ECLI:CZ:US:2022:4.US.1285.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1285/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti R. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Veskou, advokátem, sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2022 č. j. 30 Cdo 2600/2021-192, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2021 č. j. 23 Co 417/2020-153 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. září 2020 č. j. 26 C 200/2018-123, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že proti stěžovateli byla souběžně vedena dvě trestní stíhání. V prvním, zahájeném usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, územního odboru Cheb, ze dne 23. 3. 2015 č. j. KRPK-24574-29/TČ-2015-190272, vedeném pro zvlášť závažný zločin loupeže, přečin vydírání a pokračující zločin vydírání (dále také jen "první trestní stíhání") byl stěžovatel vzat do vazby, která trvala 823 dní. Toto trestní stíhání skončilo zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2017 č. j. 6 To 339/2017-639. Druhé trestní stíhání, zahájené dne 18. 7. 2014, vedené proti stěžovateli pro zvlášť závažný zločin loupeže, skončilo odsuzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze, který nabyl právní moci dne 1. 3. 2018.
3. Stěžovatel podal v souvislosti s prvním trestním stíháním k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici žalobu na zaplacení peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 823 000 Kč za vykonanou vazbu a ve výši 31 669 Kč za nezákonné trestní stíhání. Obvodní soud žalobu I. výrokem v záhlaví označeného rozsudku zamítl. Dospěl k závěru, že právo na náhradu nemajetkové újmy je podle §32 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), promlčeno, neboť stěžovatel v žádosti o odškodnění (původně podané Okresnímu soudu v Chebu a následně doručené vedlejší účastnici) neuplatnil právo na přiměřené zadostiučinění za vykonanou vazbu, nýbrž toliko za nezákonné trestní stíhání. Jelikož ale bylo proti stěžovateli vedeno souběžně také druhé trestní stíhání, které skončilo odsuzujícím rozsudkem, obvodní soud stěžovateli nárokované zadostiučinění nepřiznal.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil I. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že se stěžovateli přiznává zadostiučinění pouze v tom rozsahu, že se konstatuje, že jeho první trestní stíhání bylo nezákonné. Ve zbytku městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu dospěl k závěru, že sama okolnost, že proti stěžovateli bylo vedeno i druhé trestní stíhání, neoslabuje nezákonnost prvního trestního stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, a základ nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je zde dán. Ve zbytku se městský soud s posouzením věci obvodním soudem ztotožnil. K argumentaci stěžovatele městský soud konstatoval, že námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí za rozpornou s dobrými mravy v kontextu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu považovat nelze. Městský soud také poukázal na řadu okolností, které snižují újmu vzniklou stěžovateli nezákonným trestním stíháním, neboť kromě toho, že byl stíhán také v druhém trestním stíhání, byl po propuštění z (nezákonné) vazby v prvním trestním stíhání ihned vzat do vazby (zákonně) znovu v druhém trestním stíhání.
5. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v otázce, že vedlejší účastnice měla považovat stěžovatelovo předběžné uplatnění nároku (původně doručené Okresnímu soudu v Chebu) rovněž za uplatnění nároku na zadostiučinění za nezákonnou vazbu i přes to, že jeho nárok nebyl specifikován zcela pregnantně, dovolání neobsahuje zákonné náležitosti, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pouze parafrázoval příslušný obsah zákona. Ve zbytku Nejvyšší soud poukázal na svou ustálenou rozhodovací praxi a konstatoval, že se od ní městský soud neodchýlil.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel především namítá, že v dovolání řádně vymezil předpoklady jeho přípustnosti, neboť Nejvyššímu soudu předložil argumenty týkající se nepřiměřeného dopadu rozhodnutí městského soudu o vyhovění námitce promlčení. Stěžovatel se domnívá, že pro posouzení námitky promlčení je podstatný vztah zákona č. zákona č. 82/1998 Sb. a dotčeného základního práva, které by použitím tohoto zákona nemělo být omezováno. Nejvyšší soud se podle stěžovatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a jeho dovoláním se řádně nezabýval, přestože stěžovatel poukázal na závažný dopad trestního stíhání do jeho osobního života. Z předběžného uplatnění nároku podle stěžovatele plynulo i uplatnění práva na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou. Stěžovatel měl za to, že jeho žádost byla bezvadná, neboť k jejímu doplnění nebyl vyzván. Dále stěžovatel nesouhlasí s argumentací soudů o druhém trestním stíhání, neboť "[o] důvodech vazby rozhoduje vždy soud, jakékoliv předjímaní jeho názorů je nepřípustné". Tato okolnost je podle stěžovatele významná pro posouzení námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je částečně přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel pouze zčásti vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (blíže viz dále).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k meritornímu přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.
9. Ústavní stížnost sestává z opakování námitek, kterými stěžovatel bez věcného odůvodnění polemizuje se srozumitelně a přesvědčivě vyjádřenými důvody napadených rozhodnutí.
10. V prvé řadě stěžovatel blíže nezpochybnil závěr Nejvyššího soudu, že v příslušné otázce nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání, a to tak bylo objektivně nepřípustné pro nedodržení povinných zákonných náležitostí. Tvrdí-li stěžovatel, že "v rámci důvodu přípustnosti dovolání předložil argumenty týkající se nepřiměřeného dopadu rozhodnutí odvolacího soudu o vyhovění námitky promlčení na stěžovatele" (viz str. 5 ústavní stížnosti), tak ač zastoupen advokátem, zjevně ani v řízení o ústavní stížnosti nezohlednil rozdíl mezi předpoklady přípustnosti dovolání a dovolacím důvodem. I kdyby Ústavní soud uvažoval o tvrzeném "důvodu přípustnosti dovolání" jako o vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, který podle Nejvyššího soudu v něm absentoval, pak stěžovatel tento závěr nijak nezpochybnil. Nadto se stěžovatelova námitka ani netýká otázky, kterou Nejvyššímu soudu předestřel. Ústavní soud proto se závěrem Nejvyššího soudu vedoucím k odmítnutí dovolání souhlasí. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) tak stěžovatel proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu nevyčerpal řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu - v příslušném rozsahu - nepřípustná.
12. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, veřejně dostupné z http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení přípustnosti dovolání i k důsledkům absence řádného vymezení jeho přípustnosti existuje četná a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel zjevně nezohlednil (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je nelze v posuzované věci, s ohledem na srozumitelné a logické odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za jakkoli excesivní.
13. Co se týče věcných námitek proti napadeným rozhodnutím, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy z mezí ústavního pořádku nevybočily. Námitku promlčení z hlediska jejího možného rozporu s dobrými mravy posoudily soudy zcela standardně s odkazy na mnoho rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Obecné soudy řádně odůvodnily, že vedlejší účastnice zjevně nezneužila svého práva ani nezavinila uplynutí promlčecí lhůty.
14. Zjevně neopodstatněnou je také námitka, kterou stěžovatel tvrdí, že v žádosti o přiměřené zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání žádal i o zadostiučinění za nezákonnou vazbu. Uplatnil-li stěžovatel (původně u Okresního soudu v Chebu) podle svých slov nárok s textem: "Tímto prostředkem podávám žalobu na Okresní soud v Chebu za rozsudek ze dne 13. 6. 2017, ve kterém jsem byl odsouzen k 11-ti letům odnětí svobody. Zároveň žádám zdejší soud o odškodnění, protože soud nesprávně rozhodl a ve všech bodech obžaloby mne uznal vinným. Následně odvolací soud v Plzni dne 23. 10. 2017 zrušil rozsudek Okresního soudu v Chebu a rozhodl o mé nevině a zprostil mne obžaloby v celém rozsahu." (viz str. 3 ústavní stížnosti), nelze než závěru obecných soudů přitakat, a to včetně závěru, že nebyl důvod stěžovatele vyzývat k doplnění podání či odstranění jeho vad.
15. Hodno dodat, že poukazy na dopad vazby do stěžovatelova osobního života jsou obecnou argumentací, které není podstatná, bylo-li ústavně souladně rozhodnuto o promlčení práva na přiměřené zadostiučinění za nezákonnou vazbu. Nadto stěžovatel poukazuje na negativa, která jsou průvodními jevy vazby jako takové. Naopak soudy podrobně a přesvědčivě odůvodnily význam toho, že po propuštění z vazby byl stěžovatel ihned vzat do vazby v druhém trestním řízení, v němž byl posléze pravomocně odsouzen. Rozhodnutí o přiměřeném zadostiučinění toliko konstatováním nezákonnosti trestního stíhání se proto nejeví excesivním. Ústavní soud ve zbytku odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
16. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovateli zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry či argumenty soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu