ECLI:CZ:US:2023:1.US.1853.23.1
sp. zn. I. ÚS 1853/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Víta Šindeláře, zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2827/2022-284 ze dne 31. 3. 2023, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 115/2022-267 ze dne 30. 3. 2022 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 159/2015-259 ze dne 10. 1. 2022, za účasti vedlejší účastnice, obchodní společnosti Česká exportní banka, a. s., se sídlem Vodičkova 34/701, Praha 1, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti a průběh řízení před obecnými soudy
1. Obvodní soud pro Prahu 1 projednával žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru mezi stěžovatelem jako žalobcem a vedlejší účastnicí jako žalovanou. Žalobě bylo nejprve obvodním soudem vyhověno, to však následně změnil Městský soud v Praze, který žalobu zamítl, což následně potvrdil i Nejvyšší soud. Stěžovatel se poté domáhal obnovy řízení, avšak žaloba na povolení obnovy řízení byla obvodním soudem zamítnuta rozsudkem č. j. 23 C 159/2015-241 ze dne 14. 10. 2020, opraveným usnesením č. j. 23 C 159/2015-253 ze dne 18. 2. 2021. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o které již jde ve zde projednávané věci.
2. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek rovnou s podaným odvoláním, byl k jeho zaplacení vyzván, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy. Výzva byla vydána asistentkou soudce obvodního soudu spolu s poučením o následcích neuhrazení soudního poplatku v souladu s ustanovením §9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů.
3. Výzva k zaplacení soudního poplatku byla do datové schránky stěžovatele (resp. jeho právního zástupce) doručena dne 4. 10. 2021. Námitky proti výzvě k zaplacení nebyly podány, a proto lhůta k zaplacení uplynula dnem 19. 10. 2021. Stěžovatel však soudní poplatek zaplatil až dne 20. 10. 2021, a proto bylo řízení zastaveno.
4. Stěžovatel podal proti usnesení o zastavení řízení odvolání k městskému soudu. Uvedl, že lhůta pro zaplacení soudního poplatku počíná běžet až od chvíle, kdy je výzva k zaplacení v právní moci, k čemuž dochází až v momentě uplynutí lhůty pro podání námitek. Tento svůj názor opřel stěžovatel o usnesení sp. zn. 22 Cdo 1933/2019 ze dne 28. 4. 2020 (dále také jako "usnesení NS"). Proto měla lhůta uplynout až dnem 3. 11. 2021. Městský soud však uvedl, že tato judikatura Nejvyššího soudu byla překonána rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1622/2021 ze dne 12. 1. 2022, ze kterého plyne, že pro běh lhůty není rozhodné, zda výzvu vydal asistent soudce; lhůta vždy běží již od doručení výzvy.
5. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém argumentoval mj. i svým legitimním očekáváním. Tvrdil především, že se v rozhodné době, tedy v říjnu 2021, řídil tehdy aktuální judikaturou Nejvyššího soudu a že ke dni zaplacení poplatku ještě neexistovalo rozhodnutí velkého senátu, které tuto judikaturu změnilo.
6. Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud si byl vědom toho, že výzva k zaplacení poplatku byla vydána až před rozhodnutím velkého senátu NS. Zdůraznil však, že zde do rozhodnutí velkého senátu neexistovala ustálená judikatura Nejvyššího soudu, ale spíše panovalo období "nejistoty ve vztahu k řešené otázce". Nadto uvedl, že skutková situace v usnesení NS, o které se stěžovatel opíral, byla odlišná než situace stěžovatele, jelikož ten proti výzvě k zaplacení poplatku nepodal námitky. Dále Nejvyšší soud vyšel z toho, že jeho vlastní soudní praxe, aprobovaná i Ústavním soudem, vychází spíše z retrospektivního působení judikatury, tedy z toho, že účinky judikatury mohou být a povětšinou také jsou "zpětné", a proto je možné na situaci stěžovatele použít rozhodnutí velkého senátu. Nakonec zdůraznil i to, že výzva k zaplacení poplatku je beneficiem, a stěžovateli tedy nic nebránilo, aby poplatek zaplatil již s podáním odvolání. Uvedl, že je zřejmé, že příčinou opožděné úhrady soudního poplatku je pouze nepozornost stěžovatele při počítání lhůty.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že postupem soudů došlo k odepření jeho práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvádí, že změna v rozhodovací praxi soudů nastala až po uplynutí lhůty pro zaplacení soudního poplatku, avšak tuto judikatorní změnu nemohl v době placení poplatku předpokládat. Tím byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel také rozporuje argument Nejvyššího soudu o tom, že zde před vydáním rozhodnutím velkého senátu NS existovalo období nejistoty ve vztahu k řešené otázce. Dále uvádí, že je nerozhodné, zda námitky proti výzvě k zaplacení poplatku byly podány. Stěžovatel zpochybňuje i relevanci argumentu Nejvyššího soudu ohledně toho, že výzva k zaplacení soudního poplatku je pouhým beneficiem.
III. Vyjádření účastníků
8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení.
9. Obvodní soud pro Prahu 1 uvedl pouze, že odkazuje na závěry uvedené v rozhodnutí Městského soudu č. l. 267 a v rozhodnutí Nejvyššího soudu č. l. 284.
10. Městský soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.
11. Nejvyšší soud ve vyjádření taktéž setrval na závěrech svého napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že s argumentací stěžovatele ohledně tehdy platné judikatury se vypořádal. Taktéž dodal, že procesní situace stěžovatele byla jiná, než v případě rozhodnutí, na které se odvolával (stěžovatel proti výzvě k zaplacení poplatku nepodal námitky, zatímco účastník v odkazovaném řízení ano).
12. K ústavní stížnosti se vyjádřila vedlejší účastnice s návrhem, aby byla odmítnuta. Podrobněji se vyjádřila k otázce intertemporálních účinků změny judikatury. Uvedla, že změna judikatury představuje napravení dosavadního mylného výkladu právní normy, a proto je retrospektivní působení judikatury možné. Vedlejší účastnice také odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu v obdobných případech, kdy obdobné případy byly posouzeny stejně jako věc stěžovatele.
IV. Posouzení ústavní stížnosti
13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
14. Ústavní soud setrvale uvádí, že princip předvídatelnosti práva jakožto důležitý atribut právního státu podstatným způsobem souvisí s principem právní jistoty a je nezbytným předpokladem obecné důvěry v právo [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345), sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417)].
15. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá právě v odkazu na jeho právní jistotu, respektive legitimní očekávání v tehdejší judikaturu Nejvyššího soudu. Ústavní soud však shledal, že legitimní očekávání stěžovatele nemohlo být ohroženo, tím spíše ne do té míry, aby byl dán důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. Stěžovatel byl ve výzvě k zaplacení poplatku zcela srozumitelně poučen, že se lhůta pro zaplacení počítá od doručení výzvy. Taková výzva v konkrétním případě přitom na straně stěžovatele zakládá mnohem silnější "legitimní očekávání", než odkazované usnesení NS, které navíc nepředstavovalo ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, v čemž lze přisvědčit argumentaci Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí. Judikatura obecných soudů navíc není formálně závazná v jiných případech a nemá formálně precedenční charakter.
16. Ústavní soud tedy konstatuje, že s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu nemohlo stěžovatelem odkazované usnesení NS založit legitimní očekávání, na které by stěžovatel mohl při placení lhůty spoléhat.
17. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu bylo vydáno až po zaplacení soudního poplatku a po vydání rozhodnutí o zastavení řízení. Stejně tak lze stěžovateli přisvědčit že, obecně vzato, odůvodňovat výklad délky určité lhůty podle judikatury, která vznikla až po uplynutí této lhůty, není žádoucí. Ve zde posuzovaném případě je však rozhodné to, že dosavadní judikatura, o kterou se stěžovatel opírá, skutečně nebyla nikterak ustálená, a proto nemohla založit intenzivnější legitimní očekávání, než zcela jasně formulovaná výzva k zaplacení.
18. V tomto smyslu je navíc podpůrným argumentem právě i fakt, že výzva k zaplacení soudního poplatku je i podle judikatury Ústavního soudu jakýmsi beneficiem. Poplatková povinnost totiž vzniká již s podáním odvolání.
19. Ústavní soud navíc již o typově totožné věci jiného stěžovatele v minulosti rozhodoval (byť usnesením, kterým není Ústavní soud vázán). V usnesení sp. zn. I. ÚS 2948/22 ze dne 13. 12. 2022 dospěl mj. k tomu, že nelze hovořit o porušení práv stěžovatele, pokud obecné soudy řádně a logicky odůvodnily, proč se se závěry rozhodnutí, na něž odkazoval stěžovatel, neztotožnily a svůj právní závěr přesvědčivě zdůvodnily. Ke stejnému závěru pak Ústavní soud dospěl i v tomto řízení.
20. Nakonec Ústavní soud považuje za vhodné se stručně vyjádřit i k námitce stěžovatele, že je pro počítání lhůty nerozhodné, zda podal námitky proti výzvě k zaplacení poplatku. V tomto smyslu je třeba říci, že stěžovatelem odkazované usnesení NS je skutečně formulováno tak, že v případě výzvy zaslané vyšším soudním úředníkem se lhůta pro zaplacení počítá ode dne marného uplynutí lhůty k podání námitek, nebyly-li podány. V případě usnesení NS, na které stěžovatel odkazuje, však námitky podány byly. V takovém případě pak prodloužení lhůty dávalo alespoň nějaký racionální smysl, jelikož v takovém případě je nutno vyčkat na vyřízení podaných námitek. V případě stěžovatele však toto ratio pro prodloužení lhůty absentuje. Tato odlišnost případu stěžovatele od odkazovaného usnesení NS, ač není sama o sobě rozhodující pro posouzení ústavní stížnosti, je tedy dalším střípkem do mozaiky toho, že legitimní očekávání stěžovatele v jím tvrzený výklad lhůty, které by bylo hodno ochrany Ústavním soudem, nemohlo být založeno.
21. Ústavní soud tedy shrnuje, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh z důvodu absence legitimního očekávání stěžovatele. Obecné soudy nerozhodly způsobem, který by představoval judikatorní odklon. Naopak rozhodly v souladu s tehdejší právní úpravou a se zněním výzvy k zaplacení poplatku. V tomto kontextu jsou tedy nerozhodné námitky stěžovatele ohledně zpětného (retrospektivního) působení judikatury, konkrétně rozhodnutí velkého senátu.
22. Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu