ECLI:CZ:US:2023:1.US.1714.23.2
sp. zn. I. ÚS 1714/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Minh Thu Phamové, zastoupené Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 72/2022-33 ze dne 16. 2. 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 A 227/2021-91 ze dne 19. 4. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Univerzity Karlovy, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 560/5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 3. odst. 3, čl. 11, čl. 33 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Stěžovatelka studovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy od 1. 9. 2014 a děkan fakulty ukončil její studium rozhodnutím ze dne 24. 2. 2021 z důvodu nesložení třetí části státní závěrečné zkoušky. Stěžovatelka proti uvedenému rozhodnutí podala odvolání a rektor rozhodnutím ze dne 30. 6. 2021 rozhodnutí o ukončení studia pro porušení procesních předpisů zrušil a věc vrátil děkanovi k novému projednání. Děkan znovu rozhodl o ukončení studia stěžovatelky rozhodnutím ze dne 5. 8. 2021, které následně potvrdil rektor dne 30. 9. 2021.
3. V průběhu řízení o ukončení studia rektor rozhodnutím ze dne 10. 5. 2021 stěžovatelce stanovil poplatek za delší studium za započatých šest měsíců studia od 8. 4. 2021
do 8. 10. 2021 ve výši 29 000 Kč [§58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o vysokých školách")]; rektor dále rozhodl o tom, že předmětný poplatek za delší studium se stěžovatelce nepromíjí. Odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí ze dne 10. 5. 2021 rektor zamítl rozhodnutím ze dne ze dne 21. 9. 2021.
4. Městský soud v Praze ("městský soud") rozsudkem č. j. 14 A 227/2021-48 ze dne 20. 4. 2022 rozhodnutí rektora ze dne 21. 9. 2021 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle městského soudu poplatek za delší studium neměl být stěžovatelce stanoven, jelikož stěžovatelka v rozhodné době již fakticky nebyla studentkou univerzity, přesněji řečeno byla studentkou pouze z důvodu probíhajícího řízení o ukončení jejího studia. Klíčové podle městského soudu bylo, že ke dni vzniku poplatkové povinnosti (tedy ke dni 8. 4. 2021) již probíhalo řízení o ukončení studia; podala-li stěžovatelka proti rozhodnutí o ukončení studia odvolání, nemůže jí to jít k tíži. Stěžovatelka nemohla splnit podmínky pro zápis do předmětů v letním semestru, jelikož v tu dobu již bylo zřejmé, že jsou u ní dány důvody pro ukončení studia, které fakticky skončilo dne 22. 1. 2021, kdy neúspěšně vykonala poslední pokus státní závěrečné zkoušky, což bylo potvrzeno rozhodnutím ze dne 24. 2. 2021. Stěžovatelka tedy byla formálně vedena jako studentka, materiálně však již v letním semestru akademického roku 2020/2021 studentkou nebyla. Poplatek za delší studium jí proto podle městského soudu byl vyměřen nezákonně a v rozporu s účelem a smyslem §58 odst. 3 zákona o vysokých školách.
5. Nejvyšší správní soud ("NSS") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; dospěl k závěru, že za okamžik ukončení studia je třeba pro účely stanovení poplatku za delší studium pokládat až den právní moci rozhodnutí o ukončení studia. Hodnocení, zda byl student v rozhodné době studentem univerzity i materiálně, je irelevantní. Podle NSS byla univerzita stěžovatelce oprávněna stanovit poplatek za delší studium, neboť stěžovatelka byla v okamžiku vzniku poplatkové povinnosti, tedy dne 8. 4. 2021, stále studentkou z důvodu probíhajícího odvolacího řízení. Stěžovatelka mohla studium ze své vlastní vůle ukončit zanecháním studia tak, aby ke dni 8. 4. 2021 již nebyla studentkou; neučinila-li tak a domáhala-li se dalšího pokračování ve studiu, byl jí správně vyměřen poplatek - na tom nic nemění, že řízení o ukončení studia bylo zahájeno před stanovením poplatkové povinnosti. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem následně žalobu stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou, a to právě s ohledem na závazný právní názor NSS vyslovený v kasačním rozhodnutí.
6. Stěžovatelka - s odkazem na původní rozhodnutí městského soudu - v ústavní stížnosti namítá, že podání odvolání proti rozhodnutí o ukončení studia nemůže jít studentovi k tíži prostřednictvím stanovení poplatku za delší studium. V opačném případě by byla narušována práva (nedostatečně majetných) studentů brojit proti správnímu rozhodnutí o ukončení studia odvoláním, neboť by byli postaveni před dilema, zda podáním odvolání "riskovat" započetí dalších studijních období, za které jsou povinni hradit poplatek, což platí zejména s ohledem na skutečnost, že není v moci studenta, v jaké době bude jím podané odvolání vyřízeno. Univerzita vyměřením poplatku podle stěžovatelky porušila zákaz postihu pro uplatňování základních práv ve smyslu čl. 3 odst. 3 Listiny a právo stěžovatelky na přístup k soudu a na spravedlivý proces, a v důsledku i její právo na ochranu vlastnictví a bezplatné vzdělání. Stěžovatelka tvrdí, že fakticky byla potrestána za to, že využila svého zákonného práva, bránila-li se podáním odvolání (zprvu úspěšně) proti nezákonnému rozhodnutí o ukončení studia. Stěžovatelce byl tedy stanoven poplatek za dobu, kdy fakticky nestudovala a studentkou být materiálně ani nemohla; poplatek byl tedy ve skutečnosti vyměřen za podané odvolání. Výklad NSS je přepjatě formalistický. Univerzita ani správní soudy zároveň zjevnou nespravedlnost nenapravily ani prostřednictvím institutu prominutí poplatku, byť byla stěžovatelka v rozhodné době v těžké osobní situaci - očekávala narození dítěte.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Byť Ústavní soud nemusí nutně s předestřeným výkladem §58 odst. 3 zákona o vysokých školách souhlasit, nepřísluší mu zasahovat do primární kompetence NSS v případech nedosahující ústavněprávního standardu. NSS svůj názor ohledně formálního ukončení studia srozumitelně a logicky odůvodnil, což Ústavní soud považuje za rozhodné. Byť byla stěžovatelce stanovena poplatková povinnost podle striktního výkladu zákona o vysokých školách, nepředstavoval takový poplatek nepřiměřenou překážku pro uplatňování jejích základních práv prostřednictvím institutu odvolání, a to zejména s ohledem na celkovou dobu jejího studia. Stěžovatelka ostatně ani v ústavní stížnosti nepopisuje své konkrétní majetkové poměry, které by měly naznačovat nepřekročitelný exces ústavněprávní roviny; je to přitom ona, kterou tíží důkazní břemeno stran kvalifikovaného porušení jejích základních práv (srov. (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022).
10. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu