ECLI:CZ:US:2022:3.US.1897.22.1
sp. zn. III. ÚS 1897/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ivany Němcové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ao 25/2021-60 ze dne 29. 6. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS"), neboť má za to, že jím byla porušena její práva zakotvená v čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, a dále ochrana důvěry stěžovatelky v právo podle čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného usnesení NSS, stěžovatelka se u něj neúspěšně domáhala zrušení, případně deklarace nezákonnosti čl. I bodů 3, 13 a 17 mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 20. 11. 2021 č. j. MZDR 14601/2021-28/MIN/KAN (dále jen "mimořádné opatření"). Bližší obsah napadeného rozhodnutí a mimořádného opatření, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
3. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním předchozí polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
4. Ústavní soud stojí se svou specifickou rolí strážce ústavnosti mimo soustavu obecných soudů a jeho úkolem není reagovat na každou nezákonnost, ale rušit ty akty orgánů veřejné moci, resp. ta soudní rozhodnutí, jejichž protiprávnost dosahuje míry protiústavnosti, znamenající porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, v podstatné intenzitě. Doktrína přezkumu soudních rozhodnutí Ústavním soudem, založená na principu sebeomezení, nacházela již od počátku typové skupiny vad spočívajících například v nedostatku ústavní konformity výkladu norem podústavního práva, v aplikaci nesprávně vybrané normy či ve svévolné aplikaci normy podústavního práva, při níž je právní závěr v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními. Judikatura Ústavního soudu postupně precizovala tyto tzv. kvalifikované vady, znamenající porušení ústavnosti, v rovině materiální i procesní. V první jde kupříkladu o nezohlednění dopadu některého základního práva či svobody na posuzovanou věc, o nepřijatelnou libovůli spočívající v nerespektování jednoznačného znění kogentní normy, o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu odpovídajícího uznávanému (doktrinálnímu) pojetí právního institutu (pojmu), nebo též o interpretaci, která se ocitla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (přepjatý formalismus). Ve druhé rovině se jedná, v rámci principů (komponentů) spravedlivého procesu, například o absenci řádného, srozumitelného a logického odůvodnění rozhodnutí, o odklon obecného soudu od konstantní judikatury bez dostatečného vyložení důvodů a mnohé vady další (ke všemu viz nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, III. ÚS 269/99, Pl. ÚS 85/06, III. ÚS 3397/17 a další).
5. V posuzované věci je ústavní stížnost založena na třech hlavních argumentačních pilířích: 1. odmítnutí spravedlnosti spočívající v tom, že část návrhu nebyla meritorně projednána; 2. nezohlednění argumentace týkající se porušení legitimních očekávání stěžovatelky; 3. odmítnutí přezkumu části opatření, která byla již dříve prohlášena za nezákonnou, což podle stěžovatelky vede ke znemožnění uplatnění nároku na náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Všechny tři uplatněné okruhy námitek jsou zjevně neopodstatněné.
6. Co se týče prvního bodu, stěžovatelka dovozuje povinnost NSS meritorně projednat její návrhy ze skutečnosti, že NSS akceptoval její aktivní procesní legitimaci k jejich podání. V posuzované věci však k odmítnutí části návrhu stěžovatelky došlo nikoli z důvodu absence aktivní procesní legitimace, nýbrž z důvodu zjevné neopodstatněnosti těchto návrhů, jak předpokládá §13 odst. 3 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále "pandemický zákon"). Uplatnění tohoto zákonem stanoveného postupu zajišťujícího efektivitu soudního přezkumu mimořádných protiepidemických opatření, mimo jiné s cílem předejít přehlcení NSS rozhodováním agendy tohoto charakteru, nelze považovat za odmítnutí spravedlnosti.
7. V posuzované věci nejde o svévolné odmítnutí meritorního přezkumu, které by podle závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 475/13 mohlo být porušením práva na spravedlivý proces, neboť zjevná neopodstatněnost takto odmítnutých návrhů byla dostatečně přesvědčivě zdůvodněna v bodech 25 až 33 napadeného usnesení, mimo jiné s odkazy na dřívější rozhodnutí NSS, v nichž byly námitky prezentované stěžovatelkou v posuzované věci dostatečně podrobně vypořádány, a tyto závěry platí i pro posuzovanou věc.
8. Druhá část argumentace obsažené v ústavní stížnosti vytýká NSS, že se odmítl zabývat argumenty stěžovatelky o tom, že mimořádné opatření porušilo její legitimní očekávání, že absolvovaný PCR test jí po dobu 72 hodin umožní využívání služeb restaurací a barů, jakož i navštěvování kulturních akcí jako jsou divadelní a filmová představení apod. Důvodem pro tento postup bylo, že stěžovatelka tento návrhový důvod neuplatnila včas: ani ve svém perfektním návrhu ze dne 22. 11. 2021, ani ve lhůtě 1 měsíc ode dne, kdy napadené mimořádné opatření nabylo účinnosti (srov. §13 odst. 2 pandemického zákona). Učinila tak teprve v replice ze dne 10. 4. 2022, ovšem tyto argumenty nijak nereagovaly na vyjádření Ministerstva zdravotnictví, k němuž replika směřovala.
9. NSS v bodě 24 napadeného usnesení s odkazem na dosavadní rozhodovací praxi přesvědčivě vysvětlil, proč jednu stručnou zmínku o dobré víře v 72 hodin trvající platnosti negativního výsledku PCR testu učiněnou v původním návrhu o rozsahu 16 stran nelze považovat za uplatnění návrhového důvodu, a že postup stěžovatelky spočívající ve snesení dalšího, zcela nového a dosud neuplatněného důvodu pro zrušení, resp. deklaraci nezákonnosti napadeného mimořádného opatření, není přípustný s ohledem na koncentraci řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Uvedený postup NSS tak nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
10. Konečně třetí oblast námitek uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti vytýkala NSS, že odmítl část argumentace stěžovatelky, která namítala nezákonnost regulace restaurací a kaváren s tím, že již dříve konstatoval nezákonnost dané části opatření. Stěžovatelka tím byla podle svých slov "zbavena přístupu k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale také náhrady újmy podle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatelka v této věci nemá efektivní opravný prostředek ve smyslu čl. 13 Úmluvy".
11. Co se týče výhrad spočívajících ve zbavení přístupu k soudu a absenci efektivního opravného prostředku, skutečnost, že NSS v minulosti rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, č. j. 2 Ao 22/2021-38, deklaroval nezákonnost napadeného opatření s účinky erga omnes, sama o sobě jasně prokazuje, že možnost přístupu k soudu v podobě efektivního opravného prostředku existuje. To, že NSS nezákonnost napadeného mimořádného opatření deklaroval k návrhu jiného navrhovatele, nemá žádný vliv na skutečnost, že prostřednictvím tohoto rozhodnutí byla poskytnuta ochrana také právům stěžovatelky, která byla napadeným mimořádným opatřením dotčena. Jinými slovy dospěl Ústavní soud k závěru, že opětovné deklarování nezákonnosti již zrušeného mimořádného opatření, jehož nezákonnost již byla s účinky erga omnes deklarována, by nemělo žádný vliv na ochranu práv stěžovatelky, která byla napadeným mimořádným opatřením dotčena. Na okraj je nutno podotknout, že odmítání návrhů požadujících opakované deklarování nezákonnosti mimořádných opatření, která již byla prohlášena za nezákonná, s cílem předejít zahlcení soudů rozhodováním již rozhodnutých věcí, je nezbytné z hlediska hospodárnosti soudního řízení a efektivního uplatňování práva druhých na přístup k soudní ochraně.
12. Co se týče otázky uplatnění náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, tento nárok nebyl předmětem řízení před NSS a jeho rozhodnutím tedy nemohlo dojít k porušení práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka namítá čistě hypotetickou možnost odepření tohoto práva v budoucnu v důsledku uplatnění podmínky, že konstatování nezákonnosti mimořádného opatření musí dosáhnout přímo ten, kdo nárok uplatňuje. Takový postup by hypoteticky mohl být předmětem zkoumání jeho ústavnosti, nicméně až poté, co by k tomu skutečně došlo, zjevně však nemůže být důvodem pro zrušení napadeného usnesení NSS v nynější věci.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu