ECLI:CZ:US:2022:4.US.1923.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1923/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. C., zastoupeného Mgr. Denisou Soukup Hrušákovou, advokátkou, sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2022 č. j. 8 Tdo 264/2022-712, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 2021 č. j. 6 To 320/2020-570 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. října 2020 č. j. 70 T 49/2020-539, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele (spolu s dalšími spoluobviněnými) vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku a za tato jednání ho podle §329 odst. 1 a §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1 a 3 téhož zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního poměru a pracovního poměru u bezpečnostních sborů České republiky na dobu dvou roků. Podle okresního soudu se stěžovatel dopustil shora označených přečinů - ve stručnosti uvedeno - tím, že společně se spoluobviněným R. G. v rámci výkonu služby při dohledu nad provozem na pozemních komunikacích kontrolovali řidiče motocyklu I. P. a poté, co zjistili, že má vysloven zákaz řízení motorových vozidel, v důsledku čehož vyvstalo důvodné podezření, že dotyčný spáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, k těmto podezřením nepřijali žádná opatření, nikde zjištěná podezření neoznámili, ani je po skončení služby nevykázali, tj. neučinili úkony podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ani podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, čímž porušili §45 odst. 1 písm. a) a b) a §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, §2 a §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a čl. 7 odst. 3 a 4 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 180/2012, o plnění základních úkolů služby pořádkové policie.
3. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a spoluobvinění odvolání, která Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že nenaplnil subjektivní stránky obou jemu přičítaných trestných činů a soudy pochybily neuplatněním zásady subsidiarity trestní represe. Má za to, že z provedeného dokazování zejména nevyplynul jeho úmysl opatřit jinému neoprávněný prospěch. Podle stěžovatele se soudy otázkou úmyslného zavinění nezabývaly (a to jak ve vztahu k samotnému jednání, tak i jeho pohnutkám) a ani nerozlišily, zda šlo o úmysl přímý nebo nepřímý, a to u obou trestných činů.
6. Stěžovatel odmítá závěr soudů, že svoji vinu de facto doznal, a zdůrazňuje, že připustil-li některé skutečnosti, učinil tak za účelem podmíněného zastavení trestního stíhání podle §307 trestního řádu. Subjektivní stránka trestných činů přitom nebyla vyjádřena ani ve výrokové části rozsudku okresního soudu.
7. Dále stěžovatel dovozuje, že došlo k porušení zásad bezprostřednosti a ústnosti, jelikož byl čten protokol o jeho výslechu, aniž by sám byl vyslechnut. Rovněž namítá, že se obecné soudy dopustily vady spočívající v tzv. překvapivém rozhodnutí, když jej, z důvodu neprokázání subjektivní stránky, nezprostily obžaloby.
8. Podle stěžovatele měly soudy uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe. Krajský soud postupoval při použití §329 odst. 1 trestního zákoníku v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání, neboť neuplatnění subsidiarity trestní represe odůvodnil skutečností, že stěžovatel je policistou, přičemž uvedenou zásadu vyložil způsobem odlišujícím se od ustálených závěrů judikatury.
9. Stěžovatel má za to, že usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, poněvadž obsahuje pouze obecná konstatování, jimiž dovolací námitky nebyly vypořádány.
10. Porušení čl. 40 odst. 3 Listiny stěžovatel spatřuje v okolnosti, že v počátečních fázích řízení byl zastoupen týmiž obhájci jako spoluobviněný G., který však oproti němu již neměl "čistý trestní rejstřík", proto byla namístě odlišná taktika procesní obrany.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení se zjistí vyhodnocením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
16. Námitka stěžovatele, že nenaplnil subjektivní stránku trestných činů, pro které byl odsouzen, není opodstatněná, neboť obecné soudy jejich naplnění dovodily ze zjištění, že poté, co mu spoluobviněný I. P. sám sdělil, že má vysloven zákaz řízení motorových vozidel, úmyslně neprováděl dílčí úkony v trestním řízení a v systému ETŘ a knize služeb řádně nezaznamenal průběh a výsledek služby, resp. že uvedeným úmyslným jednáním stěžovatel vykonával svou pravomoc v rozporu se zákony a interními akty. Z argumentace obecných soudů lze dovodit též pohnutky stěžovatelova jednání. Úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku krajský soud vyjádřil v bodě 7. odůvodnění napadeného usnesení. Obecné soudy se neomezily na převzetí výpovědi stěžovatele vedené snahou dosáhnout podmíněného zastavení trestního stíhání, nýbrž odkázaly na řadu dalších důkazních prostředků, včetně listinných důkazů a výpovědí spoluobviněných. O tzv. překvapivé rozhodnutí, jehož pojem je v judikatuře Ústavního soudu již ustálen, tedy nejde. Stěžovatel své výhrady konstruuje na skutkové verzi odlišné oproti té, kterou vzaly za prokázanou obecné soudy. Subjektivní stránky trestných činů jsou vymezeny též ve skutkové větě rozsudku okresního soudu.
17. S námitkami stěžovatele týkajícími se zásady bezprostřednosti a ústnosti se ústavně souladným způsobem vypořádal Nejvyšší soud v bodě 17. odůvodnění napadeného usnesení.
18. Stěžovatel též tvrdí, že obecné soudy měly v jeho prospěch užít zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. V souvislosti s námitkou týkající se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud připomíná, že podle této zásady (§12 odst. 2 trestního zákoníku) nepřichází trestní odpovědnost v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná [srov. nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113), ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10 (N 95/57 SbNU 247), ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 474/19 či ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 46/18 (312/2020 Sb.) (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz); obdobně též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012]. Ve shodě s Nejvyšším soudem Ústavní soud konstatuje, že zásadu subsidiarity trestní represe v trestní věci stěžovatele nebylo možno aplikovat. Její použití přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Soudy adekvátně odůvodnily, že se stěžovatel dopustil přečinů, jejichž povaha odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat, přičemž i se zřetelem k dalším v napadených rozhodnutích popsaným okolnostem je uplatnění uvedené zásady ve prospěch stěžovatele vyloučeno. Ústavněprávně neudržitelná není ani úvaha Nejvyššího soudu, podle které trestní postih podobných jednání není ničím neobvyklým a výjimečným není v tomto ohledu ani jednání stěžovatele, jehož společenskou škodlivost zvyšuje skutečnost, že se ho dopustil jako policista, který si svého protiprávního jednání musel být vědom. Nejvyšší soud též objasnil, že stěžovatel nemůže nic vytěžit ani ze zásady zákazu dvojího přičítání téže okolnosti, která se týká odlišných situací. Námitka chybějící společenské škodlivosti a nutnosti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je - ve shodě s obecnými soudy - neopodstatněná.
19. Ústavněprávního rozměru nedosahuje ani stěžovatelova námitka týkající se společné obhajoby. Nepřiměřeně "paternalistický" přístup státu ke vztahu mezi obhájcem a obhajovaným Ústavní soud odmítl též kupříkladu v nálezu ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.) a usneseních ze dne 7. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 688/05, ze dne 9. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 3785/14, ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 977/15 a ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3929/18, a to i s odkazy na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, a ze dne 22. 2. 1994 ve věci Tripodi v. Itálie, stížnost č. 13743/88.
20. Ani stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou opodstatněné. Z odůvodnění napadeného usnesení se zřetelně podává, proč se Nejvyšší soud nemohl zabývat částí dovolacích námitek stěžovatele (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatel vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu Nejvyšším soudem, jenž však žádných pochybení neshledal. Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
21. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedeno. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Stěžovatelova vina byla prokázána provedenými důkazy, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení.
22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu