ECLI:CZ:US:2022:4.US.1996.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1996/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. Mgr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem, sídlem Mikovcova 476/10, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2022 č. j. 7 Tdo 215/2022-905, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. srpna 2021 č. j. 6 To 365/2020-823 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 27. července 2020 č. j. 4 T 7/2017-748, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Lounech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za který ho odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců a jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně stěžovateli podle §82 odst. 2 trestního zákoníku uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl okresní soud o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle okresního soudu se stěžovatel dopustil shora označeného přečinu - ve stručnosti uvedeno - tím, že poté, co dne 26. 4. 2016 v nemocnici zemřel jeho přítel V. M. (dále jen "zůstavitel"), téhož dne po předložení občanského průkazu v nemocnici převzal jeho věci, mezi kterými se nacházela i platební karta VISA vedená k účtu obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., patřící zůstaviteli a za pomoci této karty pak dne 26. 4. 2016 převedl z účtu zůstavitele na svůj účet finanční prostředky ve výši 110 000 Kč, dne 27. 4. 2016 vybral z účtu finanční hotovost ve výši 15 000 Kč u bankomatu umístěného v prodejně Tesco Žatec, dne 28. 4. 2016 vybral z účtu finanční hotovost ve výši 15 000 Kč u bankomatu v obchodní zóně Chomutov a dne 29. 4. 2016 zaplatil nákup v prodejně Tesco Žatec ve výši 256 Kč přesto, že k účtu ani platební kartě zůstavitele neměl dispoziční právo, a odcizil tak celkově finanční částku ve výši 140 256 Kč ke škodě dosud přesně neustanovených dědiců zůstavitele.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatele částečně zrušil toliko ve výroku, jímž mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Odvolání poškozených do výroku o náhradě škody krajský soud podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že nenaplnil objektivní stránku ani subjektivní stránku jemu přičítaného přečinu a soudy pochybily neuplatněním zásady subsidiarity trestní represe.
6. Podle stěžovatele se okresní soud dopustil nepřípustného způsobu výslechu svědků k podpisu listiny závěti kladením nedůvodných a opakovaných otázek, přičemž svědci byli vedením výslechu zjevně vystresováni a byl na ně vyvíjen nedovolený nátlak. Dovozuje, že okresní soud nepostupoval nestranně, přičemž je namístě dovodit jeho podjatost. Soud nesprávně a svévolně hodnotil provedené důkazy, své domněnky interpretoval nezákonným způsobem a dopustil se nesprávného právního posouzení. Rozhodnutí bylo vystavěno na výpovědi ověřující úřednice Obecního úřadu H., která v občanském soudním řízení vypovídala jinak než se značným časovým odstupem před trestním soudem. Ani jeden ze soudů se nezabýval opakovaně navrhovanými důkazy v souvislostech s údajným studiem J. M. a dalšími tzv. opomenutými důkazy a výsledkem bylo nesprávné právní posouzení věci. Takový postup stěžovatel označuje za překvapivý a excesivní, vymykající se základním zásadám trestního řízení i zásadám demokratického právního státu.
7. Stěžovatel připomíná, že dědictví se ze zákona nabývá dnem úmrtí zůstavitele a tímto dnem dědici bez dalšího vstupují do veškerých práv a povinností zůstavitele. Dovozuje, že podle (nespecifikovaného) výroku nálezu Ústavního soudu: "Pouhé užití finančních prostředků zůstavitele jeho možným dědicem před ukončením pozůstalostního řízení pak samo o sobě nemůže naplnit skutkovou podstatu krádeže."
8. Stěžovatel zdůrazňuje, že údajní poškození na něj opakovaně podávali účelová trestní oznámení, jejichž prostřednictvím se snažili získat dědictví po zůstaviteli. Zůstavitel po mnoho let veřejně deklaroval, že jeho děti nedostanou z dědictví ničeho, neboť se k němu samotnému i jeho matce (jejich babičce) chovali zavrženíhodným způsobem, neposkytli jim pomoc v nemoci a ve stáří, což bylo doloženo svědeckými výpověďmi. O majetek zůstavitele se začali zajímat až po jeho úmrtí. Poškození svého otce prezentovali jako alkoholika, který nebyl způsobilý sepsat závěť, přestože v řízení bylo prokázáno, že ho nikdy nikdo ze svědků neviděl opilého. Za života zůstavitele na něj opakovaně podával J. M. trestní oznámení, soudně i exekučně se domáhal výživného, aniž by předložil doklad o svém studiu. Soud nezkoumal, zda poškozený skutečně studoval, studium ukončil řádně a titul který používá, skutečně získal. Vznikly tak důvodné pochybnosti o důvěryhodnosti poškozeného.
9. Poškození opakovaně nahlíželi do spisů (dědického vedeného v občanském soudním řízení i trestního spisu v přípravném řízení), přičemž nahlížení do "civilního" spisu bylo nejen četné, ale i dlouhé, ačkoli měli veškeré listiny včetně protokolů z jednání k dispozici. Takové skutečnosti jsou způsobilé vyvolat domněnku, zda toto studium nebylo samoúčelné, a v souvislostech s několika listinami závěti to může vytvořit reálnou představu o možné záměně listin závětí, které se ve spisech skutečně nacházejí hned v několika variantách.
10. Okresní soud rozhodl v hlavním řízení o ukončení dokazování, o čemž státní zástupkyně i právní zástupce poškozených zjevně dopředu věděli, neboť měli písemně připraven závěrečný návrh. V rozsudku absentovala údajná škoda, jelikož všechny peníze byly v souladu s vůlí zůstavitele vynaloženy na zachování a udržení dědictví. Zůstavitelem byl stěžovatel označen jako kontaktní osoba a následně soudem ustanoven jako opatrovník, PIN od platební karty mu sdělil zůstavitel, a zdravotnické zařízení, kde došlo k úmrtí, mu předalo veškeré osobní věci, včetně platební karty. Stěžovatel také okresnímu soudu vytýká, že uvedl nepravdu, že v přípravném řízení nevypovídal.
11. Stěžovatel se dále vyjadřuje k okolnostem týkajícím se dvou kopií závěti, které měly soudy k dispozici. Uvádí, že o založení barevné kopie listiny do spisu vůbec nevěděl a barevnou fotokopií nikdy nedisponoval, měl pouze barevný originál, protože vlastnil jen černobílou tiskárnu a vůbec se tehdy nedomníval, že by si měl pořídit barevnou fotokopii, protože dobře znal obsah listiny závěti. Zmocněnci poškozených ani M. M. žádné závěti neposílal, přičemž jejich tvrzení o opaku není ničím podložené. Neověřený barevný originál měl s sebou, když šel k notářce JUDr. Ivaně Demutové. Ta nebyla přítomna, a proto ho její tajemnice objednala a ručně podepsaný originál si ofotila s tím, že kopii předloží notářce. Tajemnice také potvrdila, že šlo o originál, že by barevnou fotokopii bez dalšího poznala. Uvedla, že na originálu byly tři podpisy. Ona i notářka dosvědčily výše uvedené skutečnosti, nicméně soudem byly označeny za nevěrohodné, na rozdíl od svědkyně M. K.
12. Soud dehonestoval výpovědi svědků podpisu závěti, výpovědi notářky a její tajemnice i výpověď stěžovatele, protože je označil za nevěrohodné, naopak za zásadní považoval vyjádření svědkyně M. K. (která si po několika letech překvapivě "vzpomněla", že na listině závěti chyběl jeden podpis, který byl údajně připojen až dodatečně), přičemž tyto závěry neměly oporu v provedeném dokazování. Existenci závěti i přesný způsob podpisu listiny dosvědčili dva bezúhonní svědci jejího podpisu, kteří listinu podepsali v přítomnosti pozdějšího zůstavitele, na jeho výslovnou žádost, na veřejně přístupném místě a posléze podrobně popsali celý proces podpisu. Originál závěti byl odcizen z domu zůstavitele tím, kdo na tom měl eminentní zájem. Stěžovatel důvod rozhodně neměl, neboť byl přítomen u podpisu závěti. Znalec pak zkoumal kopii listiny závěti, kterou označil za technickou kopii, o které nebylo jasné, kde se vzala, a zda skutečně šlo o fotokopii úředně ověřované listiny závěti nebo byla vyrobena někým na počítači, a později vložena do spisu namísto skutečné závěti.
13. Stěžovatel dále namítá, že jeho trestní odpovědnost a důvodnost trestního stíhání byla dovozena z faktu, že s majetkem zůstavitele náležejícího do dědictví neměl vůbec právo disponovat. V této souvislosti cituje nálezy Ústavního soudu [ze dne 31. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 227/05 (N 144/42 SbNU 161), ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 2523/10 (N 16/60 SbNU 17) a ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315)], s tím, že trestní právo připouští výjimky z obecně platných pravidel oficiality a legality, platí princip ultima ratio a subsidiarita trestní represe jakožto reflexe principu proporcionality. Stěžovatel dovozuje, že jako dědic měl dispoziční právo, morální závazek a výslovnou povinnost postarat se o psa zůstavitele jakožto součást dědictví, na tento závazek bezprostředně navazoval obsah závěti, tedy projev vůle zůstavitele. Pro užití finančních prostředků po smrti zůstavitele platí, že děděním vstupuje dědic zemřelého majitele běžného účtu do jeho práv (i povinností), tedy i do práva na plnění v podobě zaplacení finančních prostředků odčerpaných z účtu za života jeho majitele osobou, které majitel sice udělil plnou moc k nakládání s peněžními prostředky na účtu, avšak která (dosud) neprokázala právní důvod k jejich čerpání. Dědic vstupuje do práv a povinností zůstavitele okamžikem úmrtí i tehdy, jde-li o běžný účet. V daném případě bylo nezbytné se bezodkladně postarat o psa, uhradit nedoplatky vodného, stočného, odběru elektrické energie, daně z nemovitosti, pojištění, zajistit nezbytnou údržbu nemovitostí, včetně zahrady, a mnoho dalších.
14. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že došlo k porušení principu ultima ratio interpretovaného např. zmiňovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/13 či usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 4/03 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Dále nebyla respektována zásada subsidiarity trestní represe dle judikatury Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 8. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 564/2000 (N 169/24 SbNU 255), ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 (N 136/31 SbNU 205) a ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113)] vztahující se k předmětné zásadě a k povaze trestního práva jako ultima ratio.
15. Usnesení Nejvyššího soudu, dovozuje stěžovatel, v podstatě pouze kopíruje a opisuje odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
18. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; deficit takového náležitého posouzení plyne z ověření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
19. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
20. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
21. Obecné soudy svá rozhodnutí založily na úvaze, že v době, kdy se stěžovatel dopustil inkriminovaného jednání, pozůstalostní řízení ani nezapočalo, přičemž si přisvojil finanční prostředky, které mu v dané chvíli nepatřily. Stěžovatel nezpochybnil závěr soudů, že doposud nebylo pravomocně skončeno pozůstalostní řízení, neboť se vede spor o tom, zda byla platně pořízena závěť, ve které prakticky veškerý majetek s výjimkou částky 10 000 Kč pro každé z jeho dětí odkázal zůstavitel právě jemu. Tedy, i byl-li by následně potvrzen jako závětní dědic, v době dispozice s finančními prostředky na účtu nešlo (a nadále nejde) o finanční prostředky jeho, tj. vlastní, a contrario šlo o věci cizí, které si stěžovatel nesměl přisvojit, ač byl či nebyl subjektivně v domnění, že v budoucnu bude potvrzen jako oprávněný závětní dědic. Okresní soud platnost závěti nadbytečně posoudil jako předběžnou otázku, kdy dospěl k předběžnému závěru, že závěť se mu jevila jako zfalšovaná (vycházel především ze znaleckého posudku RNDr. Miloslava Musila, soudního znalce z oboru kriminalistika a písmoznalectví, opatřeného v občanskoprávním řízení), nicméně tento předběžný závěr není konečný a může se ještě měnit. Obecné soudy odmítly též jeho obhajobu, že peněžní prostředky použil k dlouhodobé péči o psa. Byť tvrzení soudů, že zatěžovala-li by ho taková péče, mohl psa předat správkyni dědictví, je oponovatelné, se zřetelem k okolnosti, že stěžovatel ještě v den smrti zůstavitele převedl na svůj účet relativně vysokou částku 110 000 Kč, stěžovatelovy související námitky ústavněprávní roviny nedosahují. O situaci předpokládanou v §1677 a násl. občanského zákoníku nešlo. V daný časový úsek (i při neexistenci institutu tzv. ležící pozůstalosti, hereditas iacens) k dispozicím s finančními prostředky stěžovatel nebyl zůstavitelem povolán jako správce pozůstalosti ani coby vykonavatel závěti a ani nebyla učiněna jednomyslná domluva mezi dědici (neboť i v případě platnosti závěti se všechny děti zůstavitele řadí mezi jeho dědice), resp. nešlo o prostou správu stěžovatelem.
22. Z těchto důvodů není v ústavněprávní rovině určující, zda J. M. skutečně absolvoval magisterský stupeň vysokoškolského studia či studium jen předstíral, které svědecké výpovědi o existenci a obsahu závěti jsou věrohodné, nedošlo-li k protiprávní záměně závěti ve spisu, resp. jaká byla zůstavitelem dříve ohlašovaná vůle týkající se pořízení pro případ smrti.
23. Stěžovatel cituje údajný výrok nálezu Ústavního soudu (viz výše bod 7.), avšak tento nález nekonkretizoval a již Nejvyšší soud uvedl, že mu není znám. Tak jako tak, ani jeho hypotetická existence by ničeho nezměnila na výsledku řízení, neboť stěžovateli nebylo vytýkáno "pouhé užití" finančních prostředků, přičemž jeho věc lze srovnávat s případy, kdy trestní odpovědnost v souvislosti s pozůstalostním řízením dovozena byla (srov. např. usnesení ze dne 22. 2. 2011 sp. zn. I. ÚS 1272/10 či ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1102/20).
24. Jde-li o námitku stěžovatele, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu, pro který byl odsouzen, obecné soudy jejich naplnění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku dovodily ze zjištění, že věděl, že pozůstalostní řízení v době jeho finančních transakcí ani nezapočalo, a přisvojil si - jak bylo uvedeno výše - finanční prostředky, které mu v dané chvíli nepatřily.
25. Stěžovatel též namítá, že obecné soudy měly v jeho prospěch užít zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. V souvislosti s námitkou týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud připomíná, že podle této zásady (§12 odst. 2 trestního zákoníku) trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná [srov. z judikatury Ústavního soudu nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113), ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10 (N 95/57 SbNU 247), ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 474/19 či ze dne 26. 5. 2020 sp.zn. Pl. ÚS 46/18 (312/2020 Sb.); obdobně srov. též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012]. Ve shodě s Nejvyšším soudem Ústavní soud konstatuje, že zásadu subsidiarity trestní represe v trestní věci stěžovatele nebylo možno uplatnit. Její použití přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Soudy adekvátně odůvodnily, že se stěžovatel dopustil přečinu, jehož povaha odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, přičemž i se zřetelem k dalším v napadených rozhodnutích popsaným okolnostem je uplatnění uvedené zásady ve prospěch stěžovatele vyloučeno. Ústavněprávně neudržitelná není ani úvaha Nejvyššího soudu, podle kterého trestní postih podobných jednání není ničím neobvyklým a výjimečným, přičemž stěžovatel naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu příslušného přečinu. Námitku chybějící společenské škodlivosti a nutnosti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je proto namístě ve shodě s obecnými soudy vyhodnotit jako neopodstatněnou.
26. Ani stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí dovolacího soudu nejsou opodstatněné. Z odůvodnění napadeného usnesení se zřetelně podává, proč se Nejvyšší soud nemohl zabývat částí dovolacích námitek stěžovatele (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu dovolacím soudem, jenž však žádných pochybení neshledal. Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
27. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo řádně vedeno. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině, jež byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v navazujícím právním hodnocení.
28. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu