ECLI:CZ:US:2023:1.US.2453.23.1
sp. zn. I. ÚS 2453/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Tomislavem Šulou, advokátem, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2023 č. j. 29 NSČR 24/2023-A-248, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2022 č. j. 2 VSOL 444/2021-A-204 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2021 č. j. KSOS 34 INS 21097/2018-A-104, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Mgr. Jaroslava Fialy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zjistil úpadek stěžovatelky (výrok I.), ustanovil insolvenční správkyni (výrok II.), prohlásil na majetek stěžovatelky konkurs (výrok III.), vyzval věřitele k přihlášení pohledávek (výrok IV.) a rozhodl i o dalších souvisejících povinnostech (výroky V. až XII.). Krajský soud rozhodl na základě insolvenčního návrhu vedlejšího účastníka, který měl za stěžovatelkou splatné neuhrazené pohledávky mj. z titulu neuhrazených nákladů řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 228/2012 a Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 94 Co 594/2014 (dále jen "původní řízení"). Na výzvu soudu se následně přihlásili i další věřitelé. Krajský soud shledal splnění podmínek úpadku podle §3 odst. 1 a odst. 2, písm. b) a d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
3. Stěžovatelka podala proti výroku I., II. a III. rozsudku krajského soudu odvolání, přičemž trvala na jejich zrušení a zastavení insolvenčního řízení. Tvrdila, že navrhovatel uplatňuje svůj nárok po osobě, která nebyla účastníkem původního řízení, ze kterého vzešel insolvenční titul. Měla za to, že žalobu podala jako soudem ustanovená správkyně dědictví, a proto jakoukoli pohledávku vzešlou z původního řízení měl vedlejší účastník uplatnit v rámci dědického řízení, nikoli z majetku stěžovatelky. V této souvislosti stěžovatelka rovněž uvedla, že ji soudy již v původním řízení chybně označovaly bez přívlastku "soudem ustanovená správkyně dědictví".
4. Stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení doplňovala množství dalších vyjádření a podkladů, podávala námitky podjatosti, opakovaně žádala o ustanovení advokáta a odročení již nařízených jednání.
5. Vrchní soud nakonec rozhodl v nepřítomnosti stěžovatelky podle §101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.), neboť její opakované žádosti o odročení vyhodnotil jako nedůvodné obstrukce. Jednání bylo nařízeno celkem čtyřikrát (na den 11. 11. 2021 v 9.15 hod.; na den 25. 11. 2021 v 13 hod.; na den 21. 4. 2022 v 12.30 hod.; na den 19. 5. 2022 v 10.15 hod). Kromě posledního termínu bylo jednání pokaždé odročeno na žádost stěžovatelky, která vždy jako důvod uvedla nemoc, což dokládala lékařskou zprávou. Vrchní soud se v této souvislosti dotázal ošetřující lékařky, zda stěžovatelčin zdravotní stav umožňuje její přítomnost na jednání. Lékařské zprávy byly vesměs neúplné pouze s obecnými doporučeními klidového režimu a odkazy na věk stěžovatelky a její celkový zdravotní stav. Vrchní soud následně vyzval stěžovatelku, aby si pro insolvenční řízení zvolila zmocněnce, na což reagovala podáním námitky podjatosti a opětovnou žádostí o ustanovení advokáta, která jí byla již několikrát zamítnuta. Odmítla rovněž ustanovení opatrovníka. Před nařízením dalšího jednání vrchní soud stěžovatelku vyzval, aby sdělila, zda je schopna se dostavit na jednání do Olomouce, případně k Okresnímu soudu v Karviné - pobočce v Havířově, kde by mohlo jednání proběhnout prostřednictvím videokonference. Na tuto výzvu stěžovatelka nereagovala. Následně se vrchní soud opět dotázal na zdravotní stav stěžovatelky její ošetřující lékařky, která sdělila, že vývoj její nemoci nelze předvídat, ale jsou období, kdy je chodící a soběstačná. Vrchní soud dále zjistil, že se v mezidobí stěžovatelka osobně zúčastnila jiného jednání před Městským soudem v Praze a dostavila se též ke studiu spisu k vrchnímu soudu. Ohledně jednání nařízeného na 21. 4. 2022 stěžovatelka opět zaslala žádost o odročení a výslovně požádala o nařízení jednání na polovinu května, čemuž vrchní soud vyhověl. Ovšem i z tohoto jednání se stěžovatelka den před jeho konáním omluvila a ze zdravotních důvodů požádala o odročení, což opět doložila obecně formulovanou lékařskou zprávou ve znění: "pacientka je nemocná od 17. 5. do 24. 5. 2022, vhodný klidový režim, nevhodné cestování".
6. Vrchní soud na jednání konaném dne 19. 5. 2022 nejprve zkoumal aktivní legitimaci vedlejšího účastníka k podání insolvenčního návrhu, tedy zda měl za stěžovatelkou splatnou pohledávku. V souvislosti s námitkou stěžovatelky ohledně toho, že v původním řízení vystupovala jako správkyně dědictví a nikoli jako fyzická ani podnikající právnická osoba, odkázal na podrobné vypořádání této námitky již v původním řízení, konkrétně v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2015 č. j. 94 Co 594/2014-588, usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. 4. 2016, č. j. 23 Cdo 862/2016-748, i usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2052/16. Na tomto základě vrchní soud uzavřel, že vedlejší účastník byl aktivně legitimován k podání insolvenčního návrhu, neboť je to výhradně stěžovatelka, která vůči vedlejšímu účastníkovi uplatnila v původním řízení nárok na plnění, a proto je jako strana neúspěšná povinna vedlejšímu účastníkovi uhradit náklady původního řízení. Vrchní soud se ztotožnil i s dalšími závěry krajského soudu ohledně splnění podmínek úpadku, a proto jeho usnesení potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že napadená usnesení jsou nezákonná a nerespektují judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neboť obsahují vadné označení stěžovatelky v jejich záhlavích. V této souvislosti odkazuje na nález ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3330/13. Nesouhlasí s tím, že již v původním řízení soudy stěžovatelku označily pouze jménem a příjmením bez přívlastku "soudem ustanovená správkyně dědictví", tedy označily zcela jinou osobu, která žalobu nepodala. Trvá na tom, že sama nebyla účastnicí původního řízení, a proto jsou rozhodnutí vydaná v původním řízení zmatečná. Stěžovatelka dále namítá, že vedlejší účastník věděl, že pohledávku, která mu v původním řízení vznikla, musí uplatnit přihláškou do dědického řízení. Dále odkázala na různá rozhodnutí obecných soudů týkající se správců dědictví a jejich označení.
8. Dále spatřuje stěžovatelka porušení svých práv v tom, že vrchní soud rozhodl v její nepřítomnosti, ačkoli včas požádala o odročení jednání z důvodu nemoci.
9. Stěžovatelka rovněž uvedla, že na den 18. 9. 2023 byla nařízena dražba jejího domu, a proto požádala, aby Ústavní soud do tohoto data, tj. za čtyři kalendářní dny, o její ústavní stížnosti rozhodl. Totožnou žádost stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce podala i dne 18. 9. 2023 a zároveň požádala, aby Ústavní soud ještě téhož dne rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Žádosti zaslala i 19. 9. 2023 a 20. 9. 2023.
10. Přípisem ze dne 25. 9. 2023 stěžovatelka informovala Ústavní soud o tom, že pro obdobné důvody, jaké uvedla v ústavní stížnosti, podala žalobu pro zmatečnost. Zopakovala, že soudy svým formalistickým postupem porušily její ústavně zaručená práva. Další obdobná doplnění stěžovatelka zaslala i samostatně, tedy nikoli prostřednictvím svého právního zástupce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je tudíž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, že je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takovou vadou může být například extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 (N 78/73 SbNU 387)].
13. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že procesním postavením stěžovatelky v původním řízení se soudy již mnohokrát zabývaly. Proto pouze ve stručnosti opakuje, že stěžovatelka nemohla v původním řízení vystupovat jako správkyně dědictví, byť se tak v žalobě označila, neboť předmět původního řízení nijak nesouvisel s výkonem práv k majetku, který náležel zůstaviteli, tj. zemřelému synovi stěžovatelky. Nelze totiž zaměňovat vlastnictví podílu ve společnosti s oprávněním za společnost jednat. Jinými slovy, správce dědictví nemůže jednat jménem společnosti, neboť nejde o výkon práv spojených s majetkem zůstavitele. Ani skutečnost, že zůstavitel před svojí smrtí zastával funkci předsedy představenstva, který za společnost jednat může, na tomto závěru nic nemění, neboť tato funkce je na majetku zůstavitele zcela nezávislá a jeho smrtí zanikla. Stěžovatelka proto v původním řízení, které se týkalo výhradně majetku společnosti, nikoli zůstavitele, nemohla vystupovat jako správkyně dědictví. V původním řízení tedy stěžovatelka byla oprávněna jednat pouze sama za sebe jako fyzická osoba, přičemž povahu jejího procesního postavení soudy zkoumaly z úřední povinnosti zcela nezávisle na tom, jak se stěžovatelka sama v žalobě i poté v průběhu celého původního řízení i navazujících řízeních označovala. Na základě těchto skutečností tedy vedlejší účastník neměl a ani nemohl peněžitý nárok, který mu v původním řízení vznikl, přihlásit do dědického řízení.
14. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na rozsudky vydané v původním řízení. Zcela vyčerpávající vysvětlení poskytl stěžovatelce zejména Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 27. 2. 2015 č. j. 94 Co 594/2014-588. Nutno rovněž podotknout, že v původním řízení stěžovatelka neuspěla ani s dovoláním k Nejvyššímu soudu a její následnou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2052/16.
15. Ústavní soud rozumí, že zorientovat se v procesních aspektech soudního řízení včetně aktivní legitimace k podání žaloby nebo postavení účastníků řízení může být pro osoby, které nemají právnické vzdělání, velice složité. Stěžovatelka však na všech úrovních soustavy soudů obdržela opakovaná a podrobná vysvětlení. Její neochota závěry soudů přijmout není a nemůže být důvodem pro zásah Ústavního soudu. V této souvislosti Ústavní soud rovněž podotýká, že je i úkolem advokátů, jejichž zastoupení je v řízení o ústavní stížnosti povinné, aby svým klientům pomohli soudním rozhodnutím a souvisejícím právním otázkám dostatečně porozumět. Tímto přístupem tak mohou účinně předcházet podávání zjevně neopodstatněných ústavních stížností či jejich dílčích námitek.
16. Ústavní soud se dále zabýval námitkou porušení procesních práv stěžovatelky v řízení před vrchním soudem, který rozhodl v její nepřítomnosti. Podle §101 odst. 3 o. s. ř. může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka, jestliže tento řádně předvolaný účastník včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení. V takovém případě soud vychází z obsahu spisu a z provedených důkazů. Při výkladu tohoto ustanovení Ústavní soud setrvale zastává názor, že samotná žádost o odročení jednání, byť je odůvodněna zdravotními problémy, bez dalšího neznamená, že soud nemůže rozhodnout v nepřítomnosti účastníka, který o odročení požádal. Přihlédnout je totiž třeba i k dalším důležitým principům soudního řízení jako je hospodárnost či rychlost (viz např. usnesení ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. I. ÚS 376/23). Soudy musí zároveň chránit i práva ostatních účastníků před obstrukčním jednáním a záměrným vyvoláváním průtahů řízení (viz usnesení ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2576/09). Důvodnost žádosti o odročení hodnotí výhradně soud. Na něm tedy závisí, zda důvod, který účastník řízení v žádosti uvedl, je natolik závažný, že jím lze omluvit další protahování řízení (viz usnesení ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 2144/15).
17. Vrchní soud v bodě 11 napadeného rozsudku podrobně popsal průběh odvolacího řízení i okolnosti opakovaných žádostí stěžovatelky o odročení jednání, které Ústavní soud stručně shrnul v bodě 5 tohoto usnesení. Vrchní soud v této souvislosti pečlivě odůvodnil, proč žádosti stěžovatelky nejenže neobsahují ony důležité důvody pro odročení jednání, ale je nutné je považovat za obstrukční jednání.
18. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz bod 1 tohoto usnesení), a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, stejně jako o návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti, Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl v co nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2023
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu