ECLI:CZ:US:2023:1.US.2273.23.1
sp. zn. I. ÚS 2273/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Jozefem Podobou, evropským hostujícím advokátem zapsaným u Slovenské advokátní komory, se sídlem Obrancov mieru 354/32, Dubnica nad Váhom, se zmocněncem pro přijímání písemností a konzultantem v otázkách procesního práva Mgr. Jakubem Bolkem, advokátem se sídlem Hybernská 1009/24, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2023, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A907, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že proti stěžovateli je vedeno u krajského soudu pod sp. zn. KSBR 31 INS 25648/2014 insolvenční řízení.
3. Usnesením ze dne 8. 3. 2023, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-863, krajský soud prostřednictvím asistenta soudce stěžovateli uložil, aby se do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil k insolvenčním návrhům navrhovatelů (věřitelů) uvedených v hlavičce tohoto usnesení a aby insolvenčnímu soudu předložil seznamy dle §104 zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
4. K námitkám stěžovatele krajský soud jednající samosoudkyní JUDr. Alenou Knapilovou shora uvedené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2023, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-887).
5. Navazujícím usnesením insolvenčního soudu ze dne 16. 5. 2023, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-888, byl stěžovatel vyzván, aby se ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil k insolvenčnímu návrhu dalších dvou věřitelů.
6. Žádostí doručenou insolvenčnímu soudu dne 9. 6. 2023 stěžovatel požádal o prodloužení lhůty ke splnění povinností, které mu byly uloženy usnesením ze dne 8. 3. 2023, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-863, přičemž v žádosti rozvedl důvody, pro které není objektivně v jeho možnostech lhůtu dodržet (rozsáhlost insolvenčního řízení a zdravotní indispozice).
7. Stěžovaným usnesením krajský soud následně rozhodl, že lhůta ke splnění povinností uložených stěžovateli usnesením ze dne 8. 3. 2023, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-863, v návaznosti na shora uvedená usnesení ze dne 15. 5. 2023, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-887, a usnesení ze dne 16. 5. 2023, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A888, se neprodlužuje.
8. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž - stručně řečeno - namítá nedostatek odůvodnění stěžovaného usnesení. Současně uvádí, že (z jeho pohledu) nesprávné použití soudního uvážení při rozhodování o prodloužení lhůty ve svém důsledku způsobilo, že se vůči němu uplatní domněnka úpadku dle §3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona, čímž bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv.
9. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky řízení dané zákonem o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba zdůraznit, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní stížností by proto měla být napadána zásadně až konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná; tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1334/10, ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 382/12, nebo ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3216/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Přestože z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, je nutno poznamenat, že zde musí být současně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod účastníka řízení, a to při současné nemožnosti efektivního uplatnění námitky porušení ústavně zaručených práv v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím).
11. Ústavní soud však shledal, že takovou výjimku posuzovaný případ nepředstavuje. Stěžovatel rozporuje rozhodnutí soudu, kterým byla zamítnuta jeho žádost o prodloužení lhůty k provedení procesního úkonu, tedy rozhodnutí o vedení řízení, které dle dikce zákona (§169 odst. 2 o. s. ř.) nemusí být - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - odůvodněno [Ústavní soud přitom v nyní posuzovaném případě neshledal jakékoliv zvláštní okolnosti, které by snad výjimečně odůvodnění vyžadovaly - srov. nález sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455) ze dne 1. 6. 2010, bod 30] a nemůže být napadeno odvoláním. Ze své podstaty je tudíž toto rozhodnutí nezpůsobilé být předmětem ústavně právního přezkumu, neboť není schopno jakkoli zasáhnout do práv, natož do práv ústavně zaručených (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 727/06, ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 729/06 a ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1334/10). Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě by tento soud bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout či by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala.
12. Ústavní soud dále již jen stručně doplňuje, že o bezprostředním a citelném zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele by bylo možné případně uvažovat až tehdy, rozhodl-li by insolvenční soud o jeho úpadku. Proti takovému rozhodnutí, vydanému tak jako v nyní posuzovaném případě k návrhu insolvenčního věřitele, je ovšem možné brojit odvoláním insolvenčního dlužníka (srov. §141 insolvenčního zákona). Pouhé zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k procesnímu úkonu "těchto kvalit" zjevně nedosahuje, a to ani tehdy, je-li s ním v důsledku nesplnění příslušné procesní povinnosti na straně stěžovatele spojena domněnka jeho platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona. Samotná existence domněnky totiž do základních práv stěžovatele nezasahuje. V tomto ohledu je vhodné odkázat na názor Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 NSČR 124/2015; R 154/2018), dle kterého "to, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené)".
13. Ústavní soud současně nepřehlédl, že stěžovatel v daném insolvenčním řízení opakovaně jedná účelově až obstrukčně (srov. usnesení krajského soudu ze dne 15. 5. 2023, č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-887, bod 18). Zamítnutí jeho žádosti o prodloužení lhůty k provedení shora uvedeného procesního úkonu se tudíž jeví jako zcela racionální procesní postup insolvenčního soudu.
14. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud předložený návrh odmítl podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2023
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj