ECLI:CZ:US:2022:4.US.2357.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2357/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Lukášem Pechem, advokátem, sídlem Široká 117/22, Praha 1 - Staré Město, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 29. června 2022 č. j. 1 VZT 752/2021-66, usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. února 2022 č. j. 1 KZV 97/2021-105 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Ústeckého kraje Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality Ústí nad Labem ze dne 22. listopadu 2021 č. j. KRPU-176792-288/TČ-2020-040080-RP, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Policie České republiky, Krajského ředitelství Ústeckého kraje Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství Ústeckého kraje Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality Ústí nad Labem (dále jen "policejní orgán") bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b) a d) trestního zákoníku, zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a zločinu krádeže podle §205 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, jichž se měl dopustit tak, že jako předseda představenstva obchodní společnosti X v rozporu s účelem svého dispozičního oprávnění k účtům uvedené společnosti a bez vědomí dalších akcionářů vybral, resp. z účtu společnosti převedl na jiný účet, částku 50 000 Kč a částku 80 000 Euro, když označené finanční prostředky odejmul z dispozice společnosti s cílem užít je ve svůj prospěch a ve prospěch V. K., své manželky, k úhradě kupní ceny konkrétních nemovitostí, k čemuž tyto finanční prostředky zčásti skutečně použity byly. Dále stěžovatel též jako předseda představenstva shora uvedené obchodní společnosti převedl z jejího majetku osobní automobil v hodnotě nejméně 139 000 Kč na svou dceru M. B. za kupní cenu 10 000 Kč, které si však taktéž ponechal, čímž způsobil společnosti škodu ve výši nejméně 139 000 Kč. Stěžovatel se měl dále jako předseda představenstva zmocnit deseti kusů listinných kmenových akcií na majitele o nominální hodnotě 200 000 Kč s cílem se uvedené obchodní společnosti zmocnit a posléze se vydával za jejího jediného akcionáře, přičemž u notáře prostřednictvím advokáta nechal sepsat veřejnou listinu, na základě níž byl prohlášen jediným akcionářem společnosti X, což bylo následně zapsáno do obchodního rejstříku Krajským soudem v Plzni (dále jen "krajský soud"). Tímto jednáním se měl stěžovatel zmocnit majetku obchodní společnosti, který byl tvořen žirálními peněžními prostředky, movitými věcmi v podobě motorových vozidel a souborem nemovitých věcí, kdy celková hodnota veškerého majetku činila přibližně 41 000 000 Kč. V konečném důsledku tak byla způsobena škoda skutečným akcionářům předmětné obchodní společnosti, tedy J. H. a J. P.
3. Stěžovatel napadl usnesení policejního orgánu stížností, která byla napadeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství") podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná zamítnuta.
4. Stěžovatel následně podal k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") podnět k výkonu dohledu nad činností krajského státního zastupitelství, které podnět vyhodnotilo jako nedůvodný, neboť v postupu krajského státního zastupitelství neshledalo žádného pochybení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele trestní stíhání jeho osoby bylo zahájeno svévolně a mimo kautely spravedlivého procesu.
6. Stěžovatel namítá, že nebyla dostatečně průkazně určena výše škody, která je však znakem skutkové podstaty předmětných trestných činů, z nichž je obviněn. Policejní orgán do škody zahrnul pouze aktiva, pasiva zcela pominul. Nejprve byla škoda vyčíslena na 100 000 000 Kč, následně její hodnota činí 40 677 500 Kč. Stěžovateli přitom není zřejmé, jak policejní orgán k výši škody dospěl, neboť nenechal provést žádný znalecký posudek či odhad. Z hlediska výše škody považuje stěžovatel za absurdní, že mu je kladeno za vinu, že se zmocnil automobilů. Tímto krokem by maximálně způsobil škodu obchodní společnosti, nikoliv H. a P. Stěžovatel dále uvádí, že obchodní společnost X sloužila pouze jako "odkladiště pozemků", tedy že pozemky byly vedeny na tuto společnost, ale zároveň byly tyto pozemky ve stejné hodnotě "zaúvěrovány" pohledávkami jiných společností poškozených. Tržní i reálná hodnota obchodní společnosti je tedy nulová. Stěžovatel uzavírá, že je nehorázné vyvozovat škodu z hodnoty pozemků. Ostatně krajské státní zastupitelství policejnímu orgánu uvedený nedostatek vytklo, avšak jej chybně nepovažovalo za natolik zásadní, aby založilo jeho kasační oprávnění.
7. Stěžovatel dále v souvislosti se škodou brojí proti vymezení osob poškozených, když nejprve byli jako poškození vedeni H. a P., jako vlastníci akcií. V usnesení o zahájení trestního stíhání je však uvedeno, že poškozenou je obchodní společnost X. Původně byl jako poškozený veden také P. B., který měl mít uvedené akcie uloženy u sebe jako zástavu od poškozených H. a P. Kdyby měli být poškozenými H. a P., musel by být předložen relevantní důkaz o vlastnictví akcií, tedy např. výpis ze seznamu akcionářů, jejich jednání jako akcionářů na valné hromadě, akcie s rubopisem, což byla podmínka převodu akcie v rozhodné době atp. Otázka poškozených tedy není zcela vyjasněna.
8. Stěžovatel uvádí, že nebyl do zahájení trestního stíhání ani vyslechnut ke skutkům zpronevěry a neměl ani možnost předložit jakékoliv listiny a další důkazy.
9. Dalším pochybením policejního orgánu je podle stěžovatele prolomení zásady materiální publicity obchodního rejstříku spekulacemi policejního orgánu, který pomíjí zásadu, že údaje obsažené v obchodním rejstříku odpovídají skutečnosti, dokud není prokázán opak. Jelikož byl stěžovatel uveden jako vlastník akcií v obchodním rejstříku, je nepřípustné, aby policejní orgán činil jakékoliv závěry o opaku a nadřazoval tak své hodnocení důkazů nad moc soudní. Policejní orgán uvedl, že neposečká do rozhodnutí krajského soudu ve věci určení vlastnictví akcií společnosti X, ačkoliv v době rozhodování policejního orgánu již krajský soud rozhodl tak, že řízení o určení vlastnictví k akciím zastavil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
12. Ústavní soud připomíná, že dle ustálené judikatury je možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je takto povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jeho kasační zásah do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má tedy své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006).
13. Stěžovatel namítá svévolný zásah do jeho základních práv, k němuž mělo dojít zahájením trestního stíhání jeho osoby, aniž by byl řádně objasněn skutkový stav. Námitkám stěžovatele však nelze přiznat opodstatněnost. Trestní řízení ve věci stěžovatele se nyní nachází ve fázi vyšetřování, kdy stále probíhá shromažďování důkazů a specifikace skutkového děje za účelem přípravy kvalitní obžaloby, na jejímž základě bude moci dojít k hlavnímu líčení, které je těžištěm trestního řízení, v němž jsou zaručena všechna základní práva obviněných. Namítá-li stěžovatel aktuální potíže policejního orgánu při vyčíslování výše škody, nelze než konstatovat, že nejde o nic neobvyklého, natož svévolného od policejního orgánu, který dle napadených rozhodnutí opatřuje důkazní materiál, na jehož základě bude výše škody specifikována. Okolnost, že krajské státní zastupitelství vytklo policejnímu orgánu nedostatky při určení výše škody, nesvědčí v žádném případě o tom, že by napadené usnesení policejního orgánu bylo vydáno svévolně, nýbrž dokládá, že funguje mechanismus dozoru státního zástupce. Uvádí-li tedy stěžovatel, že skutkový děj nebyl v době vydání usnesení o zahájení trestního stíhání dostatečně stabilizován, nelze tuto skutečnost nazírat izolovaně, nýbrž v kontextu celého trestního řízení, kdy k plné stabilizaci skutkového děje (samozřejmě za dodržení zásady totožnosti skutku) dochází až v hlavním líčení. Výjimečné nejsou ani případy, kdy dojde k upřesnění skutkového děje, který je formálně vyjádřen ve skutkové větě výroku rozsudku soudu, až v odvolacím řízení. Nelze tedy klást požadavek naprosto přesného a neměnného popisu skutku, resp. zjištění skutkového děje, na policejní orgán v okamžiku vyhotovení usnesení o zahájení trestního stíhání. Kdyby byla akceptována argumentace stěžovatele v tomto směru, znamenalo by to rezignaci na základní zásady trestního řízení a jeho smysl a účel.
14. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho kasační oprávnění ve stadiu vyšetřování jsou omezena toliko na flagrantní pochybení v přípravném řízení, která již není možno v pokračujícím trestním řízení napravit. Jde-li o zahájení trestního stíhání, muselo by jít o svévolný akt, který není nikterak důkazně podložen, což však není situace, k níž došlo ve věci stěžovatele. V posuzované věci bylo doposud shromážděno velké množství důkazů, které dokládají vyšší míru pravděpodobnosti, že stěžovatel se dopustil jednání, za něž je trestně stíhán. Všechny námitky dotýkající se skutkových zjištění a hodnocení důkazů byly vypořádány krajským státním zastupitelstvím a zopakovány ve vyrozumění vrchního státního zastupitelství o vykonaném dohledu, přičemž uvedená rozhodnutí lze považovat za přezkoumatelná, neboť popisují logickým způsobem konkrétní úvahy týkající se konkrétních skutkových okolností, které jsou dostatečně důkazně podloženy. Nadto stěžovatel argumentuje nekorektně ve věci určení vlastnického práva k akciím a určení, že nebyl akcionářem obchodní společnosti X, rozhodované v řízení před krajským soudem, když uvádí, že policejní orgán nezohlednil rozhodnutí tohoto soudu v předmětné otázce, neboť řízení bylo zastaveno z důvodu, že žalobci (H. a P.) nezaplatili soudní poplatek, tudíž nedošlo ke splnění podmínek řízení a věc nebyla meritorně posouzena. Nelze tedy dovodit, že by stěžovatel byl stíhán svévolně a že by orgány činné v trestním řízení postupovaly mimo své pravomoci vytyčené na základě čl. 2 odst. 2 Listiny.
15. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu