ECLI:CZ:US:2022:4.US.1634.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1634/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti PAMUKALE, s. r. o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2022 č. j. 22 Cdo 3730/2021-91, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. července 2021 č. j. 57 Co 24/2021-73 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. října 2020 č. j. 63 C 345/2019-51, a o návrhu s ní spojeném na zrušení §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a podniku Povodí Odry, s. p. sídlem Varenská 3101/49, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Dne 21. 6. 2022 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Spolu s ústavní stížností se stěžovatelka podle §74 zákona o Ústavním soudu domáhá zrušení §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se stala na základě usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, o udělení příklepu ze dne 13. 9. 2017 č. j. 203 EX 08483/2010-260, podílovým spoluvlastníkem pozemku parc. č. 1207/14 v obci a katastrálním území Vratimov, na němž se od roku 1968 nachází stavba vodního díla. Žalobou podanou dne 12. 7. 2019 u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 308 270 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to z titulu náhrady za povinnost strpět na svém pozemku vodní dílo podle §59a vodního zákona.
3. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, když její nárok shledal na základě námitky vedlejšího účastníka promlčeným. Okresní soud vyšel z toho, že novelou vodního zákona doplněný §59a zavedl povinnost vlastníků strpět za náhradu na vlastním pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání. Předmětná novela vodního zákona, kterou do něj byl vložen §59a, nabyla účinnosti dne 1. 1. 2014, přičemž do 1. 1. 2016 měli vlastníci pozemků a vodních děl podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, prostor pro uzavření případné dohody. Dne 2. 1. 2016 tak mohla být poprvé podána žaloba, aby o výši náhrady podle §59a vodního zákona rozhodl soud. Jelikož vodní zákon neobsahuje speciální úpravu promlčení, použije se obecná tříletá promlčecí lhůta podle §629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Promlčecí lhůta tak uplynula dnem 2. 1. 2019, přičemž žaloba byla stěžovatelkou podána až dne 12. 7. 2019. Jde-li o tvrzení stěžovatelky, že námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, okresní soud uvedl, že "v daném případě žádný rozpor s dobrými mravy neshledal, když žalobce předmětný pozemek nabyl jako podnikatelský subjekt, který měl zjevně záměr domáhat se této náhrady, neboť předmětný pozemek nemá žádné jiné ekonomické využití s ohledem na stavbu hráze, která se na něm nachází. Žalobce si tak musel být vědom možnosti promlčení nároku, přičemž mu nic nebránilo se domáhat předmětného nároku již hned poté, co se stal spoluvlastníkem předmětného pozemku" (bod 18 odůvodnění). Tvrdila-li stěžovatelka, že jí ode dne nabytí spoluvlastnického podílu na předmětném pozemku začala běžet nová promlčecí lhůta, okresní soud zdůraznil, že podle §604 občanského zákoníku změna v osobě (spolu)vlastníka pozemku nemůže mít za následek počátek běhu nové promlčecí lhůty, tj. nedochází k přerušení jejího běhu, neboť by v takovém případě šlo promlčecí lhůtu neomezeně prodlužovat (bod 19).
4. Krajský soud svým rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu, který podle něj "zcela správně zjistil skutkový stav" a rovněž jeho právní posouzení shledal krajský soud jako věcně správné. Jelikož stěžovatelka v odvolání v zásadě opakovala argumenty, s nimiž se již řádně vypořádal okresní soud, odkázal krajský soud v podrobnostech na odůvodnění jeho rozhodnutí.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Zdůraznil, že "teprve v dovolání přichází žalobkyně s námitkou, a o ni také opírá přípustnost dovolání, zda námitka promlčení vznesená státním podnikem v případě, kdy žaloba nemohla být podána včas z důvodu, že žalovaný státní podnik porušil zákonné předkupní právo žalobkyně, je či není v rozporu s dobrými mravy". Soudy v nalézacím řízení se takovou otázkou nezabývaly, stěžovatelka ji neuplatila ani v odvolání a na této právní otázce napadené rozhodnutí krajského soudu nespočívá.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá porušení výše uvedených základních práv a svobod (viz bod 1). Je přesvědčena o tom, že §59a vodního zákona je v rozporu s ústavním pořádkem, když podle něj náleží vlastníkovi pozemku, na kterém se nachází vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002, toliko jednorázová náhrada za strpění tohoto vodního díla. Uvádí, že "kdyby se však na pozemku nacházela jakákoli jiná stavba, pak by vlastníkovi pozemku náležel nárok na vydání náhrady z titulu bezdůvodného obohacení, a to nikoli jednorázově, ale po celou dobu umístění této stavby na cizím pozemku". Podle jejího názoru "není žádný rozumný důvod činit rozdíly mezi stavbami vodních děl a všemi ostatními stavbami".
7. Námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem coby státním podnikem byla podle stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy, a soudy k ní tudíž neměly přihlédnout. Podstatné podle ní je, že státní podnik je právnickou osobou zřízenou státem za účelem nakládání s jeho majetkem, pročež se na něj musí vztáhnout nepřípustnost vznesení námitky promlčení státem. Krajský soud navíc rozhodl v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, když v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatelka neuvedla žádné konkrétní okolnosti, které by mohly vést k závěru o důvodnosti tvrzení, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Uvádí též, že vedlejší účastník porušil předkupní právo k další části pozemku, čímž jí úmyslně znemožnil podat žalobu včas. Nejvyšší soud se odmítnutím jejího dovolání vyhnul posouzení podstaty věci a porušil tím její ústavně zaručená základní práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv revizní instancí v soustavě soudů. Řízení o ústavní stížnosti tedy není pokračováním nalézacího řízení, ale řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu proto nemůže být celkový přezkum činnosti soudů [viz nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)]. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelka, sama o sobě nevede k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jeho obsahem není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20, dostupné na https://nalus.usoud.cz).
10. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce promlčení jejího nároku na náhradu za omezení vlastnického práva. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které soudy rozhodly ve věci samé, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně
a srozumitelně vysvětleny, pročež na ně Ústavní soud v podrobnostech odkazuje.
11. Ohledně povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny v obecné rovině platí, že nestanoví-li příslušný zákon jinak, právo na tuto náhradu, coby právo obligační, podléhá promlčení podle obecné právní úpravy obsažené v občanském zákoníku (srov. usnesení ze dne 1. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 131/2000 nebo ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 1896/12). V dané věci je však vedle toho podstatné přechodné ustanovení čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, a jímž došlo rovněž k vložení §59a do vodního zákona. Toto přechodné ustanovení stanovuje, že "nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle §59a zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud". Předchozí vlastník, jehož pozemek stěžovatelka získala v exekuční dražbě, mohl uplatnit své právo podat žalobu již v roce 2016 (bod 3). Nevyužil-li svého práva podat žalobu předchozí vlastník, mohla tak učinit stěžovatelka bezprostředně po nabytí spoluvlastnického podílu, tj. již v roce 2017, a tedy před promlčením jejího práva podat žalobu soudu, který by určil výši náhrady za omezení vlastnického práva. Nelze proto přisvědčit jejímu tvrzení, že vedlejší účastník jí úmyslně znemožnil podat žalobu včas. Žaloba však byla zjevně podána po uplynutí promlčecí lhůty navazující na lhůtu 24 měsíců sloužící k uzavření dohody dle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb.
12. Jak Ústavní soud konstatoval např. v nálezu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367), námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je zneužitím práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a povahou jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Zvláštní skupinu případů tvoří ty, v nichž byla námitka promlčení vznesena státem (viz např. usnesení ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. II. ÚS 206/22) - ani tato námitka promlčení však není en bloc vyloučena.
13. V obecné rovině tedy platí, že se "uplatnění promlčecí námitky může příčit dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy by bylo na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil" [nález ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 718/11 (N 124/65 SbNU 607)]. Možnou rozporností vznesené námitky promlčení s dobrými mravy se řádně zabýval již okresní soud. Ten s ohledem na konkrétní okolnosti případu rozpor této námitky s dobrými mravy neshledal. Stěžovatelka je stejně jako vedlejší účastník právnickou osobou, která předmětný pozemek nabyla jako podnikatelský subjekt s cílem domáhat se této náhrady, když předmětný pozemek nemá žádné jiné ekonomické využití s ohledem na stavbu hráze, která se na něm nachází. Promlčení svého práva podat žalobu si tak stěžovatelka měla být vědoma. Ústavní soud rovněž dodává, že tvrzení a prokázání skutečností, které závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odůvodňují, bylo právě na stěžovatelce. Tyto skutečnosti však podrobněji rozvedla až v řízení o dovolání, tj. v řízení o mimořádném opravném prostředku. Na takto v dovolání vymezené otázce však rozhodnutí krajského soudu nespočívalo (viz str. 3 usnesení o odmítnutí dovolání), přičemž Ústavní soud v tomto shledal přístup Nejvyššího soudu ústavně souladným. Předmětem dovolání rovněž nebyla (a ani nemohla být) otázka formy a výše náhrady, když ani na této otázce rozhodnutí krajského soudu nespočívalo. Ten potvrdil rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí žaloby s odkazem na promlčení práva stěžovatelky, aniž by se zabýval jeho výší.
14. Ústavní soud shrnuje, že soudy použily adekvátní podústavní právo a jejich závěry nelze považovat za formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro předmětná rozhodnutí. Jejich argumentaci shledává logickou, jasnou a z ústavněprávního hlediska přijatelnou. Rovněž z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá jasný důvod pro odmítnutí dovolání, pročež Ústavní soud vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu dále nepřezkoumává (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 nebo ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20), nevykazuje-li rysy neústavnosti.
15. Jelikož nebylo ve věci stěžovatelky shledáno porušení žádného jejího ústavně zaručeného práva, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná.
16. Odmítnutím ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost současně odpadá i základní předpoklad projednání návrhu na zrušení zákona, potažmo jeho ustanovení (srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 nebo ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 787/20). Návrh na zrušení §59a vodního zákona, spojený s ústavní stížností, proto Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala. v. r.
předseda senátu