ECLI:CZ:US:2022:3.US.2273.22.1
sp. zn. III. ÚS 2273/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem Houškova 30, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, č. j. 30 Cdo 1479/2022-206, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 5. 2021, č. j. 23 C 92/2019-152, žalobu stěžovatelky, kterou se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala zaplacení částky 246 792 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku trestního řízení a jako náhradu škody, spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu. Obvodní soud současně rozhodl, že je stěžovatelka povinna zaplatit žalované náklady řízení. Stěžovatelka v tomto řízení tvrdila, že trestní řízení vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 32/2013, v němž byla stíhána pro trestný čin podvodu, bylo vedeno nezákonně, neboť Okresní soud Plzeň-sever usnesením ze dne 12. 4. 2018 rozhodl o zastavení řízení z důvodu promlčení. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelky dle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."). Dovoláním předestřená otázka totiž dle Nejvyššího soudu nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
4. Dovolací soud přitom připomenul své dřívější závěry (srov. rozsudek ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, a rozsudek ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4668/2014), podle nichž v otázce, zda zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoli, hraje významnou úlohu princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Při striktní aplikaci principu presumpce neviny by taková osoba měla mít na odškodnění nárok. Nelze však přehlédnout, že takový výklad by v mnoha případech vedl k "odškodnění'' skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Zřejmě i proto zařadil zákonodárce mezi výjimky z odpovědnosti státu právě takové případy zastavení trestního stíhání, v nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně stíhané osoby.
5. V navazující otázce, zda bylo povinností žalobkyně v obdobné situaci trvat na projednání věci i poté, co bylo její trestní stíhání v důsledku promlčení zastaveno, se Nejvyšší soud ztotožnil s odvolacím soudem, který v souladu s ustálenou rozhodovací praxí uzavřel, že nepřiznáním odškodnění není v těchto případech zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014, nebo usneseni Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Dle dovolacího soudu tedy stěžovatelka disponovala a měla využít prostředku, kterým se mohla domoci příznivějšího výsledku, který by jí vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě škody a poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí. Nejvyšší soud dodal, že neshledal v argumentaci stěžovatelky dostatečný potenciál k tomu, aby věc nyní posoudil přes existenci ustálené judikatury po právní stránce jinak.
6. Jde-li o stěžovatelkou vznesenou otázku, zda lze obligatorní zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení považovat za dostatečné zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení, ta dle Nejvyššího soudu nemohla přípustnost dovolání založit, neboť v posuzovaném případě takový právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Odvolací soud naopak aproboval závěr soudu prvního stupně, podle něhož (vedle zastavení trestního stíhání) žalobkyni náleží též konstatování porušení práva, jehož se jí ovšem od žalované již v minulosti dostalo.
7. Stěžovatelka ve velmi stručné ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí se závěry obecných soudů o neexistenci odpovědnostních důvodů za škodu a nemajetkovou újmu na straně státu, které vychází z analogického výkladu ustanovení §12 odst. l písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. Dle názoru stěžovatelky je užití analogie v tomto případě nesprávné. Užití analogie totiž zužuje podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou jiné osobě nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem oproti kogentní zákonné úpravě. Stěžovatelka připomíná, že stát porušil její právo, když neprojednal její trestní věc v zákonné lhůtě a tím došlo k promlčení trestního stíhání a navazující sankci v podobě obligatorního zastavení trestního řízení. Z tohoto porušení práva (bezpráví) by státu paradoxně vzniklo právo neodškodnit stěžovatelku za trestní stíhání, které skončilo zastavením z důvodu promlčení. Stěžovatelka rovněž vysvětluje, proč považuje za nesprávný závěr soudů, že byla povinna trvat na pokračování trestního řízení, chtěla-li dosáhnout odškodnění, ačkoliv by tak byla vystavena dalšímu protiprávnímu zásahu státu do jejích práv. Závěrem stěžovatelka dodává, že na rozdíl od zastavení trestního řízení z důvodu nepřiměřené délky, kdy lze tento krok skutečně hodnotit jako vstřícný postup státu se satisfakčními důsledky, je zastavení v případě promlčení ve své podstatě sankcí za neschopnost státu provést řízení v zákonné lhůtě. To za přiměřené zadostiučinění stěžovatelka nepovažuje, nadto když v projednávané věci k zastavení řízení došlo až téměř za 2 roky po uplynutí promlčecí lhůty. Viděno stejnou logikou by bylo možno říci, že dostatečnou satisfakcí za nezákonné trestní stíhání je zprošťující rozsudek.
8. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení dovolacího soudu však Ústavní soud neshledal.
10. Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
11. Dále je nutno konstatovat, že stěžovatelka své námitky směřuje výhradně do právních závěrů přijatých v rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně, které však petitem ústavní stížnosti nenapadá a protože je Ústavní soud petitem návrhu (nikoliv jeho odůvodněním) vázán, nemohl je podrobit meritornímu přezkumu. Pohybuje se přitom zjevně výhradně jen v rovině práva podústavního, když opakovaně polemizuje s jejich právními závěry přijatými při posouzení nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí a posouzení nároku stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřeně dlouhým řízením. Výhrady k postupu soudu dovolacího, tedy zejména k posouzení přípustnosti jí předloženého dovolání, stěžovatelka nepředložila.
12. Jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud v dovolání stěžovatelky neshledal žádnou způsobilou právní otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Stěžovatelka sice určitým způsobem vymezila předpoklad přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud však na rozdíl od ní neshledal, že by se soudy nižších stupňů při řešení předložené otázky odchýlily od závěrů vyslovených v judikatuře dovolacího soudu. Druhá v dovolání formulovaná otázka, zda lze obligatorní zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení považovat za dostatečné zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení, pak dle Nejvyššího soudu nemůže založit přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť uvedený závěr odvolací soud neučinil.
13. Ústavní soud proti posouzení dovolání provedenému Nejvyšším soudem nemá z pozice orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) výhrad. Jde-li totiž o požadavek na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, je dle ustálené judikatury projednání věci a zprošťující rozsudek jejich nezbytným předpokladem. Bylo tedy pouze na uvážení stěžovatelky, zda bude o naplnění této podmínky usilovat tak, aby se případně náhrady škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím domohla.
14. Pokud jde o druhou v dovolání položenou otázku, Ústavní soud shledal, že její formulace sice nebyla zvolena vhodně, nicméně i s ohledem na předchozí řízení je zjevné, že stěžovatelka měla v úmyslu učinit předmětem přezkumu otázku, zda lze za dostačující satisfakci považovat zastavení trestního stíhání včetně konstatování porušení práva, tedy bez přiznání finanční náhrady. Na druhou stranu je však vhodné rovněž uvést, že ani v případě takto formulované otázky by s ohledem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu stěžovatelka nebyla v řízení před ním patrně úspěšná, a to z následujících důvodů.
15. Jde-li o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., je dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") třeba vycházet ze "silné, ale vyvratitelné domněnky", že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu; v tomto ohledu se tedy žádné důkazy v zásadě nevyžadují (viz rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii ze dne 26. 3. 2006 č. 64890/01, §93) a existence újmy v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se presumuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009), neboť újma vzniká samotným porušením základního práva. Nemajetkovou újmou se přitom obecně rozumí negativní zásah do jiné než majetkové sféry konkrétní osoby, zejména do její osobnostní integrity. ESLP pak ve vztahu k nepřiměřené délce trestního řízení považuje za nemajetkovou újmu zejména způsobenou tíseň, úzkost či frustraci (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kudła proti Polsku ze dne 26. 10. 2000 č. 30210/96, §165).
16. V obecné rovině je třeba konstatovat, že v případě, kdy se nepřiměřená délka trestního řízení kompenzuje zmírněním uloženého trestu, se pachateli, jenž byl uznán vinným, dostává jednoznačného benefitu za újmu způsobenou délkou řízení v podobě mírnějšího postihu. Oproti tomu je v případě zastavení trestního stíhání odůvodněného délkou řízení míra odškodnění utrpěné újmy výrazně nižší, neboť osoba, proti níž bylo řízení vedeno, dosud pravomocně odsouzena nebyla, a nelze tudíž vyloučit, že by zastavené řízení v případě jeho pokračování mohlo vyústit i v rozhodnutí pro ni příznivější, kterým by byla obžaloby zproštěna (viz nález ze dne 26. 9.2017, sp. zn. I. ÚS 741/17). I dle názoru ESLP tedy platí, že tam, kde bylo trestní řízení z důvodu své nepřiměřené délky zastaveno před tím, než bylo jakkoliv - byť i nepravomocně - rozhodnuto o vině stěžovatelů, toto zastavení neposkytlo stěžovatelům dostatečnou nápravu tvrzeného porušení jejich práva zaručeného Úmluvou (viz rozsudek ESLP ve věci Vasilev a další proti Bulharsku ze dne 8. 11. 2007 č. 61257/00, §40). Zastavení řízení tak může představovat adekvátní a dostatečnou kompenzaci jen tehdy, vyhnul-li se tím obviněný či obžalovaný svému odsouzení [shodně viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 732; Pospíšil, I., Popovičová, L.: Excesivní délka trestního řízení jako důvod pro jeho zastavení: prezidentská fikce a soudní realita, in: Státní zastupitelství, Roč. 11 (2013), č. 2, str. 10-17].
17. Ani nyní v případě stěžovatelky nenastala situace, že by bylo samotné zastavení řízení považováno za dostatečnou satisfakci vzniklé újmy, která nebyla nijak rozporována. Soudy prvního a druhého stupně zde však aplikovaly §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., přihlédly k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, a s ohledem na předešlé zkušenosti stěžovatelky s trestním stíháním a na souběžně vedené trestní stíhání, které skončilo pravomocným odsouzením pro závažnější trestný čin, vyhodnotily význam předmětu řízení pro žalobkyni jako snížený. Za těchto okolností musela být prožívaná tíseň, úzkost či frustrace stěžovatelky vycházející z tohoto trestního stíhání zcela jistě nepoměrně menší oproti stavu, kdy by nebyla souběžně stíhaná pro jiný, závažnější skutek. Proto obecné soudy považovaly za dostatečnou satisfakci zastavení řízení spojené s konstatování porušení práva. Taková interpretace a aplikace podústavního práva i použitá argumentace je konzistentní a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, nepředvídatelné interpretační libovůle či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
18. Ústavní soud tedy konstatoval, že nenalezl ničeho podstatného, co by mohl Nejvyššímu soudu, ale ani soudům nižších stupňů vytknout. Z jemu předložených rozhodnutí zjistil, že zmiňované soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně souladným způsobem, při jejich rozhodování neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a mohlo by tak být teprve důvodem pro jeho kasační zásah. V případě stěžovatelky se obecné soudy ani nikterak neodchýlily od řešení přijatých v judikatuře Nejvyššího soudu, při jejich rozhodování přitom sehrály roli takové okolnosti, které odůvodňovaly závěry o dostatečnosti přijatého řešení.
19. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky, postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1, větě první, o. s. ř. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí proto nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto nemá proti postupu Nejvyššího soudu ze své pozice ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) výhrad.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu