ECLI:CZ:US:2023:1.US.2347.23.1
sp. zn. I. ÚS 2347/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 70 Co 399/2022-228 ze dne 29. 5. 2023, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a) L. P., b) nezletilého A. P., c) nezletilého J. P., d) nezletilé A. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroků II. a III. v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Přerově ("opatrovnický soud") rozsudkem č. j. 0 P 43/2021-164 ze dne 22. 7. 2022 ve spojení s rozsudkem č. j. 0 P 43/2021-178 ze dne 7. 9. 2022 svěřil dvě děti [vedlejší účastníky c) a d)] do péče matky (stěžovatelky), uložil otci [vedlejší účastník a)] povinnost přispívat na výživu obou dětí a vyčíslil odpovídající dlužné výživné za období od 1. 4. 2019 do 31. 7. 2022. Třetí dítě [vedlejšího účastníka b)] opatrovnický soud svěřil do péče otce, matce uložil povinnost přispívat na jeho výživu od 1. 1. 2022 částkou 3 000 Kč měsíčně k rukám otce vždy k prvnímu dni v měsíci, vyčíslil dlužné výživné za období od 1. 1. 2022 do 31. 7. 2022 v částce 21 000 Kč, které matce uložil doplatit k rukám otce ve splátkách. Otci opatrovnický soud uložil povinnost přispívat na výživu třetího dítěte s účinností od 1. 4. 2019 do 31. 12. 2021 částkou 3 000 Kč měsíčně a vyčíslil dlužné výživné za období od 1. 4. 2019 do 31. 12. 2021 v částce 22 600 Kč, které otci uložil doplatit na účet stavebního spoření vedený na jméno třetího dítěte, a to v měsíčních splátkách (výrok VI.). Opatrovnický soud žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok XV.).
3. Stěžovatelka napadla prvostupňové rozhodnutí opatrovnického soudu odvoláním, a to v jeho výrocích týkajících se stanovení výživného a náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka následně vzala své odvolání částečně zpět a setrvala na něm pouze v části směřující proti výroku VI. prvostupňového rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti otce zaplatit dlužné výživné pro třetí dítě za období od 1. 4. 2019 do 31. 12. 2021, tj. za období, ve kterém bylo třetí dítě v péči matky, v částce 22 600 Kč na účet stavebního spoření nezletilého; stěžovatelka se dále odvolávala v rozsahu výroku XV. týkajícího se náhrady nákladů řízení. Svým odvoláním matka požadovala pouze změnu napadeného rozhodnutí způsobem, aby dlužné výživné pro syna bylo otcem zaplaceno k jejím rukám, nikoli na účet stavebního spoření. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem řízení o odvolání matky zastavil vyjma části směřující proti výrokům VI. a XV. rozhodnutí opatrovnického soudu (výrok I.); rozsudek opatrovnického soudu v napadených výrocích VI. a XV. potvrdil (výrok II.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporuje závěr odvolacího soudu ohledně povinnosti otce uhradit nedoplatek výživného na syna za období, ve kterém byl v osobní péči matky, na spořicí účet. Podle stěžovatelky neexistuje žádná zákonná či judikatorně dovozená překážka, která by znemožňovala nedoplatek výživného zaplatit k rukám druhého rodiče, který již v době rozhodování soudu není fakticky pečujícím rodičem. Stěžovatelka syna od 1. 4. 2019 do 31. 12. 2021 ve výlučné péči a hradila veškeré náklady s tím spojené; potřebné prostředky svou výší přesahovaly jak částku výživného skutečně otcem hrazenou, tak částku, která byla za předmětné období zpětně stanovena soudem. Hradil-li by otec výživné řádně a včas, bylo by výživné hrazeno k rukám matky, která by finanční prostředky mohla použít na pokrytí potřeb nezletilého syna. Stěžovatelka sama naopak nad rámec své rodičovské odpovědnosti výdaje nezletilého syna hradila. Podle stěžovatelky je proto nespravedlivé, nebudou-li uvedené prostředky alespoň zčásti nahrazeny. Napadené rozhodnutí v tomto ohledu zakládá nebezpečný precedent, podle kterého by platilo, že v případě změny způsobu péče již nemůže původně pečující rodič jakkoli uplatňovat neuhrazené výživné za dobu do okamžiku změny; povinnému (nepečujícímu) rodiči postačí neplatit výživné, následně docílit změny způsobu péče (např. dohodou s nezletilým dítětem) a tím se zbavit povinnosti hradit výživné za předchozí období. Byť může být "dvojí plnění" (původní zaplacení výživného matkou a následné uložení prostředků na spořicí účet) na první pohled v nejlepším zájmu dítěte, uvedený závěr vede k přiznání plnění, na které by dítě jinak nemělo nárok.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy České republiky není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; jakožto orgán ochrany ústavnosti má v rodinně právních věcech zasahovat pouze v případech skutečně extrémních. Je na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Jsou to totiž právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li opatrovnický soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním, poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění a vyjde-li z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2260/22 ze dne 20. 9. 2022; či usnesení sp. zn. II. ÚS 2391/22 ze dne 22. 2. 2023).
8. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že závěr odvolacího soudu ohledně povinnosti otce zaplatit dlužné výživné pro nezletilého syna na speciální spořicí účet výše uvedenému ústavně právnímu standardu dostojí. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel ze základního pravidla, že výživné je vždy nárokem dítěte (§910 a násl. občanského zákoníku); zároveň dospěl k závěru, že splacení dlužného výživného je v současné době v nejlepším zájmu dítěte mimo jiné s ohledem na jeho věk (synovi je nyní šestnáct let). Uvedený závěr Ústavní soud považuje za rozumný a přesvědčivě vysvětlený. Posouzení odvolacího soudu není nijak excesivní a nezakládá důvod pro výjimečný zásah Ústavního soudu do činnosti opatrovnických soudů, a to i s ohledem na výši dlužného výživného (22 600 Kč).
9. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu