ECLI:CZ:US:2023:1.US.1111.23.1
sp. zn. I. ÚS 1111/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Piskally, zastoupeného Mgr. Michalem Korandou, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1169/51, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 170/2021-42 ze dne 23. 2. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ("NSS"), neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"); dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Příslušný správce provedl u stěžovatele kontrolu daně z příjmů za zdaňovací období roku 2013; ve sledovaném období stěžovatel provozoval maloobchodní prodej obuvi a kožených výrobků. Během kontroly správce daně dospěl k závěru, že daň nelze spolehlivě stanovit dokazováním, protože stěžovatel nevedl daňovou evidenci; stanovil proto daň podle pomůcek, konkrétně vypočtením obchodní přirážky podle vybraného vzorku zboží stěžovatele.
3. Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj doměřil stěžovateli rozhodnutím ze dne 7. 11. 2018 daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 pomocí pomůcek podle §98 odst. 1 daňového řádu, a dále stanovil penále. K odvolání stěžovatele následně vedlejší účastník prvostupňové rozhodnutí částečně změnil - ve prospěch stěžovatele snížil doměřenou daň a uložené penále (rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. 7007/20/5200-10422-706955 ze dne 21. 2. 2020). Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") následně rozsudkem č. j. 22 Af 31/2020-50 ze dne 26. 5. 2021 správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl. Ústavní stížností napadeným rozsudkem NSS posléze kasační stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou.
4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Zaprvé stěžovatel tvrdí, že mu daň nebyla prostřednictvím pomůcek stanovena správně, což je v rozporu se zákonnými požadavky. Správce daně při výpočtu obchodní přirážky nezohlednil standardně poskytované slevy na zboží a správní soudy se podle stěžovatele odmítly zabývat jeho námitkami ohledně správnosti stanovení daně. Použití institutu pomůcek nemá být sankcí, která by správci daně umožňovala daň vyměřit nepřesně. Není-li daň stanovena správně, je stanovena v rozporu se zákonem i v rozporu s Listinou. Zadruhé, stěžovatel považuje za protiústavní závěr NSS, podle kterého je oprávnění daňového subjektu zpochybňovat adekvátnost použitých pomůcek nutno posuzovat restriktivně. Byť je pravdou, že právo brojit proti stanovení daně na základě pomůcek je v §114 odst. 4 daňového řádu limitováno pouze na zkoumání "dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně" a na "přiměřenost použitých podmínek", jednou ze zákonných podmínek je i požadavek, aby použitím pomůcek byla daň vyměřena správně. Stejně tak nemá podle stěžovatel v zákoně oporu ani požadavek NSS na tvrzení použití "zcela nepřiměřené pomůcky" (stěžovatel rozporuje bod 11 napadeného rozhodnutí). Stěžovatel v tomto ohledu namítá, že správce daně použil takové pomůcky, aby daň stěžovateli stanovil co nejvýše. Uvedený postup porušil zásady in dubio pro libertate, resp. pravidla in dubio mitius nebo pravidla in dubio pro reo. Zatřetí, stěžovatel v průběhu celého řízení opakovaně namítal nepřiměřenost použitých pomůcek a navrhoval použití pomůcek jiných, spolehlivějších, přitom pro správce daně snadno realizovatelných [zejména porovnání srovnatelných daňových subjektů ve smyslu v §98 odst. 3 písm. c) daňového řádu]. Jeho návrhy však byly odmítnuty, a to s protiústavním odůvodněním. Začtvrté, stěžovatel namítá, že správní soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť neprovedly důkaz navrhovaný stěžovatelem - znalecký posudek k otázce průměrné obchodní přirážky na prodej obuvi a doplňkového zboží. Odůvodnění správních soudů je v tomto směru neústavní a v rozporu s požadavky usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 10 As 24/2015-71 ze dne 2. 5. 2017. Konečně stěžovatel polemizuje nad rolí judikatury a nepřípustné soudcovské tvorby práva v rozhodnutích správních soudů.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Podle Ústavního soudu rovněž ústavní stížnost stěžovatele v nyní projednávané věci ústavněprávní dimenzi zjevně postrádá.
7. Ústavní soud předně dospěl k závěru, že stěžovatel ve svém návrhu pouze opakuje argumenty o nesprávnosti stanovení daně prostřednictvím institutu pomůcek, stejně jako již činil v řízení u správních soudů. V tomto ohledu je třeba připomenout, že stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti nese břemeno tvrzení, z něhož mu vyplývá povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzené porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy; usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022]. Námitky stěžovatele týkající se nezákonnosti postupu správce daně údajně spočívající ve špatném výběru pomůcek za kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci považovat nelze.
8. Ústavní soud dospěl dále k závěru, že NSS se všemi námitkami pečlivě a srozumitelně zabýval; z ústavněprávního hlediska mu stran kvality jeho odůvodnění nelze nic vytknout. NSS předně řádně vysvětlil, proč nepovažuje za excesivní postup správce daně, který při výpočtu obchodní přirážky vycházel z reprezentativního vzorku zboží. Dovodil-li v tomto ohledu, že stěžovatelovy námitky rozporující dílčí nepřesnosti při výpočtu obchodní přirážky nevypovídají o celkové nespolehlivosti stanovení daně ani o nepřiměřenosti zvolené pomůcky ve smyslu limitujícího §114 odst. 4 daňového řádu, nelze takový závěr považovat za neústavní (viz bod 13 napadeného rozhodnutí). Stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní námitky, které by měly prokazovat, proč by postup správce daně celkově nespolehlivý či nepřiměřený být měl.
9. Za ústavně konformní lze označit i odůvodnění neprovedení navrhovaného důkazu znaleckým posudkem k otázce průměrné obchodní přirážky na prodej obuvi a doplňkového zboží stěžovatele. NSS v bodě 15 napadeného rozsudku výslovně uvedl, že navrhovaný znalecký posudek považuje za nadbytečný, neboť při přezkumu stanovení daně podle pomůcek nejsou rozhodné dílčí nepřesnosti, nýbrž je třeba tvrdit a prokázat kvalifikované pochybení správce daně; logickou neudržitelnost postupu správce daně a jednoznačný exces proto není podle NSS třeba prokazovat prostřednictvím znaleckého posudku. NSS zároveň stěžovateli s odkazem na svoji novější judikaturu řádně vysvětlil, proč nelze závěry usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 10 As 24/2015-71 týkající se správního trestání mechanicky přenášet k dokazování před soudem ve věcech daňových (viz bod 14 napadeného rozsudku). Sám stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti bližším způsobem nevysvětluje, jak by jím navrhovaný důkaz měl výsledek přezkumu postupu správce daně změnit.
10. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem NSS byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu