ECLI:CZ:US:2023:1.US.2468.23.1
sp. zn. I. ÚS 2468/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 85/2023-3879 ze dne 23. 6. 2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti výroku III. napadeného rozsudku, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a) Hany B. (jedná se o pseudonym), b) nezletilého Petra K. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"); dále navrhuje odklad vykonatelnosti výroku III. napadeného rozsudku podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu").
2. Okresní soud v Opavě ("opatrovnický soud") rozsudkem č. j. 14 P 117/2013-3784 ze dne 13. 1. 2023 odňal - nyní téměř čtrnáctiletého - syna [nezletilého vedlejšího účastníka b)] z péče stěžovatele a svěřil jej do péče matky [vedlejší účastnice a)] (výrok I.). Opatrovnický soud matku dále zprostil dříve uložené povinnosti přispívat k rukám otce na výživu nezletilého 700 Kč měsíčně (výrok II.), návrh otce na zvýšení výživného zamítl (výrok III.), určil, že otci se povinnost hradit výživné od 15. 7. 2022 nadále nestanoví (výrok IV.), že nezletilý nastoupí ke školní docházce v místě bydliště matky (výrok V.), návrh na vyslovení předběžné vykonatelnosti zamítl (výrok VI.) a řízení o úpravě styku otce s nezletilým vyloučil k samostatnému projednání (výrok VII.).
3. Krajský soud v Ostravě ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem odvolání stěžovatele odmítl ve vtahu k výroku VII. prvostupňového rozhodnutí (výrok I.), potvrdil rozsudek opatrovnického soudu ve výrocích I. a V. (výrok II.) a změnil prvostupňového rozhodnutí ve výrocích II. až IV. s tím, že matku zprostil dříve uložené povinnosti přispívat k rukám otce na výživu nezletilého 700 Kč měsíčně až o měsíc a půl později, otci uložil povinnost platit na výživu nezletilého 1 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2022, uložil otci povinnost zaplatit dlužné výživné a návrh otce na zvýšení výživného zamítl (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel namítá, že obecné soudy rozhodovaly na základně neúplně zjištěného skutkového stavu, neoprávněně odmítly provést důkazy, které stěžovatel navrhoval k prokázání, že nezletilý je manipulován ze strany matky a že tvrzení nezletilého jsou lživá a rozporuplná. Za smyšlená otec považuje tvrzení nezletilého o bití a hádkách s otcem, o špatné komunikaci a strachu z otce i absenci ve škole. Stěžovatel dále podrobně vysvětluje jednotlivé rozporuplnosti v tvrzeních nezletilého (kupříkladu nezletilý podle otce zmínil při výslechu jen jednu hádku s otcem, aniž by popsal konkrétní konflikty, dále nevysvětlil okolnosti vzniku údajné modřiny na ruce, podání matky byla podle stěžovatele "předpřipravená"). Stěžovatel ohledně neprovedeného dokazování odkazuje především na spis vedený u Policie České republiky v souvislosti s prošetřováním trestného činu, jehož se údajně měl dopustit vůči nezletilému; odkazuje na vyžadovaný znalecký posudek, který měl být proveden ke zjištění původu lživých tvrzení nezletilého. Dále zmiňuje výslechy třetích osob, jimiž mělo být prokázáno, že nebyl iniciátorem konfliktů se synem, a přepisy videonahrávek pořízených matkou v období, kdy odmítla nezletilého navrátit stěžovateli.
5. Obecné soudy by podle stěžovatele měly pečlivěji zvážit vhodnost svěření syna do péče matky, která s dítětem zjevně manipulovala, v důsledku čehož se u nezletilého rozvinul tzv. syndrom zavrženého dítěte. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, protože mu (i zpětně) stanovil vyživovací povinnost ve výši 1 000 Kč měsíčně. Stěžovatel je uchazeč o zaměstnání a je v dlouhodobé pracovní neschopnosti kvůli zdravotním komplikacím spojeným s dřívějším pracovním úrazem, nemůže být z důvodu zdravotních problémů zaměstnán, což odvolací soud neoprávněně zpochybňuje. Výše výživného přesahuje finanční možnosti stěžovatele, neboť mu po úhradě nutných nákladů zůstává přibližně 700 Kč. Odvolací soud staví stěžovatele do výrazně horší situace, protože nezaplatí-li výživné, přijde o část podpory v hmotné nouzi. Za absurdní stěžovatel považuje, že matce vyživovací povinnost navýšena nebyla; podle stěžovatele matka o svých příjmech lhala. Stěžovatel si konečně stěžuje na nečinnost opatrovnického soudu, který postupoval nezákonně a svými průtahy poskytl prostor matce dále manipulovat se synem v neprospěch stěžovatele. Byť stěžovatel vznesl námitku podjatosti soudkyně opatrovnického soudu, nebylo o ní v souladu se zákonem rozhodnuto před prvním jednáním ve věci samé, což protiústavně "posvětil" i odvolací soud. Stěžovatel v tomto ohledu doplnil ústavní stížnost podáním ze dne 4. 10. 2023, ve kterém podrobně rozvádí procesní postupy soudkyně opatrovnického soudu, která podle něj i nyní vědomě a účelově zdržuje vyřízení podnětů ze strany otce (stěžovatel odkazuje především na řízení o návrhu na výkon předchozího rozhodnutí z důvodu odpírání styku otce s nezletilým).
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy České republiky není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; jakožto orgán ochrany ústavnosti zasahuje v rodinně-právních věcech pouze v případech skutečně výjimečných. Je na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Jsou to především nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li opatrovnický soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním, poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění a vyjde-li z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2260/22 ze dne 20. 9. 2022; či usnesení sp. zn. II. ÚS 2391/22 ze dne 22. 2. 2023).
9. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu ústavněprávnímu standardu dostojí. Přestože stěžovatele tíží v řízení o ústavní stížnosti břemeno tvrzení ohledně kvalifikovaného porušení jeho ústavně zaručených práv, pouze opakuje argumenty, které již uplatnil v odvolání. Stěžovatel především rozporuje dílčí tvrzení nezletilého ohledně jednotlivých událostí, čímž chce prokázat manipulaci ze strany matky; žádným způsobem však nevysvětluje, proč by "prolomení" vysloveného přání syna stěžovatele, který chce být v péči matky, mělo být v jeho nejlepším zájmu ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
10. Odvolací soud vysvětlil, že skutkový stav považoval za dostatečně zjištěný a že vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie za účelem prověření možné manipulace matkou by bylo nadbytečné, protože není pro rozhodnutí ve věci podstatné (viz bod 35 napadeného rozsudku). Ústavní požadavek, že právo rodičů pečovat o dítě podle 32 odst. 4 Listiny může být omezeno pouze rozhodnutím soudu na základě zákona, musí být naplněn i materiálně, což znamená, že obecné soudy nemohou svoji odpovědnost rozhodnout o nejlepším zájmu dítěte přenést na znalce (nález sp. zn. I. ÚS 3522/22 ze dne 30. 3. 2023, bod 38). Vycházel-li tedy odvolací soud při rozhodování o péči primárně z projeveného přání nezletilého, kterého u jednání odvolací soud vyslechl, nelze v odmítnutí provedení dalších důkazů spatřovat extrémní exces, který by ospravedlňoval výjimečný zásah Ústavního soudu do zjišťování skutkového stavu obecnými soudy.
11. Zjevně neopodstatněné jsou podle Ústavního soudu i zbývající námitky stěžovatele. K namítanému pochybení stran námitky podjatosti soudkyně opatrovnického soudu lze uvést, že odvolací soud procesní pochybení přiznal, námitku podjatosti věcně posoudil a srozumitelně vysvětlil, proč ji považuje za nedůvodnou (viz bod 5 napadeného rozsudku). Stěžovatel ani v ústavní stížnosti kromě dílčích procesních postupů soudkyně opatrovnického soudu nezmiňuje žádné konkrétní okolnosti, které by její podjatost vůči stěžovateli měly zakládat. Byť tíživou finanční situaci stěžovatele Ústavní soud žádným způsobem nezpochybňuje, stanovení výživného ve výši 1 000 Kč měsíčně nelze považovat za protiústavní, vycházel-li odvolací soud z potenciálního výdělku stěžovatele 10 000 Kč, který se ani při tvrzených zdravotních potížích nejeví jako nedosažitelný. Jak odvolací soud uvedl v napadeném rozhodnutí (bod 40), stěžovatel sám u jednání uváděl, že kupříkladu práci vrátného by vykonávat mohl i přes svoje trvající zdravotní potíže (viz bod 19).
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti ve smyslu §79 odst. 2 téhož zákona Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož o podané ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu