ECLI:CZ:US:2023:1.US.1603.23.1
sp. zn. I. ÚS 1603/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 15/2023-988 ze dne 8. 3. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 0 P 247/2021-935 ze dne 25. 10. 2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu Prahu 6 jako účastníků řízení, a 1) N. G., 2) nezl. A. G. a 3) nezl. M. G., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem č. j. 0 P 247/2021-935 ze dne 25. 10. 2022 Obvodní soud pro Prahu 6 svěřil obě nezletilé pro dobu před a po rozvodu manželství do péče první vedlejší účastnice a stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilých s účinností od 1. 9. 2021 částkou 10 000 Kč měsíčně pro každou z nich. Rozhodl také o dlužném výživném a o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 19 Co 15/2023-988 ze dne 8. 3. 2023 rozsudek obvodního soudu potvrdil.
2. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy dle stěžovatele nesprávně zjistily skutkový stav věci. Obvodnímu soudu vytýká, že si předvolal nezletilé k výslechu, aniž by ho o tom informoval. Nezletilé v průběhu řízení podle něj neprezentovaly své názory, ale byly ovlivněny první vedlejší účastnicí. Z důvodu ovlivnění nezletilých stěžovatel žádal o provedení znaleckého posudku z oboru psychologie, k čemuž však soudy nepřistoupily. Stěžovatel navrhoval svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů, neboť má za to, že svěření nezletilých do péče první vedlejší účastnice je v rozporu s jejich zájmy a znemožňuje mu výkon jeho rodičovských práv. Pokud jde o výživné, je v jeho reálných možnostech platit každé nezletilé 5 000 Kč, což odpovídá jeho měsíčnímu příjmu. V této souvislosti uvádí, že o část měsíčního příjmu přišel v důsledku jednání první vedlejší účastnice, která jej odvolala z funkce jednatele jedné ze společností, kde dříve působil. Stěžovatel také podotýká, že z příjmu z pronájmu nemovitostí na území Ruské federace mu po odečtení daně a nákladů na provoz zbyde téměř zanedbatelná částka.
II.
3. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
4. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Také k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně reflektovat aktuální rodinné a majetkové poměry účastníků řízení. Pakliže učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu provádět opětovnou detailní kontrolu majetkových poměrů účastníků řízení a přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy.
5. Obecné soudy mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
III.
7. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu vyplývá, že reflektoval judikaturu Ústavního soudu a zabýval se tím, zda jsou splněny předpoklady pro střídavou péči rodičů. Dospěl k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilých je jejich svěření do péče vedlejší účastnice. Přihlédl zejména k rozumně zdůvodněnému přání nezletilých (vyslovenému před opatrovníkem i před soudem) a ke kontinuitě dosavadní péče vedlejší účastnice (stěžovatel i v době vedení společné domácnosti z důvodu podnikatelských aktivit často dlouhodobě pobýval v Ruské federaci). Stěžovatel ostatně s péčí vedlejší účastnice o nezletilé původně souhlasil a u jednání obvodního soudu v tomto směru uzavřel dohodu, od které však při dalším jednání odstoupil, aniž by však prokázal skutečný zájem o nezletilé pečovat (je s nimi pouze ve sporadickém kontaktu, záměr mít je ve střídavé péči jim nesdělil, o jejich názor se nezajímal a nebylo zřejmé, jak by při pobytech v zahraničí nezletilým zajišťoval jejich potřeby). Ke znaleckému zkoumání navrhovanému stěžovatelem obvodní soud nepřistoupil, neboť při pohovoru s nezletilými nezaznamenal jejich možné ovlivnění a znalecké zkoumání by nemohlo zpochybnit zjištěný faktický stav. Vzhledem k dlouhodobým pobytům stěžovatele v zahraničí a vyjádření nezletilých, z něhož plyne, že jsou se stěžovatelem v telefonickém kontaktu a jsou schopny se na osobním kontaktu dohodnout vždy, když bude pobývat v České republice, obvodní soud nezahájil ani řízení o úpravě styku stěžovatele s nezletilými.
8. Pokud jde o výživné, vycházel obvodní soud z výdělkových poměrů stěžovatele, částek, které vedlejší účastnici dříve zasílal, a přihlédl také k rozsáhlému majetku obou rodičů v České republice a Ruské federaci. Argumentoval-li stěžovatel snížením příjmů z důvodu jeho odvolání vedlejší účastnicí z funkce jednatele jedné ze společností v reakci na to, že stěžovatel vedlejší účastnici odvolal z funkce jednatelky jiné společnosti, pak obvodní soud uzavřel, že takové "vyřizování účtů" mezi rodiči nemůže jít k tíži nezletilých. Poukázal na to, že dohodu ohledně výživného 10 000 Kč měsíčně na každou z nezletilých stěžovatel před soudem uzavřel v květnu 2022, ač byl z funkce jednatele odvolán již v lednu 2022 a v době uzavření dohody si tak musel být vědom toho, zda bude schopen dostát svým závazkům. Argumentaci stěžovatele a jeho pozdější odstoupení od dohody tak obvodní soud vnímal jako účelové jednání, které není v zájmu nezletilých a nemůže požívat ochrany. Dospěl proto k závěru, že ve schopnostech stěžovatele je hradit výživné ve výši dle původní dohody.
9. Městský soud pak v reakci na odvolání stěžovatele (obsahově totožné s ústavní stížností), uvedl, že indicie svědčící o manipulaci nezletilých vedlejší účastnicí neshledal (pohovoru nebyl přítomen žádný z rodičů a vyjádření nezletilých byla konzistentní s jejich předchozími vyjádřeními) a nebylo tak namístě řízení dále prodlužovat a nezletilé zatěžovat znaleckým zkoumáním. Ve shodě s obvodním soudem poukázal na to, že změna postoje stěžovatele k péči o nezletilé se nijak neprojevila ve snaze být s nezletilými v častějším osobním kontaktu a ochotě přizpůsobit tomu své pracovní plány. Městský soud proto uzavřel, že svěření nezletilých do péče vedlejší účastnice je řešením odpovídajícím zjištěné situaci a reálně demonstrovaným postojům obou rodičů i samotných nezletilých. Ztotožnil se také se závěry obvodního soudu, dle kterých výživné ve výši 10 000 Kč pro každou z nezletilých odpovídá schopnostem stěžovatele a jeho výdělkovým a majetkovým poměrům, jakož i v zásadě běžným potřebám nezletilých. Tvrdil-li stěžovatel, že z vlastněného majetku nedosahuje prakticky žádných zisků, poukázal městský soud na nutnost uspokojování aktuálních potřeb nezletilých, a to případně i s pomocí efektivnějšího využívání daného majetku. Napadený rozsudek proto jako věcně správný potvrdil.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se svěřením nezletilých do péče první vedlejší účastnice. Opomíjí však, že obecné soudy při rozhodování o výchovném uspořádání nezletilých vycházely v souladu s judikaturou Ústavního soudu a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zejména z jednoznačně vysloveného názoru dostatečně rozumově vyspělých nezletilých. Zohlednily dosavadní fungování rodinných vztahů a v kontextu učiněných skutkových zjištění srozumitelně zdůvodnily, proč je v nejlepším zájmu nezletilých, aby byly i nadále v péči vedlejší účastnice a aby jejich styk se stěžovatelem nebyl upravován (proti neupravení styku s nezletilými stěžovatel v ústavní stížnosti ani nebrojil). Vypořádaly se také s námitkou stěžovatele ohledně údajného ovlivňování názoru nezletilých a adekvátním způsobem zdůvodnily, proč nepřistoupily ke znaleckému zkoumání. Při svém rozhodování věnovaly nejlepšímu zájmu nezletilých potřebnou pozornost, přičemž při zohlednění konkrétních okolností daného případu nelze způsob jeho vymezení považovat za ústavně nekonformní.
11. Obecné soudy se zabývaly také otázkou výživného pro nezletilé a přiléhavě zdůvodnily i to, proč jej stanovily v částce, na které se stěžovatel s vedlejší účastnicí původně dohodl (kromě již uvedeného lze doplnit, že částka odpovídá i tomu, že osobní kontakt stěžovatele s nezletilými je v podstatě minimální). K závěru, že by stanovení výživného bylo v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, nebo že by nereflektovalo požadavky plynoucí z relevantních zákonných ustanovení (srov. zejména §913, §915 a §917 občanského zákoníku), v posuzované věci dospět nelze. Pochybení, jež by mohlo založit porušení základních práv stěžovatele, Ústavní soud nenalezl a další přehodnocování napadených rozhodnutí mu tak vzhledem k naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
12. Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu obsažené v ústavní stížnosti [nález sp. zn. I. ÚS 527/06 ze dne 7. 3. 2007 (N 43/44 SbNU 549), nález sp. zn. II. ÚS 1619/07 ze dne 1. 2. 2008 (N 27/48 SbNU 377), nález sp. zn. II. ÚS 979/13 ze dne 30. 7. 2013 (N 139/70 SbNU 305), nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz] jsou toliko obecné, bez bližší vazby na konkrétní okolnosti daného případu, a lze konstatovat, že ústavní stížností napadená rozhodnutí v rozporu se stěžovatelem citovanou judikaturou nejsou.
13. Nad rámec uvedeného Ústavní soud upozorňuje zákonodárce, že aktuální právní úprava dovolání v rodinněprávních otázkách (§30 zákona o zvláštních řízeních soudních) spíše neplní účel zachování právní jistoty, neboť sjednocování judikatury pak musí řešit orgán stojící mimo soustavu obecných soudů, jehož úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti. Podle Ústavního soudu by sjednocování judikatury i ochranu základních práv jednotlivců byl schopen zajistit Nejvyšší soud, který je k tomu jako dovolací soud v občanskoprávních věcech zcela jistě více povolán nežli Ústavní soud.
14. Jelikož důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu