ECLI:CZ:US:2022:4.US.1248.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1248/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky MicroTeam, s.r.o., IČO 26854457, sídlem Lomnice 103, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2022 č. j. 25 Cdo 489/2021-262, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. srpna 2020 č. j. 15 Co 67/2020-230 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. prosince 2019 č. j. 38 C 205/2018-188, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a obce Lomnice, sídlem Lomnice 42 jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i požadavek na ochranu základních práv soudní mocí podle čl. 10, čl. 90, čl. 92, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntálu (dále jen "okresní soud") domáhala náhrady škody ve výši 606 588 Kč s příslušenstvím, která stěžovatelce vznikla z důvodu překopnutí vodovodní přípojky vedoucí do objektu bez č. p., č. e. jiné stavby, stojící na pozemku p. č. st. 35/1 v obci a k. ú. Lomnice u Rýmařova, vše zapsáno na LV č. 137 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Bruntál, kdy pozemek je ve vlastnictví žalované ? obce Lomnice (dále jen "žalovaná"). Částka 606 588 Kč se sestává z ušlého zisku ve výši 401 000 Kč, 14 000 Kč jako rozvod vody, 8 000 Kč jako náklady na pohonné hmoty a jízdné k zajištění dodávky vody a 120 000 Kč náklady na přebudování šaten. Okresní soud po provedeném dokazování rozhodl tak, že žalobu stěžovatelky výrokem I. zamítl, stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 145 850,50 Kč výrok II. a České republice na účet okresního soudu náklady státu ve výši 192 Kč. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka vodu v uvedené nemovitosti užívala neoprávněně. Žalovaná pokud odmítla jako vlastník vodovodního řádu připojit stěžovatelku na stávající vodovodní řád z důvodu jejího špatného technického stavu a neexistence dokumentace, jednala po právu a stěžovatelce tímto jednáním nemohla vzniknout žádná škoda.
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. srpna 2020 č. j. 15 Co 67/2020-230 potvrdil jako věcně správný rozsudek okresního soudu (výrok I.). Krajský soud se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěry okresního soudu, rozsudek změnil pouze v nákladových výrocích, a to výrokem II. uložil stěžovatelce zaplatit žalované na nákladech řízení 140 118 Kč a zaplatit jí za odvolací řízení 28 411 Kč výrokem III.
4. Nejvyšší soud usnesením odmítl dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu a uložil stěžovatelce zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 032 Kč. Stěžovatelka v dovolání ve věci samé neuplatnila žádný způsobilý dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci dle §241a, odst. 1 občanského soudního řádu a podle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu není dovolání přípustné proti rozhodnutím týkajícím se výroku o nákladech řízení. Soud konstatoval, že těžiště dovolacích námitek stěžovatelky spočívá především v kritice skutkových závěrů krajského soudu týkajících se zejména doby a okolností, za nichž byla přípojka vystavěna a nesouhlas se skutkovými závěry krajského soudu, na jejichž základě byla věc posouzena, po právní stránce však nepředstavuje dovolací důvod podle §241a, odst. l občanského soudního řádu a proto jím nelze založit přípustnost dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku podle §237 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkový stav a dosavadní průběh řízení. Právní názor obecných soudů považuje za problematický a tvrdí, že okresní soud zcela liberoval žalovanou obec, ač sama zavinila protiprávní stav a veškerou odpovědnost přenesl na stěžovatelku. Nevzal v úvahu, že stěžovatelka při jednání s žalovanou požadovala uzavření smlouvy o dodávce pitné vody, namontovala vodoměry a chtěla uvést do souladu právní stav se stavem faktickým. Podle stěžovatelky se nemůže dovolat nelegálního vybudování jakékoli stavby ten, kdo ji vybudoval, žalovaná využila svého zásadního pochybení při budování vodovodní přípojky ve svůj prospěch. Zdůraznila, že nesouhlasí s názorem okresního soudu, že žalovaná mohla odpojit tuto vodovodní přípojku od vodovodního řádu jakýmkoli způsobem, aniž by odpovídala za vznik škody, a to považuje za zneužití postavení žalované jako orgánu veřejné moci. Krajský soud vady předchozího řízení nenapravil a řádně se nezabýval tvrzeními stěžovatelky (pozemek p. č. 35/1 byl ve vlastnictví žalované, dodávala prostřednictvím vybudované stavby vodu do objektu stěžovatelky, stěžovatelka platila zálohy 1000 Kč za rok 2015 a 2016 na odběr vody aniž by je žalovaná vrátila), proto stěžovatelka podala dovolání z důvodů nesprávného právního posouzení věci. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž by se řádně věcí zabýval, seznámil se s obsahem spisu a posoudil otázky formulované stěžovatelkou v dovolání. Dále se stěžovatelka obrátila na Ústavní soud s žádostí o posouzení délky řízení u Nejvyššího soudu, zda doba jednoho roku na vyřízení dovolání dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu je dobou přiměřenou.
6. Stěžovatelka považuje rozhodnutí napadená ústavní stížností za zásadně vybočující z ústavních mantinelů daných ústavním pořádkem a v důsledku toho pak došlo k porušení základních práv stěžovatelky, proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, a za tímto účelem si vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 38 C 205/2018. Po seznámení se s dovoláním stěžovatelky Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem uzavírá, že dovolání proti rozsudku krajského soudu neobsahovalo obligatorní náležitosti, kterou je řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, a že pro tuto vadu nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Ústavní stížnost je proto v této části sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nemůže věcně přezkoumat ústavnost napadeného rozsudku krajského soudu; ústavní stížnost je v této části nepřípustná. Přezkum Ústavního soudu je tedy omezen pouze na otázku, zda Nejvyšší soud posoudil vadnost dovolání stěžovatelky ústavně konformním způsobem.
10. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
10. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání řádné vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatelka svým postupem neumožnila dovolacímu soudu zvažovat přípustnost svého dovolání. Neobsahovalo-li dovolání stěžovatelky předepsané vymezení přípustnosti dovolání, nevyčerpala stěžovatelka efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); s ohledem na §75 odst. 1 téhož zákona je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutí krajského soudu za nepřípustnou. Tento závěr platí i pro případy, kdy Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu zruší z důvodu, že se se závěrem Nejvyššího soudu stran nesplnění obsahových náležitostí dovolání neztotožní. Nesprávné odmítnutí dovolání v těchto případech značí, že se Nejvyšší soud podáním věcně vůbec nezabýval; v případě, že toto odmítnutí bylo chybné, může za určitých okolností tímto odmítnutím dojít k porušení základních práv stěžovatelky spočívajícímu právě v tom, že jí Nejvyšší soud nesprávně zamezil v přístupu k soudu, který ji zákon poskytuje. Nápravou tohoto porušení pak logicky je vrácení věci Nejvyššímu soudu s tím, aby se jí řádně zabýval (viz body 61-61 stanoviska).
11. Brojila-li stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání z důvodu nedostatečného vymezení jeho přípustnosti, Ústavní soud rovněž nemůže stěžovatelce přisvědčit. Nejvyšší soud z obsahu dovolání vyvodil, že stěžovatelka spatřovala přípustnost dovolání v kritice skutkových závěrů krajského soudu, týkajících se zejména doby a okolností, za nichž byla přípojka vystavěna. Stěžovatelka také uplatnila dovolání v plném rozsahu, přestože byla poučena krajským soudem, že dovolání není přípustné dle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, proti části týkající se nároku na náhradu škody za náhradní rozvoz vody ve výši 14 000 Kč a nároku za pohonné hmoty a jízdné k zajištění dodávky pitné vody ve výši 8 000 Kč. Jedná se o dva různé nároky s odlišným skutkovým základem na peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč a mezi účastníky se nejedná o vztah pracovněprávní ani o vztah ze spotřebitelské smlouvy.
12. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší soud svůj závěr o absenci řádného vymezení předpokladů přípustnosti odůvodnil přezkoumatelným způsobem a extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel a svévolné interpretace či aplikace zákona se v případě stěžovatele nedopustil. Napadené usnesení tak odpovídá standardu stanovenému ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a na tom nic nemění ani délka dovolacího řízení. Ústavní soud přisvědčil tvrzení stěžovatelky, že o dovolání nebylo rozhodnuto ve stanovené lhůtě. Zákon stanoví šestiměsíční lhůtu, v níž musí dovolací soud výše uvedeným způsobem rozhodnout. Lhůta se počítá ode dne předložení spisu dovolacímu soudu soudem prvního stupně. Ze zákona neplyne výslovně důsledek případného nesplnění lhůty, která tak má charakter pořádkový.
13. Ústavní soud uzavírá, že ani napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nemohlo být zasaženo do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
14. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, její ústavní stížnost v této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; v části směřující proti rozsudku krajského soudu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Jan Filip, v. r.
předseda senátu