ECLI:CZ:US:2023:1.US.1878.22.2
sp. zn. I. ÚS 1878/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti T. P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Čechem, advokátem se sídlem Rudná, V Zahradách 1445/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022 č. j. 8 Tdo 246/2022-251, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2021 č. j. 67 To 297/2021-217 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 6. 2021 č. j. 39 T 24/2021-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, kterým byla uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání jednoho roku. Dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto její odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 96 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Namítané porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v tom, že rozhodnutí trestních soudů spočívají na nesprávných skutkových zjištěních, jakož i na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje přitom na údajné rozpory a nejasnosti některých konkrétních skutkových zjištění. Trestním soudům vytýká, že neprovedly jí navrhované důkazy, zejména vyšetřovací pokus k objasnění míry zavinění a možnosti zabránění vzniku nehody a výslech jejího syna J. P., který se nacházel ve vozidle v době nehody. Uvádí, že byla shledána vinnou ze způsobení dopravní nehody, při které se ale oba účastníci dopustili shodného pochybení. Sama skutečnost, že došlo ke zranění motocyklisty, podle ní nemůže automaticky vést k závěru, že viníkem nehody je ona.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatelka uplatňovala již v průběhu trestního řízení a se závěry trestních soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činila v rámci své obhajoby. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Jestliže stěžovatelka brojí proti neprovedení jí navrhovaných důkazů, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud může do tohoto procesu vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil např. proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn, a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). O takovou situaci šlo i v nyní posuzované věci.
Ústavní soud odkazuje na č. l. 4 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud"), kde nalézací soud přesvědčivě zdůvodnil, z jakého důvodu považuje provedení vyšetřovacího pokusu a výslech J. P. za nadbytečné. Ústavní soud nemá, co by těmto úvahám vytknul, zvláště když na ně stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě nijak nereaguje. Nevyhovění důkazním návrhům stěžovatelky proto nelze hodnotit jako zásah trestních soudů do jejího práva na spravedlivý (řádný) proces.
Pokud jde o námitku nesprávných skutkových zjištění, Ústavní soud (ve shodě se soudem odvolacím i dovolacím) konstatuje, že na ni ve svém rozsudku dostatečně reagoval již nalézací soud (srov. č. l. 3-4 rozsudku). Ústavní soud neshledal mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními žádný, natož extrémní rozpor. Trestní soudy svá rozhodnutí odůvodnily logickým a dostatečně podrobným způsobem, zohlednily okolnosti ve prospěch i neprospěch stěžovatelky a jejich postup nenese rysy libovůle.
V návaznosti na to musí Ústavní soud odmítnout tvrzení stěžovatelky, že se oba účastníci dopravní nehody dopustili shodného pochybení. Stěžovatelčino zavinění se odvíjelo od jejího nerespektování zákazu vjezdu do jednosměrné ulice a následného nedání přednosti v jízdě vozidlu jedoucímu zprava. Stěžovatelka se navíc nacházela pod vlivem alkoholu, což mohlo negativně ovlivnit její pozornost. Trestní soudy v této situaci dospěly k závěru, že uvedené jednání stěžovatelky bylo nepochybně primární příčinou nehody, neboť i kdyby nedošlo k porušení dopravních předpisů ze strany poškozeného (který nerespektoval přikázaný směr jízdy a odbočil vlevo namísto pokračování v jízdě rovně), stejně by pravděpodobně ke vzniku dopravní nehody došlo (srov. č. l. 7-8 usnesení Nejvyššího soudu, č. l. 4 usnesení Městského soudu v Praze a č. l. 3-4 rozsudku obvodního soudu).
Ústavní soud nemá důvod uvedený závěr trestních soudů rozporovat, když navíc ani v tomto případě stěžovatelka nenabízí žádnou konkrétní argumentaci, která by byla způsobilá uvedené úvahy soudů, byť jen částečně, zpochybnit. Porušení dopravních předpisů ze strany poškozeného navíc soudy dostatečně zohlednily při stanovení povinnosti stěžovatelky k náhradě škody, kdy poškozenému přiznaly tento nárok pouze z 60 % a se zbytkem jej odkázaly na řízení ve věcech občanskoprávních.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu