ECLI:CZ:US:2022:4.US.1622.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1622/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. Vazební věznice Litoměřice, zastoupeného Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem, sídlem Čsl. armády 2112/56, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2022 č. j. 11 Tdo 130/2022-6269 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2021 č. j. 11 To 12/2021-6124, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 4. 2020 sp. zn. 97 T 9/2019 uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. b) a odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci. Stěžovateli byla zároveň uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy poškozenému Š. H. ve výši 300 000 Kč a poškozené B. H. ve výši 300 000 Kč. Skutkově spočívalo jednání stěžovatele, stručně uvedeno, v tom, že nejméně od roku 2015 do roku 2018 přechovával a v desítkách případů distribuoval drogu heroin drogově závislým konzumentům, přičemž tak činil za účelem zisku, kdy uvedeným jednáním vydělal nejméně 641 155,50 Kč. V jednom případě pak stěžovatel společně s původně obviněnou P. N. (již zemřelou) prodal drogu i poškozenému P. H., dlouhodobému uživateli drog a alkoholu, přičemž jak stěžovateli, tak P. N., bylo známo, že poškozený P. H. požívá v nadměrné míře alkohol, užívá heroin a podstupuje metadonovou léčbu, v době předání drogy byl tento poškozený opilý, a oběma bylo známo, že kombinace drog a alkoholu zvyšuje riziko vážných zdravotních následků včetně smrti. P. H. si injekčně dávku heroinu aplikoval, a v důsledku tohoto jednání téhož dne zemřel.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem, kterým rozhodl o odvolání stěžovatele a odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) a odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu zrušil vůči stěžovateli ve všech jeho výrocích. Následně uznal stěžovatele vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v délce trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen trest propadnutí věci a byla mu uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy poškozenému Š. H. ve výši 300 000 Kč a poškozené B. H. ve výši 300 000 Kč.
4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s odůvodněním, že dovolací argumentace stěžovatele neodpovídala zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ani žádným dalším dovolacím důvodům uvedeným v §265b trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že nebyly provedeny důkazy, které by dokládaly přesná množství drogy, jež měla být v jednotlivých případech distribuována. Dále sporuje ve skutkové větě uvedené neurčité pojmy "v přesně nezjištěné době", "na nezjištěném místě", "v nezjištěný čas" a "nezjištěnou částku". Stěžovatel k tomu uvádí, že k trestnímu odsouzení musí být dán určitý důkazní standard, který nebude odporovat principu presumpce neviny, dle něhož bude dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností. V jeho věci však tento důkazní standard dodržen nebyl, neboť skutková věta obsahuje toliko neurčité pojmy, a jde-li o stanovení gramáže jednotlivých distribuovaných dávek, soudy vycházely pouze z údajů řečených v odposleších, přičemž ani nebylo postaveno najisto, zda vůbec k reálnému předání a prodeji drogy došlo. Chybí tedy důkazy, které by prokázaly, že smluvené prodeje skutečně byly uskutečněny. Stěžovatel se domnívá, že telefonické odposlechy, na základě nichž fakticky došlo k jeho odsouzení, byly důkazně deformovány a tedy nesprávně hodnoceny. Z hlediska hodnocení důkazů nenapravil pochybení krajského soudu ani vrchní soud, který se toliko připojil k hodnocení učiněným krajským soudem.
6. Rozsudek vrchního soudu považuje stěžovatel za nepřezkoumatelný, jde-li o výklad a použití základních práv. Vrchní soud totiž dle závěrů stěžovatele konal v přímém rozporu se zásadou presumpce neviny, kterou stěžovatel podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy váže na absolutní důkazní povinnost obžaloby v řízení před soudem. Stěžovatel uzavírá, že prováděl-li vrchní soud důkazy na základě své vlastní iniciativy, dopustil se porušení základních pravidel právního státu. Stěžovatel cituje rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice, stížnost č. 44151/12, v němž ESLP uvádí, že v daném případě je silně naznačena disfunkce ve fungování soudnictví, která je zavedena do českého trestního řádu úmyslně. Stěžovatel uvádí, že inkviziční model trestního soudnictví fakticky popírá kontradiktorní model řízení, kde soud nevyvíjí důkazní aktivitu. Stěžovatel v tomto kontextu namítá jako rozporné s jeho základními právy, že vrchní soud ho odsoudil za prodej drogy T. G., což však nebylo součástí obžaloby. Stěžovatel tak dospívá k závěru, že porušení principu presumpce neviny je nutno posuzovat v souladu s čl. 6 odst. 2 Úmluvy, nikoliv pak v souladu s čl. 40 odst. 2 Listiny.
7. Stěžovatel namítá taktéž porušení zásady rovnosti před zákonem, které spatřuje v tom, že vrchní soud odmítl v napadeném rozsudku akceptovat skutkové závěry krajského soudu ve věci tam vedené pod sp. zn. 97 T 4/2020, tedy ve vyloučené věci osob původně spoluobviněných se stěžovatelem. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v tomto vyloučeném řízení byl zjištěn zcela odlišný objem drog (téměř o 1 kg nižší) než v jeho věci. Nebýt vyloučení věci k samostatnému řízení, nebyl by stěžovatel odsouzen k vyššímu trestu z důvodu nikdy nezajištěného objemu drogy heroin ve výši 1 423,29 gramů. Závěry vrchního soudu o uvedeném množství heroinu jsou tedy spekulativní a nezakládající se na reálných důkazech.
8. Stěžovatel dále brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, které považuje za plné prázdných floskulí, což pouze svědčí o tom, že dovolání je neúčinným prostředkem nápravy. Uvádí, že kvalifikovaným způsobem v dovolání namítal pochybení, kterým se nižší soudy vyhýbaly a odmítaly je řešit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
11. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel svými námitkami opakuje svou obhajobu uplatněnou v trestním řízení, která byla již soudy vypořádána. Jde o námitky především rozporující zjištěný skutkový stav, kdy stěžovatel zejména neustále popírá, že by distribuoval heroin v takovém množství, které je mu kladeno za vinu, resp. popírá, že v příčinné souvislosti s prodejem heroinu poškozenému P. H. dne 17. 3. 2018 došlo k jeho úmrtí. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel se těmito námitkami domáhá pouze toho, aby byla přijata jeho verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Je to ovšem pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by shledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. To stěžovatel sice výslovně nenamítá, avšak Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal i v tomto ohledu, přičemž neshledal rozpor mezi provedenými důkazy, na jejichž základě byl objasněn skutkový stav, a právními závěry ze skutkových zjištění vyvozenými.
12. Z napadených rozhodnutí, jakož i z rozsudku krajského soudu, vyplývá, že skutkový stav byl plně stabilizovaný, neboť v průběhu dokazování bylo postaveno najisto, že stěžovatel v uvedeném množství heroin skutečně přechovával a distribuoval, přičemž šlo zároveň o minimální prokázané množství. Stěžovatel měl více dodavatelů heroinu, z čehož vyplývá i odpověď na další jeho námitku o údajně různých skutkových závěrech v jeho věci a věci vyloučené k samostatnému řízení, kde bylo stanoveno o přibližně jeden kilogram menší množství přechovávaného a distribuovaného heroinu. Uvedený rozdíl v gramáži je tedy způsoben existencí dalšího neztotožněného dodavatele (vedle dvou ztotožněných dodavatelů). Jde-li o distribuci heroinu dne 17. 3. 2018 poškozenému P. H., uvedené bylo prokázáno především kamerovými záznamy, jakož i záznamem telekomunikačního provozu, následně pak znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož vyplynulo, že smrt poškozeného nastala v důsledku intoxikace heroinem. Důkazy prokazující uvedená skutková zjištění jsou podrobně analyzovány, a to především v rozsudku krajského soudu a následně je přejímá a dále rozebírá i vrchní soud v napadeném rozsudku. Není tedy pochyb o přezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, který však ústavní stížností napaden nebyl, i rozsudku vrchního soudu, který vychází ze skutkových zjištění krajského soudu. Lze tedy uzavřít, že za situace, kdy nevznikly žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje, není možno konstatovat žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, natož rozpor extrémní. Ústavní soud tudíž k uvedeným skutkovým námitkám neshledal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy.
13. Stěžovatel dále vznáší námitku, kterou rozporuje samotnou formulaci čl. 40 odst. 2 Listiny, jež údajně neodpovídá formulaci čl. 6 odst. 2 Úmluvy, resp. vychází z procesního postupu vrchního soudu, který v průběhu dokazování ve veřejném zasedání dospěl k závěru, že je nutno doplnit skutkovou větu o další část skutku, tj. prodej drogy závislému uživateli T. G. Stěžovatel spatřuje v procesní aktivitě soudu nepřípustný zásah do rovnosti stran řízení, které by samy měly nést odpovědnost za prokázaný skutkový stav. Popsaná procesní aktivita vrchního soudu takto měla porušit zásadu presumpce neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy, a to v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel výslovně brojí proti inkvizičnímu modelu trestního řízení, který je však pro kontinentální Evropu typický a kompatibilita tohoto modelu s Úmluvou byla již mnohokrát potvrzena judikaturou ESLP (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 20. 2. 1996 ve věci Lobo Machado proti Portugalsku, stížnost č. 15764/89; rozsudek ze dne 18. 3. 1997 ve věci Mantovanelli proti Francii, stížnost č. 21497/93 aj.). Stěžovatel svou argumentací fakticky vyzdvihuje princip kontradiktornosti řízení ve smyslu, v jakém je chápán v prostoru common law, kde se kontradiktorností rozumí možnost obhajoby vést výslech a podrobit svědka obžaloby křížovému výslechu a kde soud neplní funkci garanta dohlížejícího nad zjištěním skutkového stavu (v souladu se zásadou materiální pravdy) tak, jako je tomu právě v kontinentální Evropě, Českou republiku nevyjímaje. Trestní řád v tomto ohledu chápe zásadu kontradiktornosti ve shodě s judikaturou ESLP jako právo obviněného být seznámen se všemi dokumenty, stanovisky či důkazy (protistrany - obžaloby) s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu a právo, resp. možnost se k nim vyjádřit a polemizovat s nimi (viz např. rozsudek ve věci Nideröst-Huber proti Švýcarsku ze dne 18. 2. 1997, stížnost č. 18990/91). Na tuto ustálenou judikaturu ESLP navazuje i Ústavní soud, který setrvale judikuje, že obecný soud je povolán posoudit otázku, zda při objasnění věci v trestním řízení (a zejména při hodnocení důkazů) nedošlo k porušení presumpce neviny, přičemž presumpce neviny je jedním z nejdůležitějších ústavněprávních principů trestního řízení v demokratickém právním státě a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, přičemž je to nakonec obecný soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci. Lze tedy uzavřít, že trestní řízení v otázce způsobu, jakým je objasňována pravda (skutkový stav) a vedeno dokazování (aktivita stran ale i možná aktivita soudu za situace, kdy soud dospěje k závěru, že je nutno provést další dokazování, byť strany provedení důkazu nenavrhly) odpovídá textu i smyslu Úmluvy, a to i z hlediska toho, jakým způsobem (relativně autonomně) je judikaturou ESLP chápán princip kontradiktornosti řízení. Nutno podotknout, že stěžovatel sice zjevně nesouhlasí s koncepcí trestního řízení, avšak zároveň nenavrhuje zrušení žádného konkrétního ustanovení trestního řádu podle §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
14. Stěžovatel konkrétně vztahuje své námitky k procesní situaci, která nastala v řízení před vrchním soudem, kdy vrchní soud v návaznosti na dokazování ve veřejném zasedání doplnil v napadeném rozsudku skutkovou větu o další část skutku, tj. prodej drogy závislému uživateli T. G. Uvedený způsob rozhodnutí vychází ze skutečnosti, že jednání stěžovatele je kvalifikováno jako tzv. trvající trestný čin (nikoliv pokračující trestný čin skládající se ze samostatných dílčích útoků, které jsou v procesním smyslu samostatnými skutky), což je kvalifikace vycházející z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1450/2016), a nejde tedy o svévolnou úvahu vrchního soudu, který by popsaným postupem porušil zejména zásadu obžalovací (neboť uvedená část jednání nebyla uvedena v žalobním návrhu státního zástupce). V průběhu dokazování toliko vyšla najevo potřeba upřesnit skutkový děj, resp. skutkovou větu ve výroku o vině. Ústavní soud tento postup vrchního soudu považuje za ústavně konformní.
15. Svou poslední námitkou stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, které bylo odmítnuto jako podané z jiného důvodu, než zákon stanoví. Stěžovatel však v dovolání uplatnil námitku dotýkající se skutkového stavu a způsobu hodnocení důkazů, což Nejvyšší soud zpravidla, není-li dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, není oprávněn posuzovat. Ve způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud neshledává porušení základních práv či svobod stěžovatele.
16. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu