ECLI:CZ:US:2023:1.US.2030.23.1
sp. zn. I. ÚS 2030/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů P. B. a T. B., zastoupených Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem, sídlem Plynárenská 671, Kolín, a nezletilé L. B., zastoupené Mgr. Kateřinou Vilímovou, advokátkou, sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. května 2023 č. j. 3 As 325/2022-75 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 30 A 81/2022-41, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Základní školy X, příspěvkové organizace, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 1, čl. 33 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že nezletilá stěžovatelka je žákyní základní školy - vedlejší účastnice. Dne 1. 9. 2022 nezletilá stěžovatelka a její rodiče, zbývající stěžovatelé, správní žalobou brojili proti zásahu vedlejší účastnice spočívajícímu v nesprávném neuznání omluv zmeškaných hodin nezletilé stěžovatelky jakožto žákyně 2. ročníku, respektive nesprávné evidenci těchto hodin ve školní dokumentaci podle §28 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, jako zmeškaných hodin neomluvených.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením žalobu odmítl pro chybějící připustitelné tvrzení nezákonného zásahu (nikdo nemohl být zkrácen na svých právech) a jako opožděnou. Podle krajského soudu jsou nežádoucí důsledky tvrzeného nesprávného vedení počtu zmeškaných hodin u nezletilé stěžovatelky pouze hypotetické - mohou, ale i nemusí nastat, a stěžovatelé mají proti nim jinou možnost obrany. Zkráceni na právech by stěžovatelé mohli být teprve následnými kroky příslušných orgánů veřejné moci, např. rozhodnutím o přestupku zanedbávání péče o povinnou školní docházku žáka, odepřením pomoci v hmotné nouzi, rozhodnutím trestního soudu o trestném činu ohrožování výchovy dítěte či rozhodnutím civilního soudu o odnětí z péče rodičů apod. Evidenci neomluvených hodin na vysvědčení nezletilé stěžovatelky jako veřejné listině lze v jiném soudním řízení zpochybnit prokázáním opaku. Zkráceno nemůže být ani právo nezletilé stěžovatelky na vzdělání, protože se počet neomluvených hodin neprojevil do jejího kázeňského hodnocení chování (v obou pololetích hodnoceno za "1"). Tvrdí-li nezletilá stěžovatelka, že se počet zmeškaných neomluvených hodin zohledňuje v přijímacím řízení na střední školu, jde rovněž o hypotézu a současně proti tomu lze brojit odvoláním podle §60e odst. 3 školského zákona. Nadto se stěžovatelé i podle svých tvrzení o zásahu dozvěděli dne 30. 6. 2022. Žalobu proto podali po uplynutí dvouměsíční lhůty, a tudíž opožděně.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelů. Je pravdou, že u rodičů má evidence neomluvených hodin vliv na zahájení dalších řízení, avšak vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal v jejich žalobních tvrzeních žádné přímé dotčení na jejich veřejných subjektivních právech, jde o vliv nepřímý. Žádné řízení v jejich věcech nebylo zahájeno na základě vysvědčení, ale (samostatných a separátních) oznámení vedlejší účastnice vůči příslušným orgánům státní správy především na základě relevantních ustanovení zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, nikoliv na základě samotného vydání vysvědčení nezletilé stěžovatelce. Dané však neplatí u nezletilé stěžovatelky: 1) vysvědčení jako veřejná listina má silnou důkazní hodnotu, 2) jde současně o "konečný dokument" týkající se daných údajů a 3) evidence některých údajů může být podle judikatury nezákonným zásahem, v případě nezletilé stěžovatelky však interní evidence vyústila právě ve vydání osvědčení, které s konečnou platností určilo výstup a obsah dané evidence. Současně však platí, že žaloba je za každé situace opožděná, neboť nejpozději okamžikem předání vysvědčení se nezletilá stěžovatelka dozvěděla o údajném nezákonném zásahu, a především o jeho výstupu. Nejde přitom o "zásah trvající", protože jde právě o vydání vysvědčení jako osvědčení. Srovnání posuzované věci s jinými veřejnoprávními evidencemi není přiléhavé, protože zde jde o evidenci interní, projevující se navenek pouze vydáním "konečného" vysvědčení. Lhůta pro podání žaloby dle §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), vůči zásahu v podobě tohoto osvědčení tak na základě §84 odst. 1 s. ř. s. marně uplynula dne 30. 8. 2022.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé tvrdí, že podstatou tvrzeného nezákonného zásahu vedlejší účastnice mělo být nesprávné neuznání omluv zmeškaných hodin nezletilé stěžovatelky, respektive nesprávná evidence těchto hodin ve školní dokumentaci. Pochybení vedlejší účastnice dokonce vyplývá i z šetření České školní inspekce (sdělení ze dne 27. 10. 2022 č. j. ČŠIB-S-252/22-B). Nesprávný stav evidence se promítl do vysvědčení nezletilé stěžovatelky za školní rok 2021/2022, v němž se uvádí 93 neomluvených zmeškaných hodin za 1. pololetí, respektive 126 za 2. pololetí.
6. Stěžovatelé dále tvrdí, že jejich žaloba není opožděná, protože jde o zásah tzv. trvající, opodstatňující jiné počítání žalobní lhůty (nemůže uplynout, dokud zásah trvá). Stěžovatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 1 As 151/2014-23 týkající se tzv. trvajících zásahů spočívajících ve vedení záznamů a údajů ve veřejnoprávní evidenci. Nejvyšší správní soud sice nyní uvedl, že evidence vedlejší účastnice je interní, avšak neosvětlil, jaký rozdíl zde spočívá oproti veřejné evidenci, přestože je podstata takového zásahu totožná; vedlejší účastnice nadále eviduje nesprávné údaje v evidenci vedené podle zákona. Jedině vedlejší účastnice může údaje upravit, popřípadě zrušit nesprávné osvědčení. Tyto údaje pak vedlejší účastnice předává jiným orgánům veřejné moci, což se také ve věci stěžovatelů stalo. Evidence základní školy se zásadně neliší od (rovněž neveřejného) registru řidičů ani například od matriky, u níž se vydává osvědčení (rodný list). Rovněž zde není legitimní zájem omezovat přístup k soudu u tvrzených nesprávností ve vedení této evidence.
7. Měly-li správní soudy pochybnosti o povaze zásahu, měly stěžovatele poučit a umožnit jim vyjádřit se k okolnostem trvání zásahu. Takový požadavek vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 635/18 (N 94/89 SbNU 387). Zohlednit je rovněž třeba, že stěžovatelé nebyli při podání žaloby právně zastoupeni. I výsledky šetření České školní inspekce z října 2022 značí, že zásah vedlejší účastnice trval po 30. 8. 2022. Konečně stěžovatelé brojí proti nepřiměřeně restriktivnímu posouzení aktivní legitimace rodičů. Nejvyšší správní soud sice připustil u nezletilé stěžovatelky, že obsah vysvědčení veřejné listiny lze obtížně zpochybnit, avšak u jejich rodičů takový závěr nepoužil. U všech přitom platí, že "do jejich veřejných subjektivních práv ... bylo zasaženo vydáním vysvědčení, neboť jím byla (de facto nezměnitelně) definována jejich pozice v navazujících řízeních". Přímé důsledky měla i notifikace údajů vedlejší účastnicí jiným orgánům veřejné moci. Již samotná hrozba těchto řízení představuje zásah do práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměli (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. V prvé řadě se Ústavní soud zaměřil na tvrzené procesní pochybení spočívající v absenci poučení stěžovatelů o rozdílné klasifikaci tvrzeného zásahu jako tzv. trvajícího. Je pravdou, že Ústavní soud v bodu 43 nálezu sp. zn. II. ÚS 635/18 formuloval pro správní soudy požadavek dát žalobci možnost reagovat na odlišný pohled soudu na opačný závěr o povaze zásahu, který ovlivňuje počítání žalobní lhůty. V tehdejší věci se totiž takového pochybení dopustil Nejvyšší správní soud, protože tehdy přinesl vlastní novou interpretaci žalobního petitu (srov. bod 42 nálezu). Tehdejší žalobce a stěžovatel proto neměl prostor se k této problematice vyjádřit bez příslušného poučení. V nyní posuzované věci však k interpretaci zásahu jako nikoli tzv. trvajícího dospěl již krajský soud. Stěžovatelé pak měli možnost na tuto kvalifikaci reagovat v kasační stížnosti, což také učinili svým tvrzením, že jde o zásah trvající, a dále i v následném řízení o ní. Na rozdíl od odkazované věci zde tedy stěžovatelé nebyli zkráceni na svých právech uplatnit rozhodné argumenty k dané problematice. O to šlo v tomto kontextu v nálezu sp. zn. II. ÚS 635/18. Nyní k obdobnému procesnímu pochybení nedošlo.
11. Stěžovatelé dále brojí proti argumentaci správních soudů opodstatňující odmítnutí žaloby a označují ji jako příliš formalistickou a nepřiměřeně omezující jejich právo na přístup k soudu. Ústavní soud předesílá, že Nejvyšší správní soud se ve své argumentaci (i v souladu s argumentací stěžovatelů) zaměřil na vydání vysvědčení, které s konečnou platností určilo výstup a obsah dané interní evidence, přičemž se také vypořádal s jejich odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 1 As 151/2014-23, na nějž odkazují i v podané ústavní stížnosti, jenž se týká tzv. trvajících zásahů spočívajících ve vedení záznamů a údajů ve veřejnoprávní evidenci. Přitom zdůraznil, že v projednávané věci jde však pouze o interní evidenci žalované, nikoliv o jakoukoliv veřejnoprávní evidenci či registr, přičemž na druhou stranu výstup z této interní evidence byl následně vtělen do veřejné listiny v podobě vysvědčení. Z těchto předpokladů a intepretace tvrzeného zásahu jako nikoli trvajícího vycházel jak u hodnocení existence připustitelného tvrzení nezákonného zásahu, tak opožděnosti žaloby (viz bod sub 4 shora). Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí hodnotil jako celek a zkoumal, zda ve svém důsledku obstojí jejich výsledek, a tudíž odmítnutí žaloby.
12. Jakkoli lze přisvědčit některým tvrzeným jednotlivým nedůslednostem v argumentaci Nejvyššího správního soudu, v celkovém kontextu jeho rozhodnutí obstojí. Lze je akceptovat jako řádně odůvodněné a přijaté řešení je přiměřené vůči právu stěžovatelů na přístup k soudu. Samotná podstata žalobní argumentace si totiž s ohledem na posuzované podmínky řízení do jisté míry protiřečí. Stěžovatelé zprvu zdůrazňují, že jimi tvrzený nezákonný zásah spočívá již v samotné existenci nesprávné evidence. K této argumentaci však správní soudy přiléhavě argumentovaly, že jde jen o evidenci interní, nejde o zásah trvající, neboť tato evidence byla vtělena do veřejné listiny v podobě vysvědčení a současně (byť nepřímo) poukázaly na zásadu subsidiarity zásahové žaloby. Nosný důvod odmítnutí žaloby u rodičů pro chybějící připustitelné tvrzení nezákonného zásahu přitom spočívá na argumentu, že tvrzené nežádoucí důsledky potenciálního zásahu lze odstranit v dalších eventuálních navazujících řízeních. Proto za situace, kdy rodiče při argumentaci tzv. trvající povahou zásahu upozaďují význam existence vysvědčení (jako veřejné listiny), sami tím současně připouští, že správnost evidence lze zpochybnit v jiných řízeních, o jejichž existenci opírají svá tvrzení o dotčenosti svých práv. Akceptací argumentace rodičů o tzv. trvající povaze zásahu se tedy naopak neguje opodstatněnost jejich argumentace o přímém dotčení jejich práv.
13. Nicméně Nejvyšší správní soud založil zamítnutí kasační stížnosti u všech stěžovatelů na závěru, že úvaha krajského soudu o opožděnosti žaloby byla správná, neboť podle svých vlastních tvrzení se všichni stěžovatelé dozvěděli o obsahu vedené evidence v podobě konečného počtu neomluvených hodin nejpozději dne 30. 6. 2022, kdy stěžovatelka c) převzala vysvědčení. Lhůta pro podání žaloby podle §82 s. ř. s. vůči zásahu v podobě tohoto osvědčení tak na základě §84 odst. 1 s. ř. s. všem stěžovatelům marně uplynula dne 30. 8. 2022.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud akceptuje úvahy opodstatňující odmítnutí žaloby stěžovatelů jako legitimní a přiměřené. Úvahy o možném dalším postupu a možnostech stěžovatelů (v jiných řízeních) přesahují předmět nyní posuzované ústavní stížnosti a přísluší správním soudům či jiným orgánům veřejné moci (v těchto eventuálních řízeních). Za jakékoli (stěžovateli či správními soudy) zvažované situace však odmítnutí žaloby z hlediska smyslu práva na přístup soudu obstojí, a to jak z hlediska zásady subsidiarity, tak plynutí času, jež představují legitimní důvody pro omezení přístupu k soudu.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu