ECLI:CZ:US:2023:1.US.1949.23.1
sp. zn. I. ÚS 1949/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti České přístavy, a.s., se sídlem Jankovcova 1627/16a, Praha 7, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 875/2023-117 ze dne 17. 5. 2023, Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 388/2022-86 ze dne 22. 12. 2022 a Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 31 C 127/2019-69 ze dne 20. 9. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se jako vlastník návrhem podaným k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 domáhá po členech spolku Tělovýchovná jednota Blaník Praha z. s. (dále jen "spolek") vyklizení v žalobě specifikovaného pozemku a zaplacení 122 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud usnesením č. j. 31 C 127/2019-44 ze dne 28. 3. 2022 přerušil řízení do právní moci rozhodnutí v řízení vedeném týmž soudem pod sp. zn. 31 C 165/2017, neboť je v něm "řešena zásadní předběžná otázka oprávněnosti nároku žalobkyně i proti žalovaným v tomto řízení" a vyřešení odkazované věci má tak rozhodující význam i pro řízení sp. zn. 31 C 127/2019.
2. V záhlaví uvedeným usnesením obvodní soud zamítl návrh stěžovatelky na pokračování v řízení, neboť věc sp. zn. sp. zn. 31 C 165/2017 nebyla dosud rozhodnuta.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu. Dospěl k závěru, že návrhu na pokračování v řízení může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se okolnosti týkající se přerušení řízení oproti stavu, při němž soud o přerušení rozhodoval. Skutečnost, že samo posouzení předpokladů pro přerušení řízení nebylo podle stěžovatelky eventuálně správné, není sama o sobě důvodem vyhovění návrhu na pokračování v řízení. Návrh stěžovatelky na pokračování řízení a odvolání proti zamítavému rozhodnutí o tomto návrhu jsou podle městského soudu polemikou o správnosti již pravomocného rozhodnutí o přerušení řízení. K tomu ale návrh na pokračování v řízení (a odvolání proti jeho zamítnutí) neslouží. Tuto funkci naopak plní opravné prostředky proti usnesení o přerušení řízení. Ty však stěžovatelka podle městského soudu nevyužila, netvrdila ani žádnou změnu okolností týkající se přerušení řízení, která by měla nastat po rozhodnutí o přerušení řízení, a umožňovala by soudu se otázkou přerušení řízení znovu zabývat.
4. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost. Městský soud posoudil otázku přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. U fakultativního přerušení řízení judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou, která ponechává na soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil. Základním smyslem uvedeného ustanovení je zajistit hospodárnost řízení. Proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska přerušeného řízení účelné. Bylo-li proto z uvedeného důvodu řízení přerušeno, vyplývá z §111 odst. 2 věty druhé o. s. ř., že přerušení řízení trvá až do doby, než odpadne důvod (překážka), pro který bylo řízení přerušeno. V projednávané věci bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 165/2017, přičemž toto řízení nebylo skončeno ještě ani v době rozhodování Nejvyššího soudu. Úvaha městského soudu vedoucí k zamítnutí návrhu na pokračování řízení není zjevně nepřiměřená; poměry věci se nezměnily, a není tak v rozporu se zásadou hospodárnosti vyčkat pravomocného rozhodnutí související věci.
5. Proti v záhlaví označeným usnesením brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatelka jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Stěžovatelka zejména namítá, že pro přerušení řízení nebyly dány podmínky, a dochází tak k nežádoucím průtahům. Rovněž se domnívá, že přerušené řízení a řízení, jehož výsledek se očekává, spolu nesouvisí. Naopak přerušení řízení vede k prodlužování neoprávněného užívání pozemků stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdí, že ústavní stížnost je přípustná, byť napadenými rozhodnutími samotné řízení nekončí, ale uzavírá se jím jeho relativně samostatná část [k čemuž odkazuje zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2740/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 90/94 SbNU 159)]. Obecné soudy údajně napadená rozhodnutí řádně neodůvodnily, čímž porušily stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka taktéž upozorňuje, že ani v rozhodnutí, kterým obvodní soud přerušil řízení, není dostatečně vymezena otázka, která má pro danou věc rozhodující vliv a na jejíž vyřešení v jiném řízení je nutno vyčkat.
7. Stěžovatelka již podala ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů o zamítnutí obdobných jejích návrhů na pokračování v řízeních, v nichž žaluje jiné skupiny členů spolku. Ústavní soud usneseními sp. zn. II. ÚS 1948/23 ze dne 29. 8. 2023 a sp. zn. II. ÚS 1947/23 ze dne 15. 8. 2023 tyto ústavní stížnosti odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné. V nyní posuzované věci nemá důvod se od závěrů vyslovených v těchto usneseních odchýlit.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nemůže do jejich rozhodování zasahovat, neporuší-li soudy ústavně zaručená základní práva stěžovatelky [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech zákonných procesních prostředků k ochraně práv. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích konečných. Jako nepřípustné proto odmítá ústavní stížnosti napadající pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc skončena.
9. V této souvislosti uvedl Ústavní soud např. v usnesení ze dne 14. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 92/99, že "řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto porušení základních navrhovatelčiných práv spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném, a to činností v rámci rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu."
10. Proto také Ústavní soud ve své konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž bylo v průběhu soudního řízení rozhodnuto o přerušení řízení. Ústavní soud vychází z toho, že takové řízení dosud neskončilo (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 3013/15). K ústavním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, jimiž nebylo vyhověno návrhu účastníka řízení podle §111 odst. 2 o. s. ř. na pokračování v řízení, Ústavní soud např. v usneseních sp. zn. IV. ÚS 2707/09 ze dne 26. 1. 2010 nebo sp. zn. II. ÚS 3789/11 ze dne 15. 3. 2012 uvedl, že v případě rozhodování o návrhu na pokračování v řízení nejde o úkon takové povahy, aby jím mohlo být výrazněji zasaženo do základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele; takové ústavní stížnosti jsou tedy zpravidla zjevně neopodstatněné.
11. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě konstatoval, že stěžovatelka návrhem na pokračování v řízení ve skutečnosti prosazuje svůj nesouhlas s tím, že soud rozhodl o přerušení řízení; takto postupuje i přesto, že proti rozhodnutí obvodního soudu o přerušení řízení neuplatnila opravné prostředky, přičemž toto východisko ani v ústavní stížnosti nezpochybnila. Přísně vzato by tak bylo možno stížnostní argumentaci v návaznosti na výše uvedenou judikaturu považovat za nepřípustnou. Stejně jako ve výše odkazovaných nedávných řízeních o stěžovatelčiných ústavních stížnostech však Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti stěžovatelčiny stížnosti. Učinil tak především proto, že napadená rozhodnutí vzešla ze samostatného návrhu na pokračování v řízení. Takto soudy rozhodly na základě zákona (čl. 2 odst. 2 Listiny), k takovému rozhodnutí jsou příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a jejich rozhodnutí nejsou projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně vysvětlily, proč ještě nenastaly podmínky k tomu, aby v řízení mohlo být pokračováno (jinak řečeno vysvětlily, proč je přerušení řízení v dané věci stále aktuální).
12. Nepřípadný je odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 2740/18; zde dílčím způsobem připuštěná výjimka ze shora popsané zásady subsidiarity ústavní stížnosti se týká postupu podle §221 odst. 2 o. s. ř., podle něhož může (zjednodušeně řečeno) odvolací soud ve výjimečných případech - nebyl-li dodržen jím vyslovený závazný právní názor nebo v řízení před soudem prvního stupně nastaly závažné vady - nařídit, aby v dalším řízení projednal a rozhodl danou věc jiný senát (samosoudce). O tak výjimečnou situaci, která může ve svém důsledku kolidovat s právem na zákonného soudce, v nyní posuzované věci zjevně nejde.
13. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu