ECLI:CZ:US:2022:3.US.2190.22.1
sp. zn. III. ÚS 2190/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Hromkem, LL.M., sídlem K Brusce 124/6, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2022 č. j. 6 Tdo 296/2022-387, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2021 č. j. 67 To 64/2021-324 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. ledna 2021 č. j. 1 T 61/2019-276, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a za tento trestný čin a za sbíhající se přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) téhož zákona, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 6. 2020 sp. zn. 2 T 50/2020, byl podle §325 odst. 1 téhož zákona za užití §43 odst. 2 téhož zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnutí obvodního soudu zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 téhož zákona znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině stěžovatele odsoudil za přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 téhož zákona z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 3. 2020 č. j. 16 T 199/2019-163, podle §325 odst. 1 téhož zákona za použití §43 odst. 2 téhož zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou.
4. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel dovolání, opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti uvádí svoji verzi skutkového děje, kterou uplatňoval v průběhu trestním řízení, kdy popřel, že by pracovníky vězeňské služby napadl, ale naopak byl jimi napaden, přičemž mu bylo zlomeno několik žeber. Má proto za to, že okresní soud nemohl nade vši pochybnost nabýt přesvědčení, že se incident neodehrál tímto způsobem. Poukazuje na to, že je nepřípustné, aby jediným důkazem na podporu verze obžaloby byla svědecká výpověď poškozeného M. K. a dalšího svědka L. B., když jejich verzi nepotvrzuje ani znalecký posudek znalců MUDr. Petra Kubeje a PhDr. Jiřího Klose. Označuje za zcela nepřiměřené, aby mu dva příslušníci vězeňské služby při zásahu způsobili zlomeninu žeber, která si vyžádala několikadenní hospitalizaci. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853), zabývající se situací "tvrzení proti tvrzení", kdy na jedné straně stojí výpověď zainteresovaného svědka, představující jediný přímý důkaz, a na straně druhé výpověď obžalovaného. V jeho případě se soudy věrohodností poškozeného a svědka odmítly zabývat. Porušily tím zásadu in dubio pro reo a princip presumpce neviny, neboť za situace, kdy poškozený a svědek jako příslušníci vězeňské služby měli stejný zájem na potvrzení viny stěžovatele, soudy interpretovaly provedené důkazy nepřípustně v neprospěch stěžovatele. Závěry znaleckého posudku, týkající se osobnosti stěžovatele a popisující jeho vznětlivost, impulsivitu, dissocialitu a sociální degradaci, dle jeho názoru podporují jeho tvrzení, že ho příslušníci vězeňské služby vnímají jako problematického recidivistu.
6. Stěžovatel rovněž namítá, že nebyla prokázána existence subjektivní stránky, a to úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby, a to z důvodu naprosté fyzické převahy příslušníků vězeňské služby nad stěžovatelem.
7. Podle přesvědčení stěžovatele soudy porušily také zásadu subsidiarity trestní represe a princip ne bis in idem, neboť za uvedený skutek byl shledán vinným kázeňským přestupkem a byl mu uložen kázeňský trest (třídenní umístění do samovazby).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
11. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení tvrdí, že se daného skutku nedopustil, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, princip prezumpce neviny a zásady subsidiarity trestní represe a zákonnosti, a v této souvislosti namítá, že za situace "tvrzení proti tvrzení" soudy zjištěné skutečnosti interpretovaly jednostranně v jeho neprospěch. Jde tak v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly městský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
12. V postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny zjištěno nebylo. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. Provedl přitom důkazy svědčící jak v neprospěch stěžovatele, tak i v jeho prospěch. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, která je opakována v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Městský soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele.
13. Pro posouzení věci bylo klíčové vyhodnocení dvou skutkových verzí stojících proti sobě, a to verze vyplývající z výpovědi stěžovatele a skutková verze poškozeného dozorce vězeňské služby. Bylo proto na soudech, aby ve smyslu právní věty vyjádřené v poukazovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16 důkladně posoudily věrohodnost jednotlivých výpovědí proti sobě stojících, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Toho si byl obvodní soud vědom. Opřel-li skutková zjištění v první řadě o skutkovou verzi poškozeného, náležitě se vypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů, takže mu z ústavního hlediska nelze nic vytknout. Městský soud se s jeho postupem ztotožnil, přičemž dál rozvedl, proč uvěřil verzi poškozeného a verzi stěžovatele označil za nelogickou už jen proto, že předmětný zákrok dozorce nepředcházel útoku stěžovatele na něj, takže nešlo o bezdůvodné napadení ze strany dozorce, který musel použít údery k zamezení dalšího agresivního jednání stěžovatele. Ve shodě s poškozeným vypovídal jeho kolega svědek L. B., který uvedl, že viděl, jak stěžovatel poškozeného napadl, přičemž s jejich výpověďmi korespondují lékařské zprávy dokládající rozsah zranění poškozeného. V průběhu řízení přitom nevyšlo najevo nic, co by zpochybnilo věrohodnost svědectví poškozeného a jeho kolegy a co by případně mohlo nasvědčovat tomu, že poškozený měl důvod stěžovatele křivě obvinit. Výpověď poškozeného, že ho stěžovatel napadl v průběhu přesunu na zdravotní středisko, a že na pracovníky vězeňské služby začal útočit jako první, byla oběma soudy důvodně vyhodnocena jako konzistentní, navíc byla podporována dalšími provedenými důkazy. Lze souhlasit se stěžovatelem, že vypracovaný znalecký posudek znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní psychiatrie a klinické psychologie, se zabýval osobností stěžovatele a nevyplývá z něj žádná informace o tom, zda se skutek udál tak, jak uvádí obžaloba, jeho závěry však potvrzují verzi poškozeného, že užívání léku proti epilepsii nemělo forenzní význam, pokud šlo o agresivitu a další osobnostní rysy stěžovatele. Městský soud případně doplnil, že okolnost, zda jednání příslušníků vězeňské služby vykazovalo míru svévole či nepřiměřenosti zákroku, je jistě vhodné řádně prošetřit, avšak tato skutečnost sama o sobě nemá vliv na trestní odpovědnost stěžovatele, neboť bylo prokázáno, že to byl stěžovatel, kdo odmítl dodržovat normy upravující výkon trestu odnětí svobody a kdo příslušníky vězeňské služby napadl jako první.
14. Soud může přistoupit k uplatnění zásady presumpce neviny až tehdy, dospěje-li po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. Teprve v případě, že v trestní věci lze dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Přiklonily-li se soudy v posuzované věci na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.
15. Městský soud se také podrobně vyjádřil k důvodům, pro které nebyla uplatněna zásada ne bis in idem. Připomněl, že kázeňský trest spočívající v uložení tří dnů na uzavřeném oddělení nemá trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, neboť byl pouze trestem jako důsledek porušení předpisů o řádném výkonu vazby, tj. pravidel, kterými se řídí osoby ve výkonu vazby. Nejde o trest, jímž by se navyšoval trest odnětí svobody za porušení obecné normy trestního práva, proto nemůže jít o porušení zásady ne bis in idem. S jeho závěry se naprosto ztotožnil i Nejvyšší soud, který v napadeném usnesení (body 33 a 34) podrobně vysvětlil s odkazem na svou ustálenou judikaturu, proč kázeňský trest uložený podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody či zákona o výkonu vazby, který je ve své podstatě disciplinárním zásahem proti porušení pravidel, kterými je osoba ve výkonu trestu (vazby) povinna se řídit, a jímž není nově omezena osobní svoboda obviněného, nýbrž je jen zpřísněn výkon trestu uloženého odsuzujícím rozsudkem, nevytváří překážku ne bis in idem pro následné trestní stíhání. Z ústavního hlediska je rozhodující, že kázeňský trest uložený stěžovateli ho nepostihoval za následek jeho jednání, tj. za užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, ale postih směřoval proti jeho jednání, jímž porušil předpisy výkonu vazby, konkrétně §21 odst. 1 a 4 zákona o výkonu vazby, podle kterého je mj. obviněný povinen plnit příkazy a pokyny Vězeňské služby a chovat se slušně ke všem osobám, s nimiž přijde do styku. Jak případně dodal Nejvyšší soud, trestní postih stěžovatele byl přípustný i s ohledem na §23b odst. 2 zákona o výkonu vazby, podle nějž uložením kázeňského trestu obviněnému se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem.
16. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Prokázaný skutkový děj pak odpovídá všem znakům skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky. Úmysl stěžovatele spočívá již v tom, že se odmítl eskortovat a podrobit vstupní zdravotnické prohlídce, neboť poté, co byl poškozeným veden na zdravotní oddělení ve věznici, na něj zaútočil právě proto, že byl eskortován, což odmítl. Věděl přitom, že poškozený a svědek plnili své služební povinnosti. Jeho námitka, že se nemohl domnívat, že by jeho jednání jakkoliv ovlivnilo záměr příslušníků vězeňské služby eskortovat jej na zdravotní prohlídku, nemůže obstát. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který řešil též možný extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněné závěry o tom, že skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, z ústavně právního hlediska obstojí.
17. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu