ECLI:CZ:US:2022:4.US.1617.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1617/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Róberta Nemečka, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2022 č. j. 30 Cdo 2880/2021-116, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2021 č. j. 91 Co 78/2021-92 v rozsahu, kterým potvrdil II. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. prosince 2020 č. j. 23 C 21/2020-71, a proti II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. prosince 2020 č. j. 23 C 21/2020-71, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení ve výši 229 667 Kč s příslušenstvím. Po provedeném dokazování obvodní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 53 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok), žalobu v částce 176 667 Kč s příslušenstvím zamítl (II. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení stěžovatele ve výši 18 456 Kč (III. výrok).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil II. a III. výrok rozsudku obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Předmětem původního řízení byla žaloba společnosti s ručením omezeným proti stěžovateli na uhrazení částky 662 077 Kč s příslušenstvím. Řízení trvalo 9 let a 10 měsíců a vyskytla se v něm období nečinnosti soudu (konkrétně od 15. 4. 2010 do 3. 11. 2010 a od 16. 3. 2011 do 7. 2. 2012). Z toho soud dovodil, že celková délka řízení byla nepřiměřená. Řízení bylo věcně složité, jelikož ve věci šlo o spor o smlouvu o díle, kde bylo namítáno, že dílo nebylo dokončeno a nebylo převzato, přičemž v průběhu řízení bylo prováděno započtení pohledávek, bylo řešeno postoupení pohledávky, promlčení a byla zpochybněna i samotná existence pohledávek, bylo nutné provést řadu důkazů a vyslechnout několik svědků (některé opakovaně). Procesně věc byla rovněž složitá, jelikož v průběhu řízení bylo rozhodováno o vrácení kauce složené při návrhu na nařízení předběžného opatření, třikrát bylo rozhodováno nadřízeným soudem o námitce podjatosti, jednou bylo rozhodováno o věcné příslušnosti soudu, byly činěny výzvy stěžovateli, aby se vyjádřil k žalobě, stěžovatel musel být vyzván k odstranění vady třetí námitky podjatosti, vyskytly se obtíže při doručování předvolání svědkům, v průběhu řízení byla vedena smírčí řízení, bylo nutné zajistit účast svědků a stěžovatel i v roce 2018 podával řadu nových návrhů na dokazování. V průběhu řízení rozhodoval několikrát soud prvního stupně i odvolací soud. Vrchní soud rozhodoval o věcné příslušnosti. Stěžovatel se na délce řízení podílel tím, že se nevyjadřoval k výzvám soudu, soudní poplatky hradil až na výzvu soudu, a nikoliv při vzniku poplatkové povinnosti, námitka podjatosti ze dne 15. 10. 2013 byla čistě obstrukčního charakteru a vedla k odročení jednání, i jednání nařízené na 31. 7. 2014 bylo zmařeno kvůli stěžovatelově neúplné námitce podjatosti a rovněž požádal soud, aby v období tří měsíců nenařizoval ústní jednání. Řízení mělo pro stěžovatele běžný význam, jelikož šlo o řízení o zaplacení peněžní částky. Jako základní částku obvodní soud i městský soud stanovily 15 000 Kč za první dva roky řízení, 15 000 Kč za každý další rok řízení a 1 250 Kč za měsíc řízení, celkem tedy 132 500 Kč. Obvodní soud danou částku snížil o 20 % z důvodu právní a skutkové složitosti, o 30 % z důvodu procesní složitosti a o 10 % z důvodu spoluzavinění stěžovatele. Městský soud pouze změnil poměr mezi danými složkami, avšak dospěl ke stejné výši procentního snížení. Celkem tak soudy přiznaly stěžovateli výše zmíněných 53 000 Kč.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dílem pro vady a dílem jako nepřípustné. V jeho odůvodnění uvedl, že co se týče námitek týkajících se posouzení kritérií postupu orgánu veřejné moci během řízení, jednání poškozeného a významu předmětu řízení, dovolání neobsahovalo řádně vymezenou "ustálenou rozhodovací praxi", od které se měl městský soud odchýlit, proto v rozsahu těchto námitek nemohlo být dovolání projednáno. Stěžovatel sice odkázal na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, podle Nejvyššího soudu však nebylo zřejmé, od řešení jaké právní otázky se odvolací soud měl odchýlit u tohoto rozhodnutí. K dalším námitkám Nejvyšší soud uvedl, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum jeho úvah úkolem soudu odvolacího. Nejvyšší soud se v dovolacím řízení zabývá pouze správností základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění. Například přezkoumává, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nepřezkoumává však, zda z tohoto důvodu bylo zadostiučinění sníženo o 10 % či 20 %. Výslednou částkou se zabývá až tehdy, je-li zjevně nepřiměřená. Přípustnost dovolání nemůže založit pouze nesouhlas stěžovatele s výší zadostiučinění. Přiznaná částka není zjevně nepřiměřená, aby mohl Nejvyšší soud zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů. Závěr vyslovený v jeho judikatuře, že snížení či zvýšení základní částky by nemělo přesahovat 50 %, se vztahuje ke každému z posuzovaných kritérií samostatně, tedy v celkovém rozsahu může snížení přesáhnout 50 %, nehledě na to, že v konkrétním a odůvodněném případě může korekce i u jednotlivého kritéria přesáhnout 50 %.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel připouští, že sice v dovolání výslovně neuvedl žádnou právní otázku, kterou by měl Nejvyšší soud řešit, avšak tu bylo možno z dovolání dovodit. V dovolání namítal, že nebyly splněny podmínky pro snížení základní částky. Z dovolání lze zjistit, že spatřoval pochybení městského soudu v tom, že z důvodu zkrácení pozbylo přiměřené zadostiučinění satisfakční funkci.
6. Podle stěžovatele věc nebyla po právní stránce nijak složitá a nesouhlasí se snížením z důvodu jeho spoluzavinění, jelikož první námitka podjatosti byla shledána částečně důvodnou a další nebyly obstrukční povahy, byť byly neúspěšné.
7. Stěžovatel rovněž namítá, že částku přiměřeného zadostiučinění nelze snížit o více než 50 %.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se odmítl zabývat námitkami vůči posouzení kritérií postupu orgánu veřejné moci během řízení, jednání poškozeného a významu předmětu řízení, jelikož v něm nepředestřel právní otázku, od jejíhož řešení se odchýlil městský soud, přestože tuto otázku bylo možné z dovolání dovodit. Ústavní soud nespatřuje v postupu Nejvyššího soudu takovou (kvalifikovanou) vadu, která by mohla vést ke zrušení jeho usnesení. Stěžovatel totiž sám v ústavní stížnosti přiznává, že v dovolání nevymezil právní otázku, kterou měl Nejvyšší soud řešit. Není pak překvapivé, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání v této části nemá podstatné náležitosti. Nejvyšší soud se zabýval i v dovolání stěžovatelem citovanými rozhodnutími a uvedl, že ani z odkazu na tato rozhodnutí nevyplývá, od jakého řešení právní otázky se odvolací soud měl odchýlit právě ve vztahu k těmto rozhodnutím. I přes tento závěr však Nejvyšší soud vyjádřil svůj názor na posuzovanou věc, když uvedl, že hodnocení obecných soudů může přezkoumat pouze v rozsahu správností základních úvah, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, avšak nemůže již přezkoumávat konkrétní výši snížení tohoto zadostiučinění. Tou se zabývá až tehdy, je-li zjevně nepřiměřená. K takovému závěru však nedospěl.
11. Stěžovatel rozporuje přiměřenost přiznaného peněžního zadostiučinění. Obdobně jako Nejvyšší soud ani Ústavní soud nemůže nahrazovat závěry obecných soudů svými vlastními, neporuší-li soudy zároveň ústavní meze jejich činnosti. Je úkolem obecných soudů stanovit (a odůvodnit), jaká náhrada je přiměřená zjištěnému porušení práv. Teprve ve chvíli, odporovaly-li by jejich úvahy některému ústavnímu principu, by byl dán prostor pro zásah Ústavního soudu [usnesení ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1084/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. K takové situaci však v dané věci nedošlo. Obvodní soud velmi podrobně ve svém rozsudku rozepsal jednotlivé procesní kroky a úkony účastníků řízení i soudu v průběhu celého řízení (str. 2 až 6 odůvodnění napadeného rozsudku). Závěry, ke kterým obecné soudy dospěly, plynoucí z těchto zjištění o právní, procesní a skutkové složitosti věci, stejně jako o přispění stěžovatele k délce řízení, nejsou podle Ústavního soudu zjevně nepřiměřené a vycházejí ze zjištěného skutkového stavu. Obecné soudy dobře popsaly, z jakých důvodů k nim dospěly. A jejich závěry jsou logické a přezkoumatelné. Ústavní soud proto neshledává, že by bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele.
12. Namítá-li stěžovatel, že podle judikatury Nejvyššího soudu nelze snížit přiměřené zadostiučinění pod 50 %, je nutno připomenout, že již městský soud uvedl, že tento názor se vztahuje nikoliv k celému snížení zadostiučinění, ale k jednotlivým kritériím. Nejvyšší soud navíc doplnil, že v konkrétních a odůvodněných případech lze přistoupit ke snížení přiměřeného zadostiučinění i nad tuto výši.
13. Vzhledem k výše uvedeným zjištěním Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu