ECLI:CZ:US:2022:4.US.2302.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2302/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky: NOWASTAV a. s., sídlem Malešická 2679/49, Praha 3, zastoupené Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou sídlem Elišky Krásnohorské 10/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, č. j. 33 Cdo 1003/2022-214, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, č. j. 36 Co 192/2021-177, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího základního práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že mezi vedlejší účastnicí jako pojistitelem a stěžovatelkou jako pojistníkem (a zároveň i pojištěným) byla uzavřena rámcová pojistná smlouva o škodovém stavebním pojištění, jejíž součástí byl odkaz na doplňkové pojistné podmínky. Následně došlo v místě pojištění ke škodní události na stavbě v důsledku dešťů a zvýšené hladiny vody v korytě řeky. Vedlejší účastnice nicméně odmítla plnit s odůvodněním, že stěžovatelka nesplnila doplňkové pojistné podmínky. O žalobě stěžovatelky o zaplacení částky 1 724 262,02 Kč s příslušenstvím Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") mezitímním rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, č. j. 42 C 102/2018-148 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), rozhodl tak, že základ uplatněného nároku je dán a stěžovatelce vznikl nárok na pojistné plnění z pojistné smlouvy. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání vedlejší účastnice v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen "napadený rozsudek městského soudu") rozsudek obvodního soudu změnil tak, že se žaloba stěžovatelky jako nedůvodná zamítá. Městský soud doplňkové pojistné podmínky vyložil tak, že úkolem stěžovatelky bylo stavbu zajistit proti dvacetileté povodni. Městský soud uzavřel, že za situace, kdy stěžovatelka stavbu zajistila jen proti šedesátidenní vodě, jí právo na pojistné plnění ze smlouvy nevzniklo. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem městského soudu, že podle doplňkových pojistných podmínek měla povinnost učinit bezpečnostní opatření proti dvacetileté vodě a namítá, že měla pouze povinnost zohlednit měření za posledních 20 let. Uvedenou námitku stěžovatelka ve své ústavní stížnosti podrobněji rozvádí, a to prostřednictvím argumentace, kterou vznášela již ve svém dovolání před Nejvyšším soudem. Stěžovatelka dále namítá, že posouzení této otázky městským soudem bylo překvapivé, neboť stěžovatelce neumožnil na zcela nový právní názor reagovat.
4. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s jeho pojetím přípustnosti dovolání. V této souvislosti konstatuje, že se Nejvyšší soud nevypořádal s její námitkou, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kdy v tomto směru ve svém dovolání poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 a ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3221/2006, a dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 182/01.
III.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), nikoliv však ve vztahu ke všem námitkám směřující proti napadenému rozhodnutí městského soudu (viz níže).
IV.
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, a to zčásti z důvodu, že neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, co již uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., plynou přímo ze zákona (§241a odst. 2 o. s. ř.). Jak Ústavní soud konstatoval např. v usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nevymezí-li stěžovatel i přes právě uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků. Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud i ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
8. V kontextu právě uvedeného Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že se seznámil s textem dovolání přiloženým k ústavní stížnosti a ověřil, zda Nejvyšší soud při posouzení této vady dovolání nepostupoval příliš formalisticky, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není, a tedy že nedošlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu.
9. Stěžovatelce lze přisvědčit, že předpoklady přípustnosti v dovolání materiálně, byť stylisticky neobratně, byly vymezeny v souvislosti s jejím poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008 sp. zn. 30 Cdo 3221/2006 s konstatováním, že "z ustálené judikatury jednoznačně vyplývá, že projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila" (část II. dovolání stěžovatelky).
10. Uvedenou námitkou se Nejvyšší soud v napadeném usnesení zabýval a konstatoval, že přípustnost dovolání nezakládá, neboť městský soud závěr o tom, že by inkriminované ustanovení smlouvy, resp. výraz v něm užitý připouštěl různý výklad, neučinil. Proto podle Nejvyššího soudu rozhodnutí městského soudu není založeno na předestřené otázce výkladu projevu vůle obsahujícího výraz připouštějící různý výklad. K tomu Ústavní soud poukazuje na část odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve které dovolací soud uzavřel, že městský soud se při výkladu dodatečných pojistných podmínek neodchýlil od obecných pravidel pro výklad právního úkonu, když: "Dotyčné ujednání vyložil prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů) a logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů), přihlédl k jeho účelu, přičemž zohlednil, že žalobkyně si při sjednávání pojištění musela být omezení pojistného rizika vědoma a neměla se spoléhat, že ke zvednutí hladiny na úroveň (zde pouze dvouměsíční vody) nedojde. Jiný výklad - že zohlednění statistických údajů nemělo spočívat v realizaci bezpečnostních opatření - podle odvolacího soudu nedává smysl" (s. 4 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
11. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a v rozsahu uvedeném v předchozím odstavci také napadené rozhodnutí městského soudu jsou adekvátně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V této části je tedy třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Jelikož stěžovatelka ostatní námitky obsažené v ústavní stížnosti řádně neuplatnila v řízení o dovolání, zapříčinila tím, že vůči jim nedošlo k vyčerpání procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud se tímto okruhem námitek stěžovatelky s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti proto blíže nezabýval.
13. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu