ECLI:CZ:US:2022:4.US.958.22.1
sp. zn. IV. ÚS 958/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Římskokatolická farnost Smržovka, sídlem Wolkerova 378, Tanvald, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti II. výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2022 č. j. 4 Co 306/2021-283 potvrzujícího VIII. výrok rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. června 2021 č. j. 62 C 46/2015-252 a proti VIII. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. června 2021 č. j. 62 C 46/2015-252, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroků rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka vyzvala vedlejší účastnici k vydání konkrétních pozemků v katastrálním území Smržovka. Protože této výzvě vedlejší účastnice nevyhověla, požádala stěžovatelka Státní pozemkový úřad podle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), aby rozhodl o jejím návrhu na vydání předmětných pozemků a Státní pozemkový úřad rozhodl, že se stěžovatelce tyto pozemky nevydávají.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl o vydání některých požadovaných pozemků stěžovatelce (I., II. a III. výrok), nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (IV. výrok), ve zbytku žalobu zamítl (V. a VI. výrok), vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit náklady řízení stěžovatelce (VII. výrok), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit krajskému soudu náhradu nákladů řízení ve výši 24 573 Kč (VIII. výrok) a rozhodl, že ve vztahu mezi státem a stěžovatelkou nemá Česká republika právo na náhradu nákladů řízení (IX. výrok). Výrok VIII. odůvodnil soud konstatováním, že náklady krajského soudu byly ve výši 53 420 Kč za vypracování znaleckého posudku (geometrického plánu). Stěžovatelka byla neúspěšná v rozsahu 46 % (vypočítáno z celkové plochy původně požadovaných pozemků a plochy pozemků, které stěžovatelce krajský soud přiznal). Podle §148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), má stát právo na náhradu nákladů řízení, které platil, podle výsledku řízení, proto krajský soud uložil stěžovatelce povinnost uhradit částku vypočtenou jako 46 % z výše znalečného.
4. Proti VII. a VIII. výroku stěžovatelka podala odvolání, které Vrchní soud v Praze neshledal důvodným a tyto výroky potvrdil II. výrokem usnesení uvedeným v záhlaví, jelikož se ztotožnil s výpočtem náhrady nákladů řízení, ke kterému dospěl krajský soud, a nepřisvědčil stěžovatelce v názoru, že by jí náklady neměly být uloženy k úhradě vzhledem k §14 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, podle kterého nezbytné náklady spojené s oceněním věcí, identifikací věcí, identifikací parcel, vyhotovením dokladů podle §11 odst. 2, vytyčením a zaměřením pozemků a vypracováním geometrického plánu hradí stát, a to v případě zemědělských nemovitostí prostřednictvím pozemkových úřadů a v ostatních případech prostřednictvím povinných osob. Dále uvedl, že toto ustanovení se vztahuje jen na řízení před správním orgánem, nikoliv na řízení před soudy.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka napadá pouze shora uvedený názor obecných soudů o náhradě nákladů řízení za znalečné. Namítá, že potřebu vypracování geometrického plánu nevyvolala ona, ale stát, který právnímu předchůdci stěžovatelky způsobil majetkovou škodu, nesplnil zákonnou povinnost vydat stěžovatelce její historický majetek, a následně ani Státní pozemkový úřad tyto pozemky nevydal, přestože část těchto nemovitostí objektivně měla být vydána, jak ostatně rozhodl krajský soud. Za vzniklé náklady tak odpovídá stát.
6. Restituční zákony vycházejí z předpokladů, že náklady spojené s vydáváním majetku nese stát. Ze stejného důvodu je stanoveno, že nezbytné náklady spojené s oceněním věcí, identifikací věcí, identifikací parcel, vyhotovením dokladů, vytyčením a zaměřením pozemků a vypracováním geometrického plánu hradí stát. V soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu nemohou soudy zrušit a vrátit věc správnímu orgánu k dalšímu řízení. Chtějí-li vyhovět žalobě, je-li nutné vyhotovit geometrický plán, musí jeho vyhotovení zajistit stát či žalobci, kteří k tomu nejsou na rozdíl od Státního pozemkového úřadu personálně ani znalostně vybaveni. Existuje nemalé množství dosud pravomocně neukončených sporů o větší množství nemovitostí, kde žalobci ani správní orgány geometrické plány neobstarali. Vyhotoví-li v těchto řízeních geometrický plán žalobce a následně bude rozhodnutí prvostupňového soudu o vydání pozemků zrušeno odvolacím soudem, budou vynaložené náklady zbytečné. To vše za situace, kdy žalobci (a v posuzované věci stěžovatelka) jsou od nákladů osvobozeni podle §14 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
7. Nežádoucí neústavní stav způsobuje také nejednotnost rozhodování soudů. Vzhledem k tomu, že není možné proti danému typu rozhodnutí podat dovolání, vytváří se dva přístupy k výkladu §14 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi v soudních řízeních. Vrchní soud v Olomouci (viz usnesení ze dne 28. 4. 2021 č. j. 1 Co 11/2021-286, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti) dané ustanovení vykládá opačným způsobem než Vrchní soud v Praze v právě posuzované věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující výroky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat jejich rozhodování. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Přestože stěžovatelka tvrdí, že v posuzované věci spor o náhradu nákladů řízení má ústavní rozměr a přesahuje její zájmy, tomuto názoru není možno přisvědčit. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sporuje povinnost uhradit náklady řízení v celkové výši 24 573 Kč, o které krajský soud rozhodl podle §148 odst. 1 o. s. ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu stěžovatelky ve věci.
11. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že se ve své rozhodovací praxi k problematice náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 a ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevné reflexe k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí se zásadou, že o neústavní výsledek jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně přijímán, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli [nález ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 3270/07 (N 154/50 SbNU 361)]. V nálezu ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177) Ústavní soud zdůraznil, že "z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze [...] pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti". Podle právního názoru vysloveného v nálezu ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461) "otázka náhrady nákladů [...] dosahuje ústavně právní dimenze v případě, že postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu".
12. Takovou kvalifikovanou vadu Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Obecné soudy nevyložily §148 odst. 1 o. s. ř. mimo přípustný ústavněprávní rámec, když zdůvodnily, proč stěžovatelce uložily povinnost nahradit krajskému soudu náklady řízení. Jejich úvaha je logická a přezkoumatelná, neprojevuje známky libovůle ani nevybočuje z výkladového nebo aplikačního standardu. Soudy rovněž zdůvodnily, proč na věc není použitelný §14 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Jak již bylo uvedeno, výklad podústavního práva je v zásadě věcí obecných soudů.
13. Ohledně stěžovatelčiny námitky, že Ústavní soud by měl do věci zasáhnout, aby sjednotil roztříštěnou judikaturní praxi, jelikož odvolání v dané otázce není přípustné, a proto výklad nemůže sjednotit Nejvyšší soud, odkazuje Ústavní soud na II. část právní věty nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) a body 36. až 41. odůvodnění, v němž podrobně vysvětlil, kdy je oprávněn ke sjednocování judikatury obecných soudů. Ve zkratce lze uvést, že vzhledem k tomu, že Ústavní soud řeší při rozhodování o ústavních stížnostech výlučně otázky ústavnosti, není-li rozdílná rozhodovací praxe obecných soudů na takové otázce postavena, není v jeho kompetenci do věci vstupovat. V tomto nálezu Ústavní soud rovněž uvedl, že ke sjednocení judikatury může dojít i jiným způsobem než rozhodovací činností nadřízených soudů. Problém může odstranit zákonodárce zpřesněním či doplněním právního předpisu nebo Nejvyšší soud v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujetím stanoviska podle §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.
14. Stěžovatelka poukazuje na obdobné úpravy v restitučních předpisech (viz výše bod 6.), což konkretizuje, kromě jiného, i odkazem na §21a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jenž je podle ní v mnohém totožný s §14 odst. 2 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. V té souvislosti však stěžovatelka přehlíží, že Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 19. 12. 1995 sp. zn. Cpjn 36/95 (bod 16.) vyslovil právní názor, podle něhož "§21a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. není speciálním ustanovením ve vztahu k ustanovením občanského soudního řádu (zejména k ustanovením §148 odst. 1 o. s. ř.) a neaplikuje se při rozhodování o nákladech občanského soudního řízení".
15. Vzhledem k výše uvedeným zjištěním Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu