ECLI:CZ:US:2023:3.US.1.23.1
sp. zn. III. ÚS 1/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele F. Ü., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, P. O. BOX 5, zastoupeného Mgr. Lenkou Balkovou, advokátkou, sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2022 č. j. 7 Tdo 696/2022-7834, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2022 sp. zn. 3 To 29/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2020 č. j. 45 T 10/2019-6444, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a D. M., zastoupeného Mgr. Petrem Hronem, advokátem, sídlem Bucharova 1314/8, Praha 13, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl podle §240 odst. 3 téhož zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v délce pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného D. M.
3. O odvoláních stěžovatele, státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a poškozené České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí městského soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) a f) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) téhož zákona znovu rozhodl tak, že se stěžovatel i spoluobviněný uznávají vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 téhož zákona, za což byl stěžovatel odsouzen podle §240 odst. 3 téhož zákona k trestu odnětí svobody v délce pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou, a podle §67 odst. 1 téhož zákona mu byl uložen peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč. Spoluobviněnému byl za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku vyměřen souhrnný trest odnětí svobody v délce šesti let a peněžitý trest v celkové výměře 3 650 000 Kč. O nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. řádu.
4. Podle závěrů vrchního soudu se obvinění dopustili uvedeného zločinu jednáním popsaným ve skutkové větě napadeného rozsudku.
5. Dovolání stěžovatele opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stejně rozhodl i o dovolání spoluobviněného.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel vyslovuje názor, že v jeho případě nebyla zachována totožnost skutku a že v odvolacím řízení došlo k porušení zásady zákazu reformacio in peius. Uvádí, že porušení zásady zachování totožnosti skutku namítal před soudy nalézacím i odvolacím, přičemž vrchní soud se s touto námitkou nevypořádal a nadto popis skutku nepřípustně významně změnil v neprospěch stěžovatele. Nejvyšší soud se s uvedenou námitkou vypořádal způsobem, s nímž stěžovatel rozsáhle polemizuje a tvrdí, že nešlo o žádné upřesnění či výstižnější formulaci jinak totožného skutku, ale o zcela zásadní změnu závěrů o jeho postavení v posuzovaném skutku, přičemž zdůrazňuje, že odvolání v jeho neprospěch podáno nebylo a vrchní soud ho nijak neupozornil na zamýšlenou změnu.
7. Další porušení práva na spravedlivý proces a na obhajobu spatřuje stěžovatel ve zjevném rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Není zřejmé, z jakých důkazů vzal vrchní soud za prokázanou tvrzenou dohodu mezi stěžovatelem a spoluobviněným či jeho aktivní roli v případu. Popírá, že by se jakýmkoliv způsobem podílel na krácení daní. Podle jeho názoru skutková zjištění měla být mnohem přiléhavěji podřazena pod účastenství ve formě pomoci. Nejvyšší soud se s jeho námitkami relevantně nevypořádal.
8. Podle přesvědčení stěžovatele soudy nepostupovaly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio. Popisuje posuzovaný obchodní případ, jak podle jeho povědomí proběhl a jak ho ze své pozice benefičního vlastníka vnímal, a tvrdí, že se na projektu pozemků H. podílel jen tak, že souhlasil s jejich nákupem, souhlasil se založením společnosti A, podepsal smlouvu o poskytování služeb ohledně této společnosti a podepsal smlouvu o úschově a správě jejích akcií. Poukazuje též na to, že daňová povinnost na území České republiky v daném případě vůbec nevznikla. Klade si otázku, proč příslušný finanční úřad dosud nevyměřil dotčeným podnikatelským subjektům daňovou povinnost. Podle jeho názoru nebylo ozřejměno, z jakých důvodů je zapojení dvou kyperských společností závadné. Stěžovatel se ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu nedozvěděl, které jeho konkrétní kroky měly být předstírané, zkreslené, netransparentní či jakkoli jinak podvodné.
9. Stěžovatel dále namítá, že zcela zjevně nebyla prokázána subjektivní stránka skutkové podstaty posuzovaného trestného činu v podobě jeho úmyslného zavinění. Postrádá popis relevantních skutečností, z nichž je jeho zavinění dovozováno. Jediné, co mu bylo prokázáno, jsou skutečnosti, které nikdy nerozporoval. Poukazuje na případ nedávno řešený Nejvyšším soudem pod sp. zn. 5 Tdo 1101/2018, v němž nebylo dovozeno úmyslné zavinění, ale toliko nedbalost na straně obviněného. Nerozumí tomu, jak mohl naplnit subjektivní stránku skutkové podstaty posuzovaného zločinu tím, že se spolehl na odborníky z řad advokátů a ekonomických poradců na straně české i kyperské o otázkách, kterým nerozumí, neboť se nikdy právnímu ani daňovému poradenství nevěnoval.
10. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy zcela ignorovaly námitky týkající se neexistence povinnosti danit příjem z prodeje akcií a s tím související výklad právních předpisů a smlouvy o zamezení dvojího zdanění uzavřené mezi Českou republikou a Kyperskou republikou. Provádí vlastní interpretaci příslušných předpisů i smlouvy a obsáhle polemizuje s v této souvislosti vyslovenými závěry vrchního soudu a Nejvyššího soudu. Odkazuje přitom na obecné principy a zásady vytyčené v nálezech Ústavního soudu, které soudy v jeho případě porušily, a současně ignorovaly obhajobou předložená odborná vyjádření a posudky vypracovaná odborníky z oblasti daňového poradenství.
III.
Vyjádření vedlejšího účastníka řízení
11. Spoluobviněný D. M. jako vedlejší účastník ve svém (Ústavním soudem nevyžádaném) vyjádření k ústavní stížnosti setrval na tom, že neměl žádnou povinnost zajistit podání daňového přiznání za společnosti A a B s tím, že se osobně otázkou zdanění předmětného obchodního případu vůbec nezabýval ani to nebylo jeho úkolem. Tvrdí, že v rámci předmětného obchodního případu od členů právního nebo ekonomického týmu nikdy nevzešel požadavek nebo upozornění na potřebu daňového poradenství. Pokud byla jeho advokátní kancelář zmocněna ze strany klientů ke konkrétnímu hmotněprávnímu jednání, bylo to vždy na základě jasně vymezeného a časově omezeného mandátu. Společnosti B poskytovala advokátní kancelář své služby dlouhodobě v rámci celého předmětného obchodního případu. V žádném případě se vedlejší účastník nesnaží vyhnout své odpovědnosti. Je přesvědčen, že se stěžovatelem nikdy nebyl ani není ve střetu zájmu.
12. Stěžovatel v replice na podané vyjádření setrval na svém tvrzení, že potřeba daňového poradenství spadala do okruhu záležitostí, kterou měla advokátní kancelář vedlejšího účastníka v rámci předmětného případu řešit. S odkazem na protokol z hlavního líčení konaného u městského soudu se domnívá, že si vedlejší účastník s odstupem času ve své argumentaci protiřečí. Vyjadřuje se k tvrzené neexistenci střetu zájmu, přičemž má za to, že z dovolání vedlejšího účastníka vyplývá, že jeho obhajoba je vedena na úkor stěžovatele, přestože se s ním stěžovatel zná již od školky a považoval ho primárně za svého kamaráda.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a vrchního soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
14. Jde-li však o napadený rozsudek městského soudu, který v celém rozsahu zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) v podstatě nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
16. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
17. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že posuzovaným případem se již zabýval na základě ústavní stížnosti spoluobviněného D. M., podané proti stejným rozhodnutím městského soudu, vrchního soudu a Nejvyššího soudu, přičemž o ní rozhodl usnesením ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. II. ÚS 3534/22, jímž ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části napadající rozsudek městského soudu ji odmítl s odkazem na to, že toto rozhodnutí již bylo zrušeno vrchním soudem. Řešil přitom obdobné námitky, s nimiž argumentuje i stěžovatel, který stejně jako spoluobviněný nesouhlasí s tím, jak soudy zhodnotily povinnost společností A a B zdanit příjmy na území České republiky, kdy zatímco vrchní soud dovodil povinnost podat daňové přiznání jak z §22 odst. 1 písm. h) zákona o dani z příjmu, tak i z čl. 13 smlouvy o zamezení dvojího zdanění, Nejvyšší soud vyšel toliko z §22 odst. 1 písm. h) téhož zákona, neboť na rozdíl od vrchního soudu dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nenastala situace, kdy by docházelo ke dvojímu zdanění (srov. odst. 152 usnesení Nejvyššího soudu). V souvislosti s uvedeným vyslovil Ústavní soud názor, že rozdílnost ve vyvozování povinnosti podat daňové přiznání není v konečném důsledku rozporná, neboť oba soudy se shodly na povinnosti zdanit příjmy z převodu obchodního podílu z §22 odst. 1 písm. h) zákona o dani z příjmu. To, zda tato povinnost vyplývala též z příslušné mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění, již na věci ničeho nemění. Nejvyšší soud ve svém odůvodnění dostatečně vysvětlil, ostatně jako již vrchní soud, důvody, pro které povinnost podat daňové přiznání vznikla. Odkazoval-li se vedlejší účastník, obdobně jako nyní stěžovatel, na vlastní výklad zákona, pak Ústavní soud připomněl, že je to právě obecný soud, kdo vykládá a aplikuje to které zákonné ustanovení (iura novit curia). V uvedeném usnesení Ústavní soud řešil též námitku, že nebyla zachována totožnost skutku, kterou stěžovatel argumentuje i v nyní posuzované ústavní stížnosti. Uznal přitom, že v průběhu trestního řízení skutečně docházelo ze strany orgánů činných v trestním řízení k precizaci skutku, nicméně nepřehlédl, že se stále jednalo o jednu ucelenou obchodní transakci v podobě prodeje nemovitostí, resp. obchodního podílu konečnému zájemci způsobem zakládajícím cílený daňový únik. Za podstatnou shledal skutečnost, že šlo stále o jedno protiprávní jednání obviněných v rámci jednoho obchodního případu, jehož cílem bylo zatajit zdanitelný příjem na území České republiky. Zohlednil, že jde o námitku, s níž se soudy ve svých rozhodnutích ústavně konformně vypořádaly (srov. body 29 a násl. rozsudku vrchního soudu a body 131 a násl. usnesení Nejvyššího soudu). Namítl-li vedlejší účastník, stejně jako nyní stěžovatel, že mělo dojít k porušení zásady reformationis in peius, Ústavní soud uvedl, že takové poučení by bylo namístě pouze v případě, že by ke změně skutku skutečně došlo, což se však v posuzovaném případě nestalo. Závěry, vyslovené v uvedeném usnesení Ústavního soudu lze plně aplikovat i na nyní posuzovanou věc, v níž nebyl shledán důvod na nich cokoliv měnit. Byť tedy nastaly v rámci rozsudku vrchního soudu dílčí změny v popisu skutku, které blíže charakterizují podstatu daného obchodního případu i roli stěžovatele v něm, nemůže jít o překvapivé rozhodnutí, neboť stále byl projednáván totožný obchodní případ.
18. V nyní posuzované věci Ústavní soud nezjistil v postupu soudů ani žádné další pochybení dosahující ústavně právní roviny. Obecné soudy provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. řádu) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. řádu), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není úkolem Ústavního soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo stěžovatele na spravedlivé řízení nebylo porušeno, přičemž v této souvislosti klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 nebo §134 odst. 2 tr. řádu obecné soudy naplnily. Pokud vrchní soud ve výsledku shledal potřebu zasáhnout do rozhodnutí městského soudu pro důvody uvedené v §258 odst. 1 písm. b), d), e) a f) tr. řádu, skutečnosti, které jej k tomu vedly, ve svém rozsudku přezkoumatelně rozvedl. Přiměřeně se přitom vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele, které s odkazem na prokázané skutečnosti označil za nedůvodné.
19. Nejde ani o případ, v němž by soudy opomenuly důkazy zásadní povahy, nezbytné pro rozhodnutí. K tomu Ústavní soud připomíná, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Za opomenuté důkazy nelze považovat důkazní návrhy - odborná vyjádření či znalecké posudky, jejichž provedení soudy zamítly procesním usnesením v rámci hlavního líčení a veřejného zasedání a která řádně odůvodnily, a k jejichž (ne)potřebnosti se znovu vyjádřil v bodech 102 - 104 svého usnesení Nejvyšší soud.
20. Namítá-li stěžovatel, že rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §23 téhož zákona nemají oporu v provedeném dokazování, z něhož vyplývá, že s ohledem na jeho roli v předmětné obchodní transakci nemohl mít žádné povědomí o daňových povinnostech, jím prezentovaný popis jeho zapojení a odpovědnosti je ve zcela zjevném rozporu s provedenými důkazy, zejména se zněním jednotlivých smluv o poskytování služeb, na což Nejvyšší soud upozornil v bodeh 115 - 124 svého usnesení. Z dokazování naopak vyplynulo, že ve vztahu k daňovým subjektům B a A vystupoval v pozici, z níž mohl ředitelům těchto společností ukládat závazné pokyny a tím se podílet na rozhodování těchto obchodních společností a organizovat jejich správu. Podstata celé nezákonné transakce s cílem nerespektovat daňové povinnosti i podrobně popsané postavení a role stěžovatele v ní pak vylučovala možnost, že by o ní stěžovatel nevěděl či že by jednal v omylu.
21. Vzhledem k okolnostem posuzované věci nepřichází v úvahu uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Nadto z napadeného usnesení Nejvyššího soudu nevyplývá, že by stěžovatel v dovolání touto námitkou argumentoval. Stěžovatel ani netvrdí, že by ji uplatnil a že se s ní Nejvyšší soud nevypořádal. Jde tak o nová tvrzení, která mohla být uplatněna v předchozím řízení, a která nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post) [k tomu srov. např nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
22. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
23. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a vrchního soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části proti rozsudku městského soudu ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu