ECLI:CZ:US:2023:1.US.2356.23.1
sp. zn. I. ÚS 2356/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti společnosti Canex profit s.r.o., se sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1394/2022-181 ze dne 30. 5. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 305/2021-151 ze dne 7. 12. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 11 C 238/2019-126 ze dne 13. 7. 2021, za účasti vedlejší účastnice, společnosti Grazer Wechselseitige Versicherung Aktiengesellschaft, se sídlem Herreng 18-20, 8010 Graz, Rakouská republika, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka nejprve žalovala tzv. korespondenčního partnera vedlejší účastnice (pojišťovny) o zaplacení částky z titulu pojistného plnění na náhradu ušlého zisku. V tomto řízení následně stěžovatelka podala návrh na přistoupení účastníka řízení (§92 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."), konkrétně na to, aby se vedlejší účastnice stala nově žalovanou stranou. Korespondenční partner však s přistoupením nesouhlasil (§92 odst. 2 o. s. ř.), a proto byla žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace.
3. Poté stěžovatelka již žalovala vedlejší účastnici. Obvodní soud pro Prahu 5 však napadeným rozsudkem rozhodl, že nárok je promlčen. Vyšel přitom z toho, že ke škodní události (nehodě) došlo dne 20. 11. 2014, promlčecí lhůta počala běžet v souladu s §626 občanského zákoníku (dále jen "o. z.") dne 20. 11. 2018 a podle §929 o. z. trvá tři roky. Proto uplynula dne 20. 11. 2018, avšak stěžovatelka podala žalobu až dne 11. 11. 2019. Obvodní soud především zdůraznil, že ke stavení promlčecí lhůty dochází až právní moci usnesení, kterým je připuštěn nový účastník, a nikoli podáním návrhu podle §92 o. s. ř. stěžovatelkou. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice nikdy nebyla pravomocně připuštěna do řízení na stranu žalované, ke stavení promlčecí lhůty nedošlo, a proto byl nárok stěžovatelky promlčen.
4. Stěžovatelka se proti rozhodnutí obvodního soudu od počátku brání s tím, že má za to, že jím podaným návrhem na přistoupení účastníka došlo ke stavení promlčecí lhůty (§648 o. z.). Proto namítala, že promlčecí lhůta neuplynula. Závěry obvodního soudu však zcela potvrdil Městský soud v Praze, který výrokem I. potvrdil rozsudek obvodního soudu a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud zamítl dovolání v rozsahu napadeného výroku I. a odmítl v rozsahu výroku II.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že výklad obecných soudů, podle kterého dochází ke stavení lhůty až právní mocí usnesení o připuštění účastníka řízení, je v extrémním rozporu se zněním ustanovení §648 o. z., který zní: "Uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí i o právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí nebo navrženo nařízení exekuce."
6. Stěžovatelka uvádí, že mělo být postupováno podle §652 o. z., a tedy že promlčecí lhůta měla být zastavena poté, co stěžovatelka podala návrh na přistoupení účastníka, a následně její běh obnoven poté, co návrh na přistoupení účastníka nebyl soudem povolen. Stěžovatelka uvádí, že výklad, který provedly obecné soudy, je v rozporu s principem legitimního očekávání. Nakonec uvádí, že námitka promlčení vedlejší účastnice byla v rozporu s dobrými mravy, respektive, že obecné soudy mylně vyhodnotily, že s nimi v rozporu není.
7. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost v zásadě neobsahuje ústavně relevantní argumentaci. Tvrzení stěžovatelky jsou výhradně polemikou s ustálenou judikaturou především Nejvyššího soudu. Jak městský tak Nejvyšší soud přitom zcela přesvědčivě, správně a srozumitelně vysvětlily, že ke stavení promlčecí lhůty dochází skutečně až právní mocí rozhodnutí o přistoupení účastníka. Těmto ustáleným judikaturním závěrům nemá Ústavní soud z ústavního hlediska co vytknout.
8. Není pravdou, že by výklad, o který obecné soudy opírají napadené rozhodnutí, byl nepřípustně extenzivní. Nad rámec zcela přesvědčivého odůvodnění obecných soudů lze snad uvést jen tolik, že výklad daného ustanovení má zjevně i svůj racionální smysl. Bylo by totiž nelogické, resp. potenciálně zneužitelné, pokud by žalobce v řízení mohl zastavit (a tím i prodloužit) promlčecí lhůtu vůči třetím osobám pouze tím, že by účelově navrhoval přistoupení těchto třetích osob do řízení. Ačkoli by třeba bylo zjevné, že nejde o vážně míněný návrh na přistoupení účastníka, promlčecí lhůta by se přesto stavila až do doby rozhodnutí soudu o něm.
9. Nadto lze odkázat i na výstižnou argumentaci viz poslední věta odstavce 12 odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu, kde je uvedeno, že stěžovatelka měla ještě před koncem promlčecí lhůty možnost podat žalobu proti pasivně legitimovanému subjektu, tedy proti vedlejší účastnici. Nelze proto říci, že by touto interpretací stavení promlčecí lhůty byla stěžovatelka jakkoli dotčena na svém právu na přístup k soudu. Nejednalo se ani o výklad jakkoli překvapivý, který by narušoval legitimní očekávání. Uvedená interpretace je součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu, z níž lze citovat např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 4540/2015 ze dne 17. 5. 2016: "Pro přistoupení dalšího účastníka do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) platí, že ten, jehož přístup do řízení je navržen, se stane účastníkem řízení až právní mocí usnesení, jímž soud takové přistoupení připouští. Stejně jako v případě žaloby (řízení je zahájeno dnem, kdy soudu došla žaloba), jejíž podání má - vedle procesních - také hmotněprávní účinky (zahájení řízení má za následek stavení běhu promlčecích a prekluzivních lhůt, nestanoví-li zákon jinak), platí, že své právo u soudu uplatnil přistoupivší účastník na straně žalující (z hlediska běhu promlčecích a prekluzivních lhůt) dnem, kdy soudu došel jeho souhlas s tímto opatřením nebo kdy projevil svůj souhlas do protokolu; uvedené platí samozřejmě jen za předpokladu, že soud návrhu na přistoupení dalšího účastníka pravomocně vyhověl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 32 Odo 1387/2004)."
10. Stěžovatelka měla možnost namísto návrhu na přistoupení účastníka (jehož výsledek je vždy nejistý) podat žalobu proti pasivně legitimované vedlejší účastnici. To, že proti ní stěžovatelka podala žalobu až po pěti letech od škodní události, jde v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva náleží bdělým) k její tíži.
11. Nakonec k námitce stěžovatelky o tom, že nesouhlasí s argumentací obecných soudů o souladnosti námitky promlčení s dobrými mravy, uvádí Ústavní soud, že tato námitka je zjevně neopodstatněná. Neobsahuje totiž žádnou ústavněprávní argumentaci. Nadto Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se otázkou dobrých mravů zabývaly podrobně a vypořádaly se s ní přesvědčivě.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu