ECLI:CZ:US:2023:1.US.2272.23.1
sp. zn. I. ÚS 2272/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vlastimila Šicha, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. června 2023 č. j. 5 Ads 339/2022-22 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2022 č. j. 55 Ad 4/2022-28, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vedlejší účastnice v roce 2011 zamítla tehdejší žádost stěžovatele o přiznání starobního důchodu. Své rozhodnutí změnila rozhodnutím ze dne 9. 8. 2017 č. j. X tak, že stěžovatel k roku 2011 splňuje podmínky pro přiznání důchodu podle §74a odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Následnou žalobu stěžovatele zamítl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 6. 5. 2020 č. j. 49 Ad 10/2017-76 s tím, že stěžovatel nesplnil podmínky podle §76a zákona o důchodovém pojištění pro zvýšení důchodu, protože nesplnil potřebnou dobu pojištění získanou v pracovní kategorii tzv. I.AA. Nepracoval totiž v uranových dolech, ve kterých postačuje doba pojištění 10 let, nýbrž v dolech rudných, u nichž se vyžaduje 15 let pojištění. Stěžovatel mezitím požádal vedlejší účastnici o odstranění tvrdosti zákona spočívající v tom, že mu ke zvýšení důchodu podle §76a zákona o důchodovém pojištění postačuje doba pojištění méně než 364 dnů. Ministr práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne 19. 10. 2022 č. j. MPSV-2022/145275-711/16 žádosti nevyhověl, protože tvrdost zákona neshledal.
3. Poté stěžovatel žalobou u krajského soudu brojil tzv. zásahovou žalobou proti postupu vedlejší účastnice, která namísto, aby rozhodla sama, postoupila žádost o odstranění tvrdosti zákona ministrovi práce a sociálních věcí v rozporu s jeho pokynem, kterým pověřil k rozhodování v těchto věcech právě vedlejší účastnici. Krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl pro chybějící připustitelné tvrzení nezákonného zásahu podle §46 odst. 1 písm. a) ve spojení §82 s. ř. s. Podle §106 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, jsou rozhodnutí o žádosti odstranění tvrdosti předpisů o sociálním zabezpečení vyloučena ze soudního přezkumu. Rovněž z několika usnesení Ústavního soudu (ze dne 19. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 51/02, ze dne 23. 8. 2004 sp. zn. II. ÚS 154/04 a ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 1924/13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) se podává, že u odstranění tvrdosti předpisů o sociálním zabezpečení neexistuje veřejné subjektivní právo, a tudíž zde není nic, co by byl soud kompetentní přezkoumat a na čem by byl žadatel krácen. Na odstranění tvrdosti není právní nárok a je na zvážení ministra, zda s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci žádosti vyhoví. Jádro argumentace stěžovatele v nyní posuzované věci přitom směřuje právě k tomu, aby bylo jeho žádosti vyhověno. Zásahovou žalobou však nelze obcházet zákonné výluky soudního přezkumu rozhodnutí podle §70 písm. f) s. ř. s.
4. Nejvyšší správní soud posléze napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. Výluka soudního přezkumu rozhodnutí o žádosti o odstranění tvrdosti zákona je zákonem stanovena výslovně. Jeho přezkumu se pak nelze domáhat jinými žalobními typy. Obdobné se podává i z judikatury Nejvyššího správního soudu, jakož i Ústavního soudu, zejména usnesení ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 109/19. Byť stěžovatel tvrdí, že se nedomáhal přezkumu rozhodnutí o odstranění tvrdosti, je z podané žaloby a další argumentace evidentní, že brojí proti způsobu vyřízení své žádosti. Tedy jde mu o to, aby o žádosti stěžovatele rozhodla vedlejší účastnice a aby jí vyhověla. Proto žalobou napadený postup nelze vůbec považovat za zásah podle §82 s. ř. s.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou projevem tzv. odepření spravedlnosti. Od počátku řízení brojí proti tomu, že ve věci jeho žádosti rozhodoval jiný správní orgán. Stěžovatel proto zdůrazňuje, že ministr práce a sociálních věcí dodatkem č. 4 příkazu č. 30/2006 ze dne 19. 6. 2008 podle §4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. (opravňující jej pověřit správy sociálního zabezpečení, aby odstraňovaly tvrdosti v jednotlivých případech) pověřil vedlejší účastnici k vyřizování žádostí o odstraňování tvrdosti zákona jako ve věci stěžovatele. V interním přípise vedlejší účastnice ze dne 27. 2. 2017 mezi oddělením 314 a 316 se konstatuje, že stěžovatel po předběžném posouzení věci splňoval podmínky pro odstranění tvrdosti (nedodržení limitu 10 let v pracovní kategorii tzv. I.AA o méně než 364 dnů). Rozhodovala-li by proto vedlejší účastnice o žádosti stěžovatele, byl by "při normálním běhu věcí" se svou žádostí úspěšný. Vedlejší účastnice by totiž musela rozhodnout podle dříve vyjádřeného stanoviska, jinak by rozhodnutí odporovalo legitimního očekávání stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Těžištěm argumentace stěžovatele je námitka nepřípustného tzv. odepření spravedlnosti správními soudy, protože neprojednaly jeho žalobu proti tvrzenému nezákonnému zásahu vedlejší účastnice. Napadená rozhodnutí pak spočívají na závěru, že stěžovatel se danou žalobou domáhal ve svém důsledku přezkumu rozhodnutí, jehož soudní přezkum však zákon vylučuje. Jeho argumentace totiž podle správních soudů ve své podstatě směřuje k tomu, aby správní orgány ve věci samé žádosti stěžovatele vyhověly, tedy aby soud dané rozhodnutí v rozporu se zákonem přezkoumal.
9. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti představuje opakování týž námitek, kterými se správní soudy již zabývaly. Ústavní soud pak má tyto námitky za správními soudy náležitě, a tedy věcně, srozumitelně a logicky, vypořádané. Jak se podává i z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti, jeho žalobní tvrzení skutečně směřovala k tomu, aby o jeho žádosti rozhodl jiný správní orgán, tedy vedlejší účastnice, protože její předběžný právní názor zřejmě souzněl s tím, čeho se stěžovatel domáhal. Tomu odpovídá zjištění správních soudů, že stěžovatel ve svém důsledku brojil proti rozhodnutí, které je zákonem ze soudního přezkumu vyloučeno. Interpretace žalobní argumentace stěžovatele provedená správními soudy odpovídá skutečnosti, nejde o exces, ani svévoli. Správní soudy nadto odkázaly i na několik usnesení Ústavního soudu týkající se soudní výluky rozhodnutí o žádosti o odstranění tvrdosti předpisů o sociálním zabezpečení na podporu svých tvrzení. Jde přitom o odkazy přiléhavé a napadená rozhodnutí jsou s odkazovanými rozhodnutími Ústavního soudu souladná, což ostatně stěžovatel nikterak nerozporuje. Lze na ně proto v podrobnostech odkázat (viz sub 3 a 4).
10. Přehlédnout nelze ani celkový kontext věci; z argumentace stěžovatele je zřejmé, že nadále operuje s tím, že pro zvýšení důchodu je v jeho věci třeba prokázat odpracování 10 let v dané pracovní kategorii. Na tomto předpokladu spočívala rovněž jeho žádost o odstranění tvrdosti zákona, což sám v ústavní stížnosti zdůrazňuje. Jak se však podává z rozsudku krajského soudu sp. zn. 49 Ad 10/2017 ve věci jeho (jiné) žaloby proti rozhodnutí o přiznání důchodu (sub 2), u stěžovatele jde o prokázání nutné doby pojištění 15 let. Již tehdy proto krajský soud vyloučil předpoklad, na kterém spočívá případný úspěch žádosti stěžovatele o odstranění tvrdosti zákona. Otázka zvýšení důchodu, o kterou ve svém důsledku jde, je tak kromě toho již soudně vyřešená.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu