ECLI:CZ:US:2022:4.US.2340.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2340/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2022 č. j. 28 Cdo 1122/2022-336 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021 č. j. 70 Co 340/2021-297, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ZEMPOL spol. s r. o., sídlem Rozkošská 2287, Havlíčkův Brod, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i princip legitimního očekávání a právní jistoty.
2. Z ústavní stížnosti a soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 4 C 206/2015, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2020 č. j. 4 C 206/2015-247 zamítl žalobu vedlejší účastnice na určení, že jí svědčí nárok na náhradu za inventář a znehodnocené a nevydané budovy podle §14 odst. 4 ve spojení s §18a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, který byl blíže specifikován v dohodách o poskytnutí náhrady ze dne 1. 9. 1993, 25. 10. 1993 a 10. 2. 1994, dohodě o uznání nároku na náhradu ze dne 23. 2. 1995 a dohodě o poskytnutí náhrady ze dne 25. 10. 1993 ve znění dodatku ze dne 27. 3. 1995 ve výši 3 020 319 Kč. Tyto dohody byly uzavřeny mezi Okresním úřadem v Havlíčkově Brodě jako osobou povinnou na straně jedné a Jiřím Výborným, Ludvikou Stibralovou a Janem Výborným jako osobami oprávněnými na straně druhé. Vedlejší účastnici obvodní soud uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 3 900 Kč.
3. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobě vyhověl, a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 369 084,60 Kč. Uvedený soud uzavřel, že restituční nárok vedlejší účastnice nebyl z důvodu neplatnosti příslušné smlouvy uspokojen a nezanikl ani započtením stěžovatelčiny pohledávky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít při privatizaci majetku státu vedlejší účastnicí.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že neobsahuje vymezení toho, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. V dovolání stěžovatelka mj. uvedla, že se vedlejší účastnice zúčastnila přípravy privatizačního projektu, takže jí bylo známo, že její restituční nárok bude uspokojen v rámci privatizace. Odmítá, že by restituční nárok vedlejší účastnice trval, s tím, že jej započetla na úhradu za vypořádání hodnoty majetku převedeného na vedlejší účastnici. V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že v řízení se bylo třeba zabývat tím, jaký majetek byl určen k privatizaci a jaký k pokrytí restitučních nároků, resp. zda při privatizaci byl možný převod majetku bez úhrady příslušné protihodnoty, a odmítá, že by uzavřením smlouvy o převodu majetku došlo k vypořádání či dokonce ke stanovení přesné výše úhrady za převáděný majetek. Rozhodl-li městský soud, že k úhradě protihodnoty za nabytý majetek došlo, a přesto vedlejší účastnici zůstává nevypořádaný restituční nárok v konkrétní výši, pak nepochybně došlo k bezdůvodnému obohacení. Podle uvedeného soudu však ani z obsahu dovolání nebylo možné dovodit vymezení právních otázek, jejichž prostřednictvím by bylo možné usuzovat na jeho přípustnost spočívající v tom, že by šlo o otázky judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené, případně jež by měly být oproti dosavadní judikatuře vyřešeny jinak, jak stěžovatelka uvedla.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že dal za pravdu městskému soudu, aniž by se zabýval tím, že se vůbec nevypořádal se skutkovými zjištěními obvodního soudu a tím, že jeho rozhodnutí bylo odlišné bez jakéhokoliv zdůvodnění, a tak zcela překvapivé.
6. K porušení práva na řádný proces a principu legitimního očekávání mělo dojít v důsledku toho, že městský soud a Nejvyšší soud se řádně nezabývaly otázkou specifikace privatizovaného majetku, stanovení výše a způsobu úhrady ceny za tento majetek tak, jak vyplývalo z předložených dokladů, provedených před obvodním soudem. Z nich je patrno, jaký majetek byl předmětem privatizace, jak byla stanovena jeho cena, resp. proces stanovení této ceny, jak byl dohodnut způsob úhrady a jak se vedlejší účastnice procesu privatizace účastnila. Zdůrazňuje, že Nejvyšší soud již jednou v této věci rozhodoval, a dodává, že náhrada za inventář a znehodnocené a nevydané budovy byla použita na částečnou úhradu privatizovaného majetku vedlejší účastnice, přičemž argumentuje tím, že kdyby tomu tak nebylo, byl by privatizovaný majetek nabyt do vlastnictví vedlejší účastnice bez protihodnoty.
7. Stěžovatelka je proto názoru, že uvedené soudy v daném případě nesprávně posoudily otázku existence a přesné výše restitučního nároku vedlejší účastnice, stala-li se řádnou majitelkou privatizovaného majetku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti tomuto rozhodnutí k dispozici žádný takový prostředek neměla.
9. Domáhá-li se však stěžovatelka zrušení rozsudku městského soudu, ústavní stížnost je v této části nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (k tomu blíže sub 16 a 17).
IV.
Posouzení opodstatněnosti (i přípustnosti) ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proti důvodům, na nichž je usnesení Nejvyššího soudu postaveno, stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétně nebrojí, resp. její argumentace je nereflektuje, vytýká-li tomuto soudu, že dal za pravdu městskému soudu, že se řádně nezabýval otázkou specifikace privatizovaného majetku atd., či že nesprávně posoudil otázku existence a přesné výše restitučního nároku vedlejší účastnice. Těmito otázkami se totiž Nejvyšší soud nezabýval, a ani zabývat nemohl, shledal-li, že dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení dále pokračovat. Nedokázala-li stěžovatelka kvalifikovaně zpochybnit rozhodnutí Nejvyššího soudu (ústavně relevantní reakcí na jeho argumentaci), jde o skutečnost, která z ústavní stížnosti činí zjevně neopodstatněný návrh.
12. Ústavní soud závěry Nejvyššího soudu neshledal prima facie ani zjevně nepřiměřenými, a v důsledku toho ani ústavně nesouladnými. Z §241 odst. 2 a 3 ve spojení s §237 o. s. ř. a ustálené judikatury Nejvyššího soudu zřetelně plyne, že z dovolání (posuzovaného podle jeho obsahu) se musí podávat konkrétní otázka hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a ve vztahu k ní musí být uvedeno, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání je dovolatelem považován za splněný a případně (v závislosti na konkrétním předpokladu) proč tomu tak má být, a to specifikací judikatury dovolacího soudu případně i Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) či usnesení ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3438/21].
13. Stěžovatelka v úvodu dovolání avizovala naplnění předpokladu, že jde o dosud otázku hmotného práva dovolacím soudem neřešenou, eventuálně že tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Z napadeného rozsudku městského soudu pak plyne, jakými právními otázkami se tento soud zabýval a jak je vyřešil, a to včetně otázky (ne)existence bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice. Stěžovatelka s tímto závěrem sice v dovolání vyjádřila nesouhlas, přičemž tvrdila, že vedlejší účastnici bylo známo, že její restituční nárok bude uspokojen v rámci privatizace, není však patrno, konkrétně jakou právní otázkou by se měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení zabývat. Není tak k čemu vztáhnout stěžovatelkou uvedené předpoklady přípustnosti dovolání.
14. Podle judikatury Ústavního soudu přitom platí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
15. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku městského soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nebo nikoliv; bylo-li dovolání důvodně odmítnuto, protože nebylo pro vady věcně "projednatelné", nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor na to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil".
16. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě pak je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím soudů nižších stupňů nepřípustná (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a souhrnně stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejm. výrok II a body 59 a násl. odůvodnění).
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu