ECLI:CZ:US:2023:1.US.2396.23.1
sp. zn. I. ÚS 2396/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jany Palicové a Tomáše Palice, zastoupených JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 68/2023-199 ze dne 20. 6. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 213/2022-166 ze dne 20. 9. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 10 C 310/2021-131 ze dne 27. 4. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl v záhlaví označeným rozsudkem žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali proti Františku Palicovi určení neplatnosti jim dané výpovědi z nájmu nemovitostí - domu a pozemku - specifikovaných v I. výroku rozsudku (dále jen "dům"). Obvodní soud zjistil, že dům je součástí dosud nevypořádaného společného jmění bývalých manželů - Františka Palice a Marie Palicové. František Palic byl rozsudkem obvodního soudu ze dne 6. 6. 2019 určen osobou oprávněnou ke správě domu. Dne 1. 8. 2019 uzavřeli stěžovatelé s Marií Palicovou smlouvu o nájmu domu. V roce 2021 František Palic nájem vypověděl. Obvodní soud dospěl k závěru, že nájemní smlouva je neplatná, neboť Marie Palicová k jejímu uzavření nedisponovala souhlasem manžela a nelze hovořit o běžné záležitosti týkající se SJM, k níž by postačil souhlas pouze jednoho manžela. (Tím spíše, byla-li tato otázka mezi manželi dlouhodobě předmětem neshody.) Obvodní soud přihlédl také k tomu, že si stěžovatelé museli být vědomi, že si František Palic jejich bydlení v domě nepřeje, neboť je v samostatném řízení žaloval o vyklizení domu. Obvodní soud rozhodl, že výpověď z nájmu je nulitní, neboť neplatnou smlouvu nelze vypovědět. Stěžovatelé tak nemohli mít zákonem vyžadovaný naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, pročež soud žalobu zamítl.
2. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu, neboť se s ním ztotožnil.
3. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením pro nepřípustnost, neboť shledal rozsudek městského soudu souladným s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud přisvědčil stěžovatelům, že ač navrhovali, aby soud rozhodl o neplatnosti výpovědi z nájmu, podali (podle obsahu) zjevně žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu podle §2290 občanského zákoníku, přičemž u této žaloby nemusejí prokazovat naléhavý právní zájem. Podle Nejvyššího soudu však nelze přehlédnout, že k dané žalobě může být aktivně legitimován pouze nájemce. Žaloba proto musela být zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatelů, protože soudy dospěly ke stěžovateli v dovolání nezpochybněnému závěru, že nájemní smlouva byla neplatná. Proto výpověď doručená stěžovatelům, kteří nebyli nájemci, nemohla mít právní účinky.
4. Proti v návětí označeným rozhodnutím brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatelé jako osoby oprávněné a zastoupené advokátem (k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatelé zejména namítají, že je obvodní soud nepoučil podle §118a občanského soudního řádu, že smlouva o nájmu byla neplatná a že nemuseli prokazovat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi. František Palic po stěžovatelích požadoval zaplacení nájmu, tedy s nimi jednal jako s nájemci, tudíž musela být smlouva platná. V důsledku absence výzvy k vylíčení rozhodných skutečností týkajících se uzavření nájemní smlouvy a poučení o následcích nesplnění této výzvy stěžovatelé ani nemohli platnost prokázat. Stejně tak nemohli prokázat existenci dohody o nájmu z roku 2008, kterou nemohl František Palic jednostranně zrušit. Dále stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že žalobu nesprávně posuzovaly jako určovací podle §80 o. s. ř., nikoli jako žalobu o přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu podle §2290 o. z., což má být pro stěžovatele překvapivé. Nejvyšší soud věc údajně posuzoval příliš formalisticky, zaměřil-li se na aktivní věcnou legitimaci stěžovatelů.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí svěřených Ústavnímu soudu Ústavou.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z obsahu napadených rozhodnutí zřetelně plyne, že obecné soudy námitky stěžovatelů ústavně souladným způsobem vyvrátily. Tvrdí-li stěžovatelé, že nemuseli prokazovat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi, pak přehlížejí, že se s touto okolností dostatečně vypořádal Nejvyšší soud. Ten současně objasnil, proč nemělo na správnost rozhodnutí městského soudu vliv, zda se jednalo o určovací žalobu podle §80 o. s. ř. nebo žalobu specificky na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu podle §2290 o. z. Proto Nejvyššímu soudu nelze vytýkat přepjatý formalismus. Dospěl-li obvodní soud k ústavně konformnímu závěru, že smlouva o nájmu byla neplatná, je nerozhodné, že měl za to, že na určení neplatnosti výpovědi nemůže být naléhavý právní zájem. V opačném případě - v duchu napadeného usnesení Nejvyššího soudu - měl mít toliko za to, že výpověď nemohla být posouzena jako neoprávněná, nebyla-li ani učiněna v platném nájemním vztahu. Při posouzení samotné platnosti nájemní smlouvy pak bylo podstatné, že zákon k jejímu platnému uzavření vyžadoval souhlas Františka Palice. Vypověděl-li následně opakovaně stěžovatelům nájem, aby vyloučil účinky smlouvy uzavřené pouze jeho manželkou (viz výše bod 1), tedy bez jeho souhlasu, je tím spíše zřejmé, že obecné soudy nevybočily z mezí ústavního pořádku, usoudily-li na neplatnost nájemní smlouvy.
9. Zjevně neopodstatněnou je také námitka stěžovatelů o absenci výzvy a poučení podle §118a o. s. ř. Stěžovatelům lze přisvědčit pouze potud, že se touto námitkou městský soud výslovně nezabýval. Stěžovatelé nicméně na str. 5 ústavní stížnosti sami uvádějí, že se jim tohoto poučení dostalo při ústním jednání před obvodním soudem, není to však zachyceno v protokolu o jednání. Jestliže poučeni byli, není zřejmé, jak je pro věc významná konkrétní podoba písemného protokolu, ani čeho se touto námitkou chtějí domoci.
10. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu