ECLI:CZ:US:2022:4.US.1842.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1842/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Lidová energie, s. r. o., sídlem Kollárova 2346/2, Jihlava, zastoupené Mgr. Janem Ambrožem, advokátem, sídlem Dřevná 382/2, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. května 2022 č. j. 2115 C 22/2021-52, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Kristýny Mikové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 4 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok), a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Dle zjištění soudu stěžovatel ani přes výzvu k doplnění tvrzení a označení důkazů neprokázal svá tvrzení ohledně ukončení smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny a tím neprokázal, zda mu v souvislosti s tím vznikl nárok na deaktivační poplatek v žalované výši. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel, resp. jeho právní zástupce nedostavil k jednání soudu (omluvil se z důvodu hospodárnosti řízení), fakticky se dle městského soudu vzdal práva na poučení podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení upravuje poučovací povinnost soudu pouze při jednání a nepožádal-li stěžovatel ani včas z důležitého důvodu o odročení, znemožnil tím soudu poskytnutí poučení; soud není oprávněn ani povinen sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka namítá, že svá tvrzení v řízení doplnila dostatečným způsobem, a městský soud tak měl její žalobu projednat. Nezohlednil-li však jí předložená tvrzení a důkazy, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dalšího pochybení se městský soud dopustil tím, že stěžovatelce neposkytl poučení podle §118a občanského soudního řádu, které je podle jejího názoru nutno poskytnout vždy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
6. Předmětem sporu byla v posuzované věci částka ve výši 4 000 Kč, tedy částka, kterou lze jednoznačně považovat za "bagatelní". Podle judikatury Ústavního soudu přitom ústavní stížnosti, jejichž jádrem je nepřiznání tzv. bagatelní částky, zpravidla postrádají ústavněprávní rovinu, což vede k jejich odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost (srov. např. usnesení ze dne 9. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3256/18; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
7. Uvedené neznamená, že by za všech okolností byl v těchto věcech odepřen přezkum Ústavním soudem. Posouvají-li konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, jehož podstatou je spor o tzv. bagatelní částku, celou věc do ústavněprávní roviny, nemůže Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout, a tím zabránit jejímu věcnému přezkumu [viz např. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)].
8. Takovými okolnostmi mohou být např. zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 502/17), potřeba sjednotit judikaturu [srov. např. nález ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 1810/13 (N 93/73 SbNU 549)], popření podstaty ústavně zaručeného lidského práva či svobody nebo podstatný zásah do nich [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Ve všech těchto případech však musí jít zároveň o extrémní vybočení z obecných principů právního státu, a tudíž ani potřeba sjednotit judikaturu či zájem na dodržování judikatury Ústavního soudu nezakládá bez dalšího přesah jednotlivé věci do ústavní roviny (srov. nález ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 2117/18).
9. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti soustřeďuje na skutečnost, že její žaloba byla zamítnuta i přesto, že svá tvrzení doplnila údajně dostatečným způsobem, resp. nebylo-li tomu tak, bylo povinností soudu ji poučit. Současně však neuvádí žádnou argumentaci ve prospěch závěru, že i přes tzv. bagatelní povahu věci byly dány natolik specifické okolnosti případu, v jejichž důsledku tvrzená pochybení městského soudu představují porušení některého jejího ústavně zaručeného práva či svobody. Ústavní soud po prostudování věci rovněž neshledal žádné okolnosti, které by mohly svědčit o mimořádném kontextu stěžovatelčiny situace, který by mohl založit neústavnost napadeného rozhodnutí.
10. Pro úplnost lze odkázat též na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1447/22, jímž byla odmítnuta obdobná věc téže stěžovatelky.
11. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu