ECLI:CZ:US:2023:1.US.2258.23.1
sp. zn. I. ÚS 2258/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., zastoupeného Mgr. Miroslavem Synkem, advokátem, sídlem Balbínova 223/5, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2023 č. j. 11 To 37/2023-552, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byla dne 24. 2. 2020 podána obžaloba celkem na 58 obviněných pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Z uvedené věci, která byla vedena u krajského soudu původně pod sp. zn. 20 T 7/2020, byla s ohledem na množství obžalovaných a obhájců, s tím spojených technických a organizačních problémů, a dále s ohledem na rozsudek krajského soudu ze dne 9. 3. 2022 č. j. 20 T 7/2020-12622, jímž bylo rozhodnuto o vině a trestu ve vztahu k některým obžalovaným, vyloučena část obžalovaných (včetně stěžovatele) k samostatnému projednání a rozhodnutí. V trestní věci stěžovatele je tak od 4. 10. 2022 vedeno řízení pod sp. zn. 20 T 34/2022.
3. V daném řízení při hlavním líčení konaném dne 31. 1. 2023 vznesl stěžovatel (vedle dalších obviněných) námitku podjatosti senátu, který schválil dohodu o vině a trestu. Krajský soud usnesením ze dne 6. 2. 2023 sp. zn. 20 T 34/2022 rozhodl tak, že podle §31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a §30 trestního řádu předsedkyně senátu JUDr. Olga Smrčková není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 20 T 34/2022.
4. Stížnost stěžovatele (a dalších obviněných) proti uvedenému usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně (totožně jako v předchozích stadiích trestního řízení) namítá, že vrchní soud popírá aktuální rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva. Má za to, že krajský soud měl postupovat opačně, tj. nejprve měl vyloučit k samostatnému projednání trestní věc, ve které budou schvalovány dohody o vině a trestu, nikoliv naopak, jak učinil. Krajský soud se podle něj nevypořádal s tím, že předsedkyně senátu JUDr. Olga Smrčková byla členkou senátu, který vynesl rozsudek, jímž byla schválena dohoda o vině a trestu, přičemž v popisu skutků u všech "dohodářů" je uvedeno, že jednání měli spáchat se stěžovatelem a dalšími spoluobviněnými. Uvedený postup je podle přesvědčení stěžovatele v rozporu s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mucha proti Slovensku. U předsedkyně senátu JUDr. Olgy Smrčkové podle stěžovatele existují důvodné pochybnosti o její nestrannosti a nepodjatosti ve vztahu k jeho osobě, neboť je předem předjímána jeho vina vzhledem k tomu, že již v dohodě o vině a trestu v popisu skutkového děje je de facto konstatován jeho podíl na posuzovaném skutku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona.
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení.
8. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc meritorně ukončena [srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587), usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13, rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve své judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce či soudců. Také v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 693/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2758/18).
10. Stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ačkoliv již nemůže podat řádný opravný prostředek bezprostředně proti rozhodnutí, které ústavní stížností napadá, nutno upozornit na to, že trestní řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. 20 T 34/2022 ohledně jeho osoby doposud pravomocně skončeno nebylo, resp. stěžovatel Ústavnímu soudu nedoložil opak.
11. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že toto rozhodnutí Ústavního soudu stěžovatele fakticky nijak neomezuje. Bude-li mít přesto v dalším průběhu řízení za to, že pro něj nepříznivé pravomocné meritorní rozhodnutí ve věci bylo vydáno podjatými členy senátu, nic mu nebude bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí podal novou ústavní stížnost.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2023
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj