zcela přesný, když ve stížnosti uvádí, že "jeho dovolání bylo odmítnuto bez věcného projednání". Již dříve totiž Ústavní soud ve své judikatuře upozornil, že při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost podle §237 o. s. ř. nejde o odmítnutí z ryze procesních důvodů, nýbrž o rozhodnutí (kvazi)meritorní, což je důsledkem situace, kdy Nejvyšší soud posuzuje soulad postupu odvolacího soudu s vlastní ustálenou rozhodovací praxí. V takovém případě se tedy dovolací soud logicky musí zabývat také věcnou stránkou dovolání, byť nakonec může dojít k jeho odmítnutí pro nepřípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. K obdobnému závěru navíc směřuje také skutečnost, že pro odmítnutí z důvodu nepřípustnosti je dle §243c odst. 2 o. s. ř. třeba souhlasu všech členů senátu na rozdíl od odmítnutí z důvodů čistě formálních, kdy se soud meritem věci nezabývá vůbec (srov. citované stanovisko pléna a dále např. usnesení II. ÚS 2818/16 ze dne 6. 9. 2016).
19. V části IV. se stěžovatel vyjadřuje ke konkrétním pasážím napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž se však omezuje téměř bezvýjimečně na jejich negování, aniž by však konkretizoval tvrzený zásah do základních práv. Pokud proto stěžovatel bez dalšího konstatuje, že závěr dovolacího soudu "představuje "extrémní" interpretaci ve smyslu odchylky z racionálně předvídatelného výkladu ustálené soudní praxe, jakož i kolizi s ústavněprávními požadavky k respektu k "autonomii vůle"", anebo že ze strany soudů v předcházejícím řízení došlo "k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a právní jistoty jako základního principu právního státu", avšak nikterak dále tato tvrzení nerozvíjí, jsou tato prostá konstatování daleko od přesvědčivé ústavněprávní argumentace.
20. Celkově lze shrnout, že byť ústavní stížnost obsahuje četné odkazy na judikaturu, právní zásady či citované části napadeného usnesení dovolacího soudu, tyto jsou pouze obecné a z jejich užití ve stížnostní argumentaci tak není jasné, čím jsou pro tvrzený zásah do práv stěžovatele podstatné. Důvodem je především skutečnost, že ačkoliv stěžovatel uvádí judikaturní závěry, nikterak je v obsahu stížnosti neaplikoval na posuzovaný případ. Citovaná soudní rozhodnutí a principy bezesporu souvisí s problematikou práva na spravedlivý proces, do nějž bylo dle přesvědčení stěžovatele zasaženo, ze stížnosti se však na jejich základě nikterak nepodává, jakým způsobem mělo konkrétně dojít postupem dovolacího soudu k odchýlení se od ústavního pořádku a zásahu do práva na spravedlivý proces a práva na přístup k soudu.
21. Bylo-li proto ve světle referenčního rámce ústavní stížnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a již výše zmiňovaného břemena tvrzení, jež tíží stěžovatele, jeho povinností představit Ústavnímu soudu relevantní ústavněprávní odůvodnění tvrzeného zásahu do základních práv ze strany obecných soudů, je zjevné, že této povinnosti nedostál, a to ani ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu.
22. Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z důvodu zjevné neopodstatněnosti ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu