ECLI:CZ:US:2022:4.US.2230.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2230/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Gregoroviče, zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem, sídlem Půlkruhová 813/34, Praha 6 - Vokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2022 č. j. 27 Cdo 855/2022-1404, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní ústavní práva zakotvená v čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho práva podle čl. 6 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 9. 2021 č. j. 5 Cmo 169/2018-1352 a stěžovateli (jako žalobci) uložil zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) náhradu nákladů dovolacího řízení. Uvedený soud dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
II.
Stěžovatelova argumentace
3. Stěžovatel vyjadřuje zásadní nesouhlas s tím, jak Nejvyšší soud posoudil přípustnost jeho dovolání. Tvrdí, že jeho dovolání obsahuje podrobnou právní i věcnou argumentaci "prokazující" přípustnost dovolání, a Nejvyšší soud by při pečlivém a nezaujatém studiu musel dospět k závěru, že podané dovolání je přípustné a splňuje všechny zákonné požadavky a podmínky, včetně požadavku stanoveného v §241a odst. 2 o. s. ř. Z celého textu dovolání totiž jednoznačně vyplývá, že se domáhal rozhodnutí, které by znamenalo jiné posouzení právní otázky, než jaké učinil vrchní soud. Následně stěžovatel cituje příslušnou pasáž z dovolání, maje za to, že tímto způsobem "dokázal", že závěr Nejvyššího soudu "o nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání" je chybný.
4. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud rozhodl neoprávněně a formalisticky, čímž jej poškodil v jeho ústavně zaručeném právu "na soudní přezkum" a na spravedlivý proces. Zcela totiž rezignoval na svou povinnost důsledně, detailně a komplexně přezkoumat jeho dovolání. Stěžovatel se rovněž dovolává právních závěrů Ústavního soudu vyslovených v nálezu ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519). Konečně namítá i to, že napadené usnesení je tzv. překvapivým rozhodnutím, neboť důvodně očekával, že Nejvyšší soud nařídí jednání, věc meritorně projedná a po takovém projednání spravedlivě rozhodne; v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu žádné takové prostředky neměl k dispozici.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jím podané dovolání mělo všechny zákonem stanovené náležitosti a že Nejvyšší soud tuto otázku nesprávně posoudil. Takto činí, aniž by ovšem jakkoliv reflektoval úvahy uvedeného soudu, kterými svůj závěr o tom, že podané dovolání trpí zmíněnou vadou, řádně odůvodnil. Nadto z ústavní stížnosti (konkrétně z bodu 17 a 18) zřetelně plyne, že stěžovatel buď důsledně nerozlišuje mezi předpokladem přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.) a důvodem dovolání (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) ("[d]ovolání [...] obsahuje podrobnou právní i věcnou argumentaci prokazující přípustnost"), nebo nesprávně interpretuje §237 o. s. ř., když za jeden z předpokladů přípustnosti dovolání mylně považuje situaci, kdy vrchním soudem vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak (viz text: "stěžovatel se u Nejvyššího soudu [...] domáhal rozhodnutí, které by znamenalo jiné posouzení právní otázky, než jak učinil odvolací [...] soud"). Poukazuje-li stěžovatel na konkrétní pasáž dovolání, ta obsahuje námitky nesprávného procesního postupu a právního posouzení věci vrchním soudem, přičemž Ústavnímu soudu z tohoto textu není zřejmé, který ze čtyř předpokladů přípustnosti, tak jak plynou z §237 a §241a odst. 2 o. s. ř., považoval stěžovatel za splněný (což ostatně není specifikováno ani v ústavní stížnosti).
8. Závěrem dlužno dodat, že stěžovatelův poukaz na nález sp. zn. III. ÚS 127/96 není případný, a to s ohledem na zvláštní právní úpravu dovolacího řízení (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.), podle které se postup stanovený v §43 o. s. ř. nepoužije. A postup, kdy Nejvyšší soud z důvodu vad (a to včetně vady spočívající v tom, že stěžovatel neuvede, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti) dovolání bez meritorního projednání odmítne, je stanoven zákonem a váže se k němu bohatá judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. O nějaké "překvapivosti" takového rozhodnutí tedy vůbec nelze hovořit.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu