ECLI:CZ:US:2022:4.US.1413.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1413/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. Pavlem Šímou, advokátem, sídlem Poděbradova 2995/17, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2022 č. j. 4 Tdo 867/2021-869, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. dubna 2021 č. j. 9 To 415/2020-831 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. září 2020 č. j. 2 T 77/2017-774, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Chebu, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv podle čl. 1 a 6 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle okresního soudu dopustila, stručně uvedeno, tak, že při odbočování od čerpací stanice nerespektovala značku "Stůj, dej přednost v jízdě" a nedala přednost vozidlu poškozeného, když před jeho vozidlo vjela zhruba 6 vteřin před konečným střetem. Na to poškozený reagoval strhnutím řízení doleva ve snaze stěžovatelčino vozidlo předjet, avšak stěžovatelka pokračovala v najíždění do levého jízdního pruhu pro další odbočení, čímž poškozeného nutila k dalšímu strhnutí řízení do protisměrného pruhu, kde se jeho vozidlo střetlo s nákladní soupravou. V jeho důsledku došlo k usmrcení poškozeného a zranění dvou spolujezdkyň. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí a kamerových záznamů nehody, jakož i znaleckých posudků, které však podle soudu všechny trpěly částečnými nedostatky. Z nich vyplynulo, že stěžovatelka nezastavila u uvedené značky (resp. přerušované čáry), ale vyjela do silnice z větší vzdálenosti (26,6 metrů) odkud nemohla mít dostatečný výhled na hlavní silnici. Poškozený se podle soudu snažil svým neobvyklým manévrem vyhnout střetu s autem stěžovatelky, která dala nehodovému ději prvotní impuls. I poškozený se však částečně podílel na nehodovém ději.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným rozsudkem. V něm se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu o vině stěžovatelky. Při hodnocení rozporů mezi znaleckými posudky okresní soud vycházel vždy ze závěrů příznivějších pro stěžovatelku. Správně však podle krajského soudu okresní soud hodnotil vedle znaleckých posudků i ostatní důkazy tam, kde je měl k dispozici.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Většinou námitek se nezabýval z toho důvodu, že nespadaly pod žádný z dovolacích důvodů. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal žádný relevantní rozpor. Obsah znaleckých posudků soudy nikterak nedeformovaly. Zároveň však soudy naplnily zásadu volného hodnocení důkazů, neboť nepřijaly závěry znaleckých posudků týkajících se právního posouzení věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že v dané věci byla porušena zásada in dubio pro reo. Soudy se nepřípustně spokojily s vlastním hodnocením kamerového záznamu dopravního děje a stranou ponechaly závěry znaleckého ústavu. Postupovaly tak v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko obecně opakuje svou obhajobu z trestního řízení, aniž by brala na zřetel obsáhlá odůvodnění, jímž se s ní obecné soudy vypořádaly. Předkládá vlastní hodnocení skutkového děje a provedených důkazů. Tím se však pokouší stavět Ústavní soud do postavení, které mu nepřísluší.
10. V dané věci nelze dovodit porušení zásady in dubio pro reo, neboť obecné soudy žádné pochybnosti o skutkovém stavu nezjistily (kromě těch, jež výslovně hodnotily ve prospěch stěžovatelky). Skutečnost, že soudy nepřebraly hodnotící soudy znalců, nejen není porušením ústavních práv stěžovatelky, ale naopak je řádným naplněním ústavní zásady nezávislosti soudního rozhodování a volného hodnocení důkazů. Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že v souladu s procesní zásadou "iudex peritus peritorum" je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o relevanci závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (srov. usnesení ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4463/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vysloví-li znalec svou domněnku o hodnocení ostatních důkazů nebo dokonce právních předpisů, je povinností soudu takové závěry ignorovat. Soudy tento svůj úkol v dané věci příkladně splnily, když po provedení ostatních důkazů (zejména kamerových záznamů) dospěly k odůvodněnému závěru o povinnostech stěžovatelky jako účastnice silničního provozu. Skutečnost, že své povinnosti porušil rovněž poškozený (jehož již nelze potrestat), nevylučuje trestní odpovědnost stěžovatelky.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu