ECLI:CZ:US:2023:1.US.2381.23.1
sp. zn. I. ÚS 2381/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Radky Fojtíkové, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, č. j. 26 Cdo 257/2023-127, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2022, č. j. 84 Co 95/2022-109, a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 2. 2022, č. j. 23 C 241/2020-87, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadá stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava").
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, rozhodovaly obecné soudy o žalobě směřující proti stěžovatelce na zaplacení částky 260 000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit žalobci náklady řízení. O stěžovatelkou podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.
3. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelky dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné proto, že stěžovatelka nevymezila žádnou kvalifikovanou otázku hmotného ani procesního práva, ale své dovolací námitky směřovala výhradně proti skutkovému stavu zjištěnému v předchozím řízení. Nejvyšší soud uvedl, že je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. K otázce namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, jeho nedostatečnému odůvodnění a nepředvídatelnosti, pak Nejvyšší soud uvedl, že se rovněž nejedná o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o námitku, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám ovšem dovolací soud přihlíží jen v případě, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání však nebylo přípustné, a proto tyto námitky nemohly být uplatněny.
4. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené podmínky řízení. V tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti návrh nepřípustný (ve vztahu k rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) cit. zákona.
6. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že se zabýval v prvé řadě otázkou, zdali se Nejvyšší soud nedopustil svévole, a tedy stěžovatelkou namítaného porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
7. S ohledem na povahu napadeného usnesení je přitom zřejmé, že se Nejvyšší soud nemohl dopustit zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, jelikož toto usnesení je čistě procesní povahy. Jinak vyjádřeno: Nejvyšší soud v něm pouze vyložil důvody, pro které se nemohl podaným dovoláním zabývat věcně. Referenčním rámcem Ústavního soudu byla proto výhradně otázka, zda se Nejvyšší soud odmítnutím dovolání nedopustil odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae). Pokud by toto protiústavní pochybení Ústavní soud zjistil, zrušil by napadené usnesení a otevřel tak Nejvyššímu soudu procesní prostor pro věcný přezkum předchozích rozhodnutí obecných soudů, v jehož rámci by se tento soud teprve mohl zabývat rovněž tvrzeným porušením vlastnického práva stěžovatelky.
8. Argumentace stěžovatelky je založena na tvrzení, že Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky a že jeho rozhodnutí představuje zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (poznámka ÚS: ve skutečnosti se jedná o právo na soudní ochranu). Tento závěr stěžovatelka staví především na námitce extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nalézacích soudů. Tuto námitku uplatnila rovněž v ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud předesílá, že povinností dovolatele je dle §241a odst. 1 o. s. ř. řádně vymezit dovolací důvod. Dostatečně určité vymezení přípustnosti dovolacího důvodu je tak obligatorní náležitostí dovolání plynoucí již z textu zákona. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy [blíže viz plenární stanovisko ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) dále jen "stanovisko pléna Ústavního soudu"; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. K námitkám, směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud proto krátce konstatuje následující. Nejvyšší soud uvádí, že stěžovatelka převážně toliko zpochybňuje hodnocení důkazů provedené okresním a následně krajským soudem, tedy nevede polemiku právní, nýbrž skutkovou. V tomto ohledu zcela správně podotýká, že hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (opakovaně zdůrazněno v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, příkladmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV ÚS 191/96). Stěžovatelčina argumentace proti tomuto závěru Nejvyššího soudu je postavena především na tvrzeném extrémním rozporu provedených důkazů a skutkových zjištění.
11. K této námitce Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně stanovil, za jakých podmínek vůbec lze přistoupit k přezkumu toho, zda hodnocením důkazů obecnými soudy mohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jde tedy o situaci potenciální libovůle v soudním rozhodování, neboť nalézací soud staví na jiných než dokazováním objektivně zjištěných skutkových základech. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Extrémní nesoulad není ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu v tomto případě navzdory stěžovatelčiným námitkám dán. Hodnocení situace Nejvyšším soudem je tak zcela ústavně konformní.
12. V dovolání stěžovatelka dále uplatnila námitku nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí okresního a krajského soudu. V tomto ohledu však Nejvyšší soud správně konstatoval, že se jedná toliko o námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen za předpokladu přípustnosti dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Stran poslední stěžovatelčiny dovolací námitky, že okresní ani krajský soud neužily "zákonný korektiv dobrých mravů" Ústavní soud taktéž neshledal vadu v právním posouzení Nejvyššího soudu.
13. Ústavní soud tak uzavírá, že postup Nejvyššího soudu je ústavně konformní. Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, proč se dovoláním nemůže meritorně zabývat. Zároveň k těmto závěrům došel při korektní interpretaci a aplikaci příslušných zákonných norem, aniž by se přitom odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tak není překvapivé či přepjatě formalistické. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud proto konstatuje, že vůči usnesení Nejvyššího soudu není dán důvod pro jeho kasační zásah, neboť jím nebylo zasaženo stěžovatelčiných základních práv a svobod. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu tak shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Jak se totiž podává z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka ve skutečnosti relevantně ani nezpochybňuje závěr Nejvyššího soudu, že nepředestřela žádný důvod přípustnosti dovolání, když se pouze koncentruje na polemiku se skutkovými a z nich vyvozenými právními závěry obecných soudů, aniž by například tvrdila, že tyto závěry odporují judikatuře Nejvyššího soudu.
14. Ústavní soud dále připomíná, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to ještě před podáním samotné ústavní stížnosti. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná.
15. Dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy totiž ústavní stížnost představuje prostředek ochrany subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Následně lze z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dovodit subsidiární charakter ústavní stížnosti, jako prostředku k ochraně základních práv. Subsidiarita přitom spočívá v tom, že ústavní stížnost lze zásadně využít pouze po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Subsidiarita ústavní stížnosti není ovšem dána pouze dimenzí formální (tedy pouze faktickým uplatněním všech dostupných opravných prostředků), ale rovněž dimenzí materiální, která je spojena s obsahovými náležitostmi uplatněných opravných prostředků.
16. Jak bylo uvedeno shora, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Touto otázkou se Ústavní soud v minulosti opakovaně zabýval, do největší míry pak v citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu, a to i konkrétně ve vztahu k dovoláním, kterými jsou napadána skutková zjištění nižších soudů. V tomto stanovisku Ústavní soud potvrdil závěr opakovaně přijatý judikaturou, tedy, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále v již citovaném plenárním stanovisku Ústavní soud dovodil, že "jestliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)." Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyužil všechny dostupné procesní prostředky nápravy řádným způsobem, a v takovém případě považuje Ústavní soud ústavní stížnost - s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti - za nepřípustnou.
17. Jelikož jsou shora uvedené závěry aplikovatelné i na tento případ, neměl Ústavní soud důvod se od nich odklonit. Proto shledal ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím krajského a okresního soudu nepřípustnou. K argumentu stěžovatelky ohledně extrémního rozporu provedených důkazů a skutkových zjištění, který by dle bodu 55. stanoviska pléna Ústavního soudu vedl nejen k přípustnosti ústavní stížnosti, ale následně také k porušení práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, se Ústavní soud již blíže vyjádřil v odstavci 7. a 8. (viz shora). Stěžovatelkou namítaný extrémní nesoulad v tomto případě ostatně nenastal. Naopak, Ústavní soud konstatuje, že ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Nejde tedy o situaci, kdy by byl zjištěný skutkový stav prima facie natolik vadný, aby byl odůvodněn zcela výjimečný kasační zásah Ústavního soudu namísto odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu