ECLI:CZ:US:2023:1.US.3126.23.1
sp. zn. I. ÚS 3126/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele N. K., zastoupeného Mgr. Marií Starou, advokátkou se sídlem v Písku, Na Spravedlnosti 637/8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 101 Co 51/2023-682 ze dne 13. 9. 2023, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a) M. Ř., b) J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí; namítá, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel ("otec") se u civilních soudů domáhal zrušení své vyživovací povinnosti vůči tehdy nezletilému synovi [nyní osmnáctiletý vedlejší účastník b), dále též "nezletilý"]. Okresní soud Praha - západ ("opatrovnický soud") rozsudkem č. j. 26 P 3/2017-539 ze dne 1. 12. 2022, s účinností od 1. 7. 2022 zrušil otci vyživovací povinnost stanovenou mu původním rozsudkem v roce 2021. Opatrovnický soud dospěl k závěru, že nezletilý je schopen se sám živit, protože s ohledem na jeho dosavadní přístup ke studiu může běžně pracovat. Nezletilý má vysoký počet zameškaných hodin, do školy se nepřipravoval a na zkoušky nedocházel, přestože střední školu studuje v oboru kuchař - číšník dálkově a musí ji navštěvovat pouze jednou měsíčně.
3. Krajský soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí změnil a uložil otci povinnost platit výživné 2 600 Kč oproti původním 5 200 Kč. Nezletilý podle odvolacího soudu není schopen se sám živit v plném rozsahu. Byť je schopen ze svého příjmu 9 600 Kč měsíčně pokrýt částečně své náklady, nadále potřebuje podporu obou rodičů především za účelem zajištění bydlení; úplné zrušení vyživovací povinnosti by bylo pro nezletilého demotivující.
4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel opakuje, že nezletilý řádně neplní školní docházku. Syn předčasně ukončil studium na dvou středních školách a v denním studiu nepokračuje; nyní studuje dálkově s výukou jedenkrát za měsíc o víkendu. Nezletilý měl a má hodně neomluvených absencí, pozdních příchodů, na výuku se nepřipravuje a byly mu uděleny důtky, z jedné školy byl podmínečně vyloučen z důvodu napadení instruktora. Nezletilý rovněž spáchal trestný čin ublížení na zdraví a výtržnictví. Stěžovatel dále podrobně popisuje, že jejich vztah se synem je narušený, syn s ním nekomunikuje, naopak jej uráží a dokonce jej fyzicky napadl. Stěžovatel namítá, že odvolací soud porušil jeho právo na ochranu rodičovství, protože svým rozhodnutím vede nezletilého k nezodpovědnosti, lenosti, a zahálčivému způsobu života. Nezletilý má 24 dní v měsíci volno bez jakýchkoliv povinností, a proto si může své potřeby zajišťovat prací, bez jakékoliv odpovědnosti se však nechává živit od svých rodičů.
5. Rozsudek odvolacího soudu podle stěžovatele vykazuje prvky svévole, protože existuje extrémní nesoulad mezi právními závěry a provedenými skutkovými zjištěními. Byť z dokazování vyplynulo, že nezletilý studiu nevěnuje dostatečnou péči a nemá o zvolený obor skutečný zájem - tedy, že studium nepřispívá k rozvoji syna a nelze předpokládat úspěšné ukončení - odvolací soud dospěl k excesivnímu závěru, že nezletilý není schopen sám se živit. Odvolací soud neuvážil, že nezletilý může ve volném čase pracovat. Otec syna motivoval dostatečně a nabídl mu úhradu školného formou půjčky nebo daru. Stěžovatel dále namítá, že v řízení nedostal stejný prostor k vyjádření jako matka. Předsedkyně senátu odvolacího soudu byla podjatá a přebírala zcela argumentaci matky. Stěžovatel v tomto ohledu navrhuje provedení důkazu soudním spisem a audiozáznamy z jednání. Stěžovatel chtěl při jednání doložit řadu skutečností (charakter vztahu s nezletilým; ochotu převzít děti do péče po rozvodu; opatření, jimiž chtěl otec syna udržet při denním studiu), což mu odvolací soud neumožnil. Konečně, stěžovatel tvrdí, že odvolací soud protiústavně určil rozsah výživného, aniž by zkoumal jeho majetkové poměry.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy České republiky není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; jakožto orgán ochrany ústavnosti má v rodinně právních věcech zasahovat pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Jsou to totiž právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li opatrovnický soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním, poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění a vyjde-li z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2260/22 ze dne 20. 9. 2022; či usnesení sp. zn. II. ÚS 2391/22 ze dne 22. 2. 2023).
9. V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek vůči výše uvedenému ústavně právnímu standardu obstojí. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze rozporuje závěr odvolacího soudu, podle kterého nezletilý není schopen se sám živit v plném rozsahu; žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci však neuvádí.
10. Odvolací soud v odůvodnění stěžovateli srozumitelně a logicky vysvětlil, že byť syn studuje dálkově a pracuje pouze čtyři dny v měsíci, ve zbytku času se věnuje přípravě na studium a vypomáhá v domácnosti (bod 35 napadeného rozsudku). Částka 2 600 Kč měsíčně, kterou má stěžovatel na výživné nezletilého přispívat, podle Ústavního soudu v žádném případě není excesivní vzhledem ke skutečnosti, že nezletilý stále bydlí u matky a platí školné 12 000 Kč ročně (viz bod 35 napadeného rozsudku).
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu