ECLI:CZ:US:2023:1.US.1874.23.1
sp. zn. I. ÚS 1874/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jána Morávka, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Žižkova třída 183/33, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023 č. j. 39 Co 65/2023-424, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 78 EXE 2297/2020-359, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. prosince 2021 č. j. 78 EXE 2297/2020-168 a exekučnímu příkazu ze dne 20. dubna 2021 č. j. 150 EX 253/20-124, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 9 a JUDr. Ing. Petra Kučery, soudního exekutora, Exekutorský úřad Kladno, náměstí Starosty Pavla 5, Kladno, jako účastníků řízení, a Agáty Morávkové, jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené Evou Petrovičovou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 32 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále i jen "obvodní soud" nebo "exekuční soud") pověřením ze dne 20. 4. 2020 č. j. 78 EXE 2297/2020-14 podle §43a odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, pověřil soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučeru, Exekutorský úřad Kladno (dále jen "soudní exekutor"), provedením exekuce podle vykonatelného exekučního titulu - rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 3. 2017 č. j. 61 Nc 2639/2016-169.
3. Napadeným usnesením ze dne 6. 12. 2021 č. j. 78 EXE 2297/2020-168 obvodní soud zamítl návrh stěžovatele jako povinného (dále též i jen "povinný") na zastavení výše uvedené exekuce.
4. Proti uvedenému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud usnesením ze dne 28. 2. 2022 č. j. 39 Co 39/2022-227 usnesení obvodního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu, že vedlejší účastnice jako oprávněná (dále jen "oprávněná") byla nesprávně zastoupena.
5. Usnesením ze dne 29. 3. 2022 č. j. 150 EX 253/20-286 soudní exekutor se souhlasem oprávněné zrušil exekuční příkaz ze dne 20. 4. 2021 č. j. 150 EX 253/20-124, kterým bylo povinnému pozastaveno řidičské oprávnění.
6. Napadeným usnesením ze dne 24. 11. 2022 č. j. 78 EXE 2297/2020-359 obvodní soud exekuci zastavil (výrok I.). Výrokem II. povinnému nepřiznal náhradu nákladů řízení a výrokem III. povinnému uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku 49 973 Kč. Obvodní soud rozhodl o zastavení exekuce z důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. c), h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu. Výrok II. o nepřiznání náhrady nákladů řízení povinnému odůvodnil odkazem na §89 exekučního řádu a §271 o. s. ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu). Zastavení exekuce procesně zavinil povinný, který uhradil vymáhanou povinnost až po podání exekučního návrhu, navíc i další platby výživného v průběhu trvání exekuce nehradil povinný v plné výši. Stejné lze podle obvodního soudu vztáhnout i na náklady exekuce. Obvodní soud proto v souladu s §89 exekučního řádu zavinění shledal na straně povinného za situace, kdy oprávněná souhlasila se zastavením exekuce po úhradě dlužného výživného a hrazení běžného výživného.
7. Proti výroku III. výše uvedeného usnesení obvodního soudu o povinnosti nahradit náklady exekuce podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením městského soudu bylo usnesení obvodního soudu ve výroku III. změněno jen tak, že výše náhrady nákladů exekuce činí částku 45 072 Kč, jinak bylo v tomto výroku usnesení obvodního soudu potvrzeno (výrok I.). Výrokem II. městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud poukázal na to, že odvolání povinného směřovalo pouze proti rozhodnutí o nákladech exekuce, výroku III. napadeného usnesení, což ostatně v odvolání uvedl i sám povinný. Povinný své odvolání kromě výtek na průběh exekučního řízení a zejména k exekučnímu příkazu, týkajícímu se jeho řidičského oprávnění, vybudoval na rozdílu mezi tím, co vymohl sám exekutor a tím, co v průběhu exekuce zaplatil matce oprávněné. Stěžovatel v odvolání tvrdil, že za období od června 2019 do srpna 2022 uhradil přímo matce oprávněné výživné, které mělo činit 266 000 Kč (7 x 38 měsíců) částkou 226 814 Kč. Soudní exekutor vymohl 33 186 Kč. Městský soud dovodil, že je nerozhodné, zda v době probíhající exekuce povinný plnil exekutorovi či přímo osobě oprávněné (pod hrozbou exekuce), v tomto případě matce oprávněné, a proto odvolací námitky povinného v tomto smyslu neshledal důvodnými. Městský soud poukázal na to, že obvodní soud při rozhodování o nákladech exekuce vycházel v prvé řadě z částky 56 000 Kč, představující dlužné výživné za období od 15. 6. 2019 do 15. 3. 2020. Při výpočtu běžného výživného za období od dubna 2020 do srpna 2022 již obvodní soud správně vycházel ze sníženého výživného, tedy částky 7 000 Kč měsíčně po dobu 28 měsíců, tedy 196 000 Kč. Z uvedených důvodů (kdy dlužné výživné činilo 29 000 Kč a běžné výživné 196 000 Kč) změnil pouze výši náhrady nákladů exekuce, která činí celkem 45 072 Kč, jinak v tomto výroku prvostupňové usnesení potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že exekuční soud nesprávně interpretoval a aplikoval §71a odst. 1 a 4 exekučního řádu a nesprávně dovodil, že exekuci na výživné lze vést ve stěžovatelově případě též příkazem k exekuci řidičského oprávnění, přičemž se nevypořádal s námitkami stěžovatele. Exekuční soud v napadeném rozhodnutí rovněž nepostupoval v souladu s procesními předpisy a nedostatečně přezkoumal i zákonnost postupu soudního exekutora.
9. Stěžovatel tvrdí, že soudní exekutor nezapočítal do dlužného výživného "částky zinkasované od oprávněného anebo částky, které zajistil vlastním přičiněním, a které pokryly dlužné výživné v prvním časovém pásmu". Dále exekutor pochybil, když do pohledávky dlužného výživného započítal dluh ve druhém časovém pásmu, i když šlo o dluh s odloženou splatností. Dále exekutor nesprávně připočítal k pohledávce dlužného výživného běžné výživné splatné v budoucnu, včetně jeho odměny vyčíslené ale z neexistujícího dluhu a další náklady exekuce. Stěžovatel zdůrazňuje, že soud nesprávně vyložil §71a odst. 1 exekučního řádu, neboť zákonodárce určitě nemyslel pod pojmem "nedoplatek výživného" budoucí výživné, odměnu exekutora, nebo daň z přidané hodnoty.
10. Stěžovatel uvádí, že exekuční soud se v napadeném usnesení ze dne 6. 12. 2021 a opakovaně v usnesení ze dne 24. 11. 2022 nevypořádal s námitkami, které namítal ve vztahu k jeho dřívějšímu usnesení (ze dne 6. 12. 2021). Stěžovatel brojil proti nezákonné exekuci jeho řidičského oprávnění, exekutorovi a exekučnímu soudu vytýkal, že v zamítnutí jeho žádosti o zastavení exekuce a částečné zastavení exekuce (vrácení řidičského průkazu) nezohlednil rozsudek opatrovnického soudu a z něho vyplývající bezdlužnost stěžovatele na dlužné výživné. Stěžovatel exekučnímu soudu vytýkal nesprávné výpočty a procesní pochybení exekutora, které soudy nekriticky převzaly, nevypořádaly se s jeho prvním návrhem na zastavení exekuce a v případě druhého návrhu na zastavení i částečné zastavení exekuce se nezabývaly jím navrženými důkazy, kterými prokazoval bezdlužnost na dlužné výživné.
11. Stěžovatel dále tvrdí, že městský soud porušil jeho práva tím, že ve výroku III. usnesení tohoto soudu nezohlednil všechny jeho námitky, směřující jak proti postupu soudního exekutora, tak proti napadeným usnesením obvodního soudu ze dne 6. 12. 2021 a ze dne 24. 11. 2022. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem městského soudu, který jeho požadavek na zpětné zastavení exekuce a vyčíslení zasloužené odměny exekutora v napadeném usnesení "odbyl" tím, že jeho námitky nejsou při posuzování výše nákladů exekuce relevantní. Tím, že stěžovatel trvale brojil proti exekuci řidičského oprávnění, která byla nařízena v rozporu s exekučním řádem, a obecné soudy proti tomu nezasáhly, došlo k prodloužení exekuce o minimálně 12 měsíců, což mělo přímý vliv na výpočet nákladů exekuce.
12. Stěžovatel se neztotožňuje ani s výpočtem odměny soudního exekutora. Namítá, že obecné soudy nepřihlédly k tomu, že zaplatil převážnou část dluhu bez přičinění soudního exekutora a neocenily vysoký stupeň dobrovolnosti i jeho snahu o plnění povinnosti. Vycházel-li soud při výpočtu odměny soudního exekutora z výše vymáhaného plnění (podle §5 odst. 1, 4, §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.), měl zohlednit názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 [(N 39/44 SbNU 479, č. 94/2007 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], podle kterého by měla odměna exekutora odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti. Stěžovatel má za to, že exekuce měla být zastavena nejpozději v průběhu června nebo července 2021, jelikož bylo uhrazeno jak dlužné výživné, tak i běžné výživné. Délka exekuce by byla 26 měsíců a jistina pro výpočet odměny exekutora by byla 182 000 Kč, z toho odměna exekutora by odpovídala 27 300 Kč. Stěžovatel dluh rozporoval a očekával, že v průběhu nalézacího řízení exekuční soud provede opravu špatného výpočtu dlužného výživného a exekuci řidičského oprávnění z důvodu absence dluhu zastaví.
13. V doplňujícím podání stěžovatel namítá, že exekuční titul pozbyl vykonatelnosti, což měly obecné soudy zkoumat. Exekuce řidičského oprávnění proto měla být zrušena. Stěžovatel má za to, že nejpozději v den nalézacího řízení byly splněny všechny podmínky pro zastavení exekuce (bylo zaplaceno dlužné výživné i běžné výživné). Kromě výše uvedených důvodů pro zrušení exekuce řidičského oprávnění, a to neplatnosti exekučního titulu, měl soudní exekutor povinnost zrušit exekuci řidičského oprávnění i z důvodu neexistující pohledávky na dlužném výživném, z důvodu jejího nesprávného vyčíslení a z důvodu potřeby řidičského oprávnění, které stěžovatel nezbytně potřeboval k uspokojování základních životních potřeb svých a potřeb mentálně postižené dcery (oprávněné).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení městského soudu ze dne 26. 4. 2023 č. j. 39 Co 65/2023-424 a usnesení obvodního soudu ze dne 24. 11. 2022 č. j. 78 EXE 2297/2020-359 byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
15. Ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti, směřující proti exekučnímu příkazu ze dne 20. 4. 2021 č. j. 150 EX 253/20-124 a usnesení obvodního soudu ze dne 6. 12. 2021 č. j. 78 EXE 2297/2020-168 dospěl Ústavní soud k závěru, že k projednání tohoto návrhu není Ústavní soud příslušný (viz sub 24 a 25).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části, k jejímuž projednání je Ústavní soud příslušný
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
17. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
18. V posuzované věci se stěžovatel domáhá zrušení usnesení městského soudu a obvodního soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů exekuce. Ústavní soud je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obvykle staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20]. Pochybení při rozhodování o nákladech řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze např. tehdy, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177), nebo nález ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20].
19. Při posuzování pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud také mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. O "extrémní situace" jde zejména v případech, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Ústavní soud je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Současně je třeba dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv.
20. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07, ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12, ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1167/18 a další].
21. Výše uvedené o bagatelních věcech platí i při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Vzhledem k částce 45 072 Kč uložené stěžovateli na náhradě nákladů exekuce, resp. částce 17 772 Kč coby stěžovatelem zpochybňovaného rozdílu (podle stěžovatele měla být odměna exekutora stanovena ve výši 27 300 Kč), jde o tzv. bagatelní věc. Jak bylo výše uvedeno, podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)], což není tento případ.
22. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by měl zrušit napadená usnesení obecných soudů, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny žádné skutečnosti hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly podání předmětné ústavní stížnosti. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel brojí pouze proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech exekuce, přičemž z napadeného usnesení městského soudu vyplývá, že tento soud se s námitkami stěžovatele dostatečným způsobem vypořádal.
23. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, když ústavní stížnost se týká nákladů řízení v bagatelní výši. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy použily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole nebo byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud ani nezjistil nic, co by zakládalo ústavněprávní intenzitu porušení základních práv a svobod, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah (srov. např. usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 či usnesení ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2156/22).
V.
Závěr
24. Z rekapitulace uvedené v bodech 4 a 5 tohoto usnesení vyplývá, že ústavní stížností napadený exekuční příkaz soudního exekutora ze dne 20. 4. 2021 č. j. 150 EX 253/20-124 byl zrušen usnesením soudního exekutora ze dne 29. 3. 2022 č. j. 150 EX 253/20-286 a usnesení obvodního soudu ze dne 6. 12. 2021 č. j. 78 EXE 2297/2020-168 bylo zrušeno usnesením městského soudu ze dne 28. 2. 2022 č. j. 39 Co 39/2022-227 a věc byla obvodnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Byla-li výše uvedená ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušena, právně již neexistují a jako taková nemohou být předmětem přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud proto není k rozhodování o jejich ústavnosti příslušný (není povolán je eventuálně zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti výše uvedeným neexistujícím usnesením soudního exekutora a obvodního soudu posoudil jako návrh, k jehož projednání Ústavní soud není příslušný (srov. usnesení ze dne 21. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 662/23 či usnesení ze dne 14. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 1/23).
25. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k usnesení městského soudu ze dne 26. 4. 2023 č. j. 39 Co 65/2023-424 a usnesení obvodního soudu ze dne 24. 11. 2022 č. j. 78 EXE 2297/2020-359 jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti exekučnímu příkazu ze dne 20. 4. 2021 č. j. 150 EX 253/20-124 a usnesení obvodního soudu ze dne 6. 12. 2021 č. j. 78 EXE 2297/2020-168 ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu