ECLI:CZ:US:2023:1.US.1757.23.1
sp. zn. I. ÚS 1757/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. C., zastoupeného advokátem Mgr. Antonínem Zralým, oba se sídlem Ponávka 185/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tvo 7/2023-212 ze dne 26. 4. 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel vystupoval v roli obhájce v odvolacím trestním řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze. Poté, co se opakovaně nedostavil k nařízenému veřejnému zasedání a nezajistil přítomnost jiného obhájce, který by jej zastoupil, rozhodl předseda senátu vrchního soudu usnesením č. j. 3 To 97/2022-172 ze dne 21. 2. 2023 o tom, že se stěžovatel předává kárné komisi České advokátní komory ke kárnému postihu.
2. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel prostřednictvím e-mailu stížnost, kterou odeslal na e-mailovou adresu podatelny vrchního soudu. Nejvyšší soud však stěžovatelovu stížnost v záhlaví uvedeným usnesením zamítl, neboť byla podána opožděně. Nahlédnutím do spisu Nejvyšší soud zjistil, že usnesení vrchního soudu bylo stěžovateli doručeno 24. 2. 2023, třídenní lhůta pro podání stížnosti počala běžet 25. 2. 2023 a poslední den lhůty připadl na 27. 2. 2023. Ačkoli byla stížnost stěžovatele opatřena datem 27. 2. 2023, dle Nejvyššího soudu byla e-mailová zpráva stěžovatele doručena vrchnímu soudu až dne 28. 2. 2023 v čase 12:54:49.
3. Proti usnesení Nejvyššího soudu podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž odkazuje na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21 ze dne 7. 9. 2021 (dále jen "stanovisko pléna"), v němž se Ústavní soud zabýval otázkou včasnosti elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu. Přílohou své stížnosti dokládá stěžovatel hlavičku e-mailu s datem odeslání 27. 2. 2023 v čase 21:52, zároveň ale uvádí, že dle stanoviska pléna se za okamžik řádného učinění podání považuje okamžik, kdy se e-mailová zpráva dostane do dispozice soudu. Pro posouzení včasnosti podání není relevantní, kdy se s ním soud fakticky seznámil. Na základě výše uvedeného závěru stěžovatel vyzývá Ústavní soud, aby tuto informaci od Nejvyššího soudu vyžádal. Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 4/2022 a vyzval Nejvyšší soud i Vrchní soud v Praze, aby se vyjádřily k tvrzení stěžovatele, že vrchnímu soudu byla zaslána stížnost stěžovatele prostřednictvím emailové adresy podatelny vrchního soudu (podatelna@vsoud.pha.justice.cz).
5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 1. 8. 2023 sdělil, že v plné míře odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vrchní soud ve svém vyjádření ze dne 3. 8. 2023 stručně sdělil, že se s argumenty stěžovatele neztotožňuje a připojil ke svému vyjádření záznam o ověření elektronického podání, z něhož je zřejmé, že podání bylo soudu doručeno do emailové schránky dne 28. 2. 2023 v čase 12:42:56.
6. Vyjádření obou účastníků řízení zaslal Ústavní soud k replice stěžovateli. Stěžovatel v replice uvedl, že není rozhodné, kdy byla stížnost doručena do e-mailové schránky vrchního soudu, nýbrž okamžik, kdy byla stížnost detekována na prvním serveru, za který nese odpovědnost stát, což byl v tomto případě pravděpodobně server Ministerstva spravedlnosti. Dle stěžovatele je třeba, aby vrchní soud předložil originální záhlaví e-mailové zprávy ze dne 27. 2. 2023, která byla vrchnímu soudu doručena dne 28. 2. 2023. Ústavní soud by si měl toto originální záhlaví vyžádat od vrchního soudu, neboť mezi odesláním e-mailové zprávy a jejím doručením vrchnímu soudu uplynulo více než 14 hodin, což lze považovat za neobvyklé zdržení v elektronické komunikaci. Na serverech stěžovatele nedošlo k žádnému výpadku, oproti tomu výpadky serverů Ministerstva spravedlnosti jsou v posledních letech bezmála notorietou. Závěrem stěžovatel podotkl, že se vrchní soud nevypořádal s tím, že Nejvyšší soud nesprávně uvádí, že byla stížnost stěžovatele doručována datovou schránkou, nikoli e-mailem, což stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítal.
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a zjistil, že stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který je zastoupen advokátem a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stížnost je tedy přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
8. Po posouzení napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisového materiálu však Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že esenciální součástí práva na soudní ochranu je právo na přístup k soudu, garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedené právo podléhá některým omezením, jež jsou vtělena do procesních předpisů v zájmu efektivity řízení; žádné z těchto omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva. Omezení přístupu k soudu zákonem stanovenou lhůtou patří mezi tato (legitimní) omezení práva na přístup k soudu.
10. Požadavek posuzování včasnosti e-mailového podání k okamžiku jeho předání soudu je přiměřený také proto, že účastníci řízení mají k dispozici více způsobů, jak mohou své podání soudu zaslat. Každý ze zákonem předvídaných způsobů podání má přitom své přednosti i nevýhody z hlediska rychlosti, dostupnosti či spolehlivosti. Zvolí-li účastníci řízení, či dokonce jejich profesionální zástupci - advokáti, kteří mohou pohodlně využít dobře fungující systém datových schránek, k podání služby provozovatelů e-mailových serverů, jejichž kvalita není zákonem garantována, je přiměřené, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt nesli následky případných technických problémů těchto provozovatelů. Prohlubující se elektronizace justice nemůže vést k absolutizaci práva na přístup k soudu bez ohledu na podstatné rozdíly odlišných způsobů podání. Nezaručuje-li zákonná úprava odpovídající kvalitu podání prostřednictvím e-mailu, zachování lhůty spojené pouze s okamžikem odeslání e-mailu by vedlo k ohrožení řádného výkonu spravedlnosti.
11. Podstatou ústavní stížnosti je nesoulad mezi tvrzeným datem odeslání stížnosti (dle stěžovatele v poslední den lhůty v čase 21:52) a okamžikem, kdy se tato stížnost dostala do dispozice vrchního soudu (dle napadeného usnesení až den následující po posledním dni lhůty v čase 12:54:49). Stěžovatel toto zdržení připisuje výpadku serveru, za nějž je odpovědný stát, a trvá na tom, že jeho podání bylo včasné.
12. Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit, že stěžovatel je advokátem, a jako odborník (profesionál) je proto povinen jednat s odbornou péčí. Poté, co stěžovatel zaslal vrchnímu soudu své podání, měl od vrchního soudu obdržet potvrzení, že podání bylo soudu doručeno, včetně uvedení data a času doručení dokumentu s uvedením hodiny a minuty, popřípadě i sekundy, jak plyne z §4 odst. 8 písm. a) vyhlášky č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby. Stěžovatel proto již dne 28. 2. 2023 věděl, že se jeho stížnost nedostala do dispozice soudu ve lhůtě, a měl případnou námitku výpadku serveru, za nějž je odpovědný stát, řešit v rámci řízení před Nejvyšším soudem, nikoli až v řízení o ústavní stížnosti. Totéž by platilo v případě, pokud by stěžovatel od vrchního soudu v rozporu s výše uvedenou vyhláškou žádné potvrzení o doručení zprávy nedostal.
13. Pokud navíc stěžovatel považuje výpadky serverů Ministerstva spravedlnosti bezmála za notorietu, jak uvádí ve své replice, pak je těžko pochopitelné, proč pro své podání zvolil způsob podání prostřednictvím e-mailu, ačkoli mohl všem komplikacím předejít, pokud by se soudy komunikoval prostřednictvím datové schránky. Ta je mu totiž, jakožto advokátovi, zřizována automaticky. Zásad práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se nemůže dovolávat ten účastník řízení, jemuž se nedostalo meritorního přezkumu jím napadeného rozhodnutí pro příčiny mající původ v jeho nedostatečné procesní (profesní) obezřetnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3075/21 ze dne 29. 3. 2022, bod 25).
14. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud sice v napadeném usnesení uvedl dva nepřesné údaje o doručování stěžovatelovy stížnosti vrchnímu soudu, avšak ani jedna z těchto nepřesností nevedla k porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu.
15. Zaprvé, Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvádí, že stížnost stěžovatele byla zaslána prostřednictvím datové zprávy do datové schránky vrchního soudu, což je nepřesné. Stěžovatel totiž stížnost neposlal datovou schránkou, nýbrž prostřednictvím e-mailu, jak stěžovatel sám tvrdí a jak Ústavní soud ověřil ve vyžádaném soudním spisu. Tato nepřesnost však nemá pro posouzení včasnosti podané stížnosti žádnou relevanci.
16. Zadruhé, Nejvyšší soud označuje za moment doručení stížnosti den 28. 2. 2023 v čase 12:54:49, avšak z vyžádaného spisu plyne, že e-mail stěžovatele byl vrchnímu soudu doručen již v čase 12:42:56. Čas 12:54:49 uváděný Nejvyšším soudem je okamžikem, kdy došlo k ověření příloh k e-mailu. Ani tato nepřesnost však nic nemění na tom, že stížnost se do dispozice vrchního soudu dostala až 28. 2. 2023, tedy den následující po posledním dni lhůty.
17. Otázku, zda je pro posouzení včasnosti podání relevantní okamžik jeho odeslání, nebo okamžik jeho doručení, již Ústavní soud řešil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21 ze dne 7. 9. 2021 (402/2021 Sb.), na něž v ústavní stížnosti odkazuje i stěžovatel. Podle výroků zmíněného stanoviska platí, že včasnost elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu je třeba posuzovat podle okamžiku, kdy podání dojde soudu, nikoliv podle okamžiku, kdy je podatelem odesláno (výrok I. stanoviska); a za okamžik, kdy je podání řádně učiněno, se považuje okamžik, kdy se e-mailová zpráva dostane do dispozice soudu; pro posouzení včasnosti podání není relevantní, kdy se s ním soud fakticky seznámil (výrok II. stanoviska).
18. Ze spisového materiálu plyne, že e-mailová zpráva stěžovatele se do dispozice vrchního soudu dostala dne 28. 2. 2023 v čase 12:42:56, tedy den následující po posledním dni lhůty k podání stížnosti. Nejvyšší soud tedy nepochybil, pokud stížnost označil za opožděnou a pokud ji napadeným usnesením zamítl. Na tomto závěru nic nemění ani dvě výše uvedené nepřesnosti, jichž se v napadeném usnesení dopustil Nejvyšší soud, neboť žádná z těchto nepřesností nic nemění na závěru o opožděnosti stížnosti stěžovatele.
19. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu