ECLI:CZ:US:2023:1.US.2252.23.1
sp. zn. I. ÚS 2252/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. R., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Markétou Hanzlíkovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Fibichova 955/23, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 260/2023-497 ze dne 26. dubna 2023, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 190/2022-410 ze dne 16. listopadu 2022 a proti výroku o vině pod bodem I) 1), 3) a II), výroku o trestu a výroku o náhradě škody v rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 13 T 172/2021-378 ze dne 7. září 2022, ve spojení s návrhem na náhradu nákladů zastoupení stěžovatele před Ústavním soudem, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost i připojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání ad I) přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákona, dále ad II) přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to a za přečin krádeže, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem okresního soudu č. j. 13 T 108/2021-82 ze dne 8. prosince 2021, byl stěžovateli uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků ve věznici s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku okresního soudu č. j. 13 T 108/2021-82, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke zrušení podkladu. Stěžovateli dále byla uložena povinnost k náhradě škody poškozenému ve výši 15 000 Kč, se zbytkem byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, na toto řízení byla se svými nároky odkázána rovněž poškozená. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ve veřejném zasedání zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiných, než zákonných důvodů.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatel namítá, že v řízení byli vyslechnuti jako svědci policisté, kteří vyhotovili úřední záznam s poškozeným, a proto neměla být jejich výpověď připuštěna nad rámec toho, co sami svými smysly vnímali. V řízení nebyl zajištěn stěžejní důkaz - videozáznam, přestože jeho zajištění stěžovatel opakovaně vyžadoval. Takový přístup považuje stěžovatel za porušení fair procesu [viz například nález II. ÚS 268/03 ze dne 3. listopadu 2004 (N 165/35 SbNU 241)]. Dále stěžovatel tvrdí, že poškozený ve věci nechtěl vypovídat, ale byl k výpovědi donucen policisty; obecné soudy si z jeho výpovědi vybraly jen ta tvrzení, která svědčila o vině stěžovatele, aniž by zohlednily procesní pochybení vyšetřujících orgánů. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že jeho dovoláním se nezabýval dostatečně, postupoval formalisticky a nesprávně vyloučil naplnění dovolacích důvodů. Podle stěžovatele se okresní soud při hodnocení věci dostal za hranici zásady presumpce neviny, má vůči stěžovateli zaujatý postoj a jeho rozhodnutí je založeno na nezákonných, nepřípustných a nepoužitelných důkazech hodnocených izolovaně. Současně navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady jeho zastoupení před Ústavním soudem ponese stát.
4. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody. To znamená, že ne každý postup obecného soudu, který by i byl podle podústavního práva procesně nebo jinak vadný, porušuje ústavně zaručená práva nebo svobody účastníka řízení. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval pouze otázkou, byla-li napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena stěžovatelova základní práva.
5. Z napadených rozhodnutí i dalších písemností se podává, že původním rozsudkem sp. zn. 13 T 172/2021 ze dne 2. března 2022 byl stěžovatel (mj.) uznán vinným a jako recidivistovi mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let. Krajský soud tento rozsudek k odvolání stěžovatele i státního zástupce zrušil (usnesení sp. zn. 3 To 77/2022 ze dne 27. dubna 2022) a věc vrátil k novému projednání. Po doplnění dokazování vynesl okresní soud napadený rozsudek. Stěžovatel opakovaně odmítá obecnými soudy vyslovené právní závěry - s výjimkou jednání pod I) 2), k jehož spáchání se částečně doznal, neboť byl jednoznačně usvědčen kamerovým záznamem. U jednání, která prokazují "jen" svědecké výpovědi či nedokonalé (absentující) videozáznamy, stěžovatel s těmito důkazy polemizuje a odmítá svědectví jako nevěrohodná či nezákonná. Okresní i krajský soud přitom zohlednily změnu výpovědi poškozeného z přípravného řízení týkající se jednání II) i jeho tvrzení, že byl policisty přinucen vypovídat a že si nic nepamatuje. Přesto okresní soud vzal za prokázané, že se předmětného jednání stěžovatel dopustil; vycházel přitom ze svědectví policistů, kteří byli osobně přítomni tomuto jednání stěžovatele a které skončilo jen ve stádiu pokusu i díky jejich pohotovosti a zásahu. Obecné soudy též vyloučily, že by absentující videozáznam byl stěžejním důkazem k jednání II), a to s ohledem na další a opakovaně provedené důkazy nevznikly žádné pochybnosti (in dubio pro reo) o skutečnostech důležitých pro rozhodnutí.
6. Jde-li o rozhodnutí Nejvyššího soudu, je i z přiloženého dovolání patrné, že obsahovalo nedostatečná tvrzení a Nejvyšší soud by musel dovolací důvody domýšlet a konstruovat možné výtky proti rozhodnutím soudů nižších stupňů.
7. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) poskytuje účastníkovi řízení záruku, že soud bude rozhodovat podle předem stanovených pravidel, nezaručuje však úspěch v řízení a to, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat jeho očekávání. Stěžovatel jen z výsledku řízení dovozuje, že jej soudy odsoudily na základě jeho příslušnosti k etnické menšině a porušily jeho právo na rovnost (čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny), neakceptuje objektivní zjištění orgánů činných v trestním řízení.
8. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Namítá-li stěžovatel bez dalšího, že byl stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), jeho tvrzení samo o sobě neobstojí. Také dodržením zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), z níž vyplývá pravidlo in dubio pro reo, se obecné soudy zabývaly, aniž by zjistily stěžovatelem namítané pochybnosti.
9. Přestože byl stěžovatel v řízení pro většinu stíhaného jednání opakovaně uznán vinným, nadále opakuje svoji obhajobu a bez dalšího odmítá srozumitelně a jasně odůvodněné závěry obecných soudů; v ústavní stížnosti neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva. Soudy se věcí dostatečně zabývaly, na základě provedených důkazů vyslovily jednoznačný závěr o naplnění skutkových podstat trestných činů, v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze přiznat náhradu nákladů zastoupení před Ústavním soudem, jen není-li ústavní stížnost odmítnuta; za dané situace sdílí návrh stěžovatele osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu