ECLI:CZ:US:2023:1.US.3181.23.1
sp. zn. I. ÚS 3181/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HOLUŠA, s. r. o. "v likvidaci", sídlem Karla Svobody 81/2, Ostrava, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 26, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023 č. j. 29 Cdo 2531/2021-208 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2020 č. j. 71 Co 207/2020-177, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 a dále v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala vůči vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 4 214 667 Kč s příslušenstvím jako náhrady majetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem soudu v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě (dále též jen "konkursní soud") pod sp. zn. 22 K 8/2005.
3. Rozsudkem ze dne 10. 12. 2019 č. j. 32 C 295/2017-119 Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále též jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že v postupu konkursního soudu nelze shledat žádné pochybení. Shrnul, že stěžovatelka se nejprve bránila proti zahrnutí věcí do konkursní podstaty úpadce Majetkového družstva Děhylov "v likvidaci" vylučovací žalobou, která však byla zamítnuta pro opožděnost. Následně se v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 9 Cm 1/2011 domáhala vydání bezdůvodného obohacení z titulu lepšího práva. Žalobu podala proti konkursní správkyni, ačkoliv ji měla podat proti věřitelům úpadce, jimž byl vydán výtěžek zpeněžení předmětných věcí. Řízení o žalobě z lepšího práva nemohlo mít žádný vliv na probíhající konkursní řízení a na konečný rozvrh.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.), odmítnuto jako vadné, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelka v dovolání uvedla, že nesprávné právní posouzení krajským soudem spatřuje v posouzení pasivní legitimace konkursní správkyně v řízení o žalobě z lepšího práva a v posouzení práva na vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí v jejím vlastnictví. K přípustnosti dovolání uvedla, že rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného, případně procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i otázky hmotného práva, která Nejvyšším soudem nebyla dosud řešena. Z dovolání však není patrno, o kterou (konkrétní) právní otázku jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této otázky krajským soudem odchyluje, či kterou otázku hmotného nebo procesního práva, má stěžovatelka za dosud Nejvyšším soudem nevyřešenou. Podstatnou část dovolání představuje shrnutí průběhu řízení, která stěžovatelka vedla ohledně předmětných nemovitostí, a dále argumentace ve prospěch názoru stěžovatelky o nesprávném právním posouzení věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že předmětem řízení před obecnými byla náhrada škody, která jí byla způsobena nesprávným úředním postupem soudu v konkursním řízení. Skutečnost, že šlo o nesprávný úřední postup, je podle stěžovatelky zřejmá z toho, že konkursní soud porušil svoji povinnost a stanovený procesní postup, když předčasně schválil konečný rozvrh správce konkursní podstaty, aniž vyčkal vydání rozhodnutí v závislém incidenčním sporu, vedeném stěžovatelkou proti správci konkursní podstaty úpadce. Tento postup konkursního soudu považuje stěžovatelka za "nesprávný úřední postup". S tímto právním závěrem krajský soud v předmětné věci nepolemizuje, zastává však stanovisko, že tímto nesprávným postupem nemohla být stěžovatelce způsobena škoda, neboť žalovaný správce konkursní podstaty úpadce postrádá pasivní legitimaci ve vztahu k nárokům třetích osob a tedy výsledek incidenčního sporu by nemohl mít vliv na konečný rozvrh schválený soudem.
7. Stěžovatelka tvrdí, že v předmětné věci došlo k odnětí jejího vlastnictví nikoliv ve veřejném zájmu a nikoliv za náhradu. V rámci konkursního řízení vedeného na majetek úpadce Majetkové družstvo Děhylov byl stěžovatelce bez náhrady odňat veškerý nemovitý majetek značné hodnoty, aniž by jí byla ztráta kompenzována. V konkursním řízení jí bylo nesprávným postupem soudu znemožněno domoci se vydání výtěžku zpeněžení tohoto majetku. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že nesprávným úředním postupem soudu v konkursním řízení jí byla způsobena majetková škoda, jejíž náhrady se domáhala v předmětné věci. Tím, že jí soudy upřely právo na náhradu škody způsobené jí nesprávným úředním postupem konkursního soudu, porušily její výše uvedená ústavně zaručená práva. Rozsudkem krajského soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu i vlastnické právo. Stěžovatelka dále uvádí, že odmítnutím dovolání v rozporu se zákonem jí Nejvyšší soud upřel právo na projednání dovolacích námitek, čímž porušil její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné již k dispozici neměla.
9. Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu je podaná ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (viz sub 23).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů.
13. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
15. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.), se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, kterou musí dovolatel náležitě vymezit a na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.).
16. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), jde o výběr jedné ze situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.), nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) nebo nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299)].
17. Nesplní-li dovolatel tuto svou základní argumentační povinnost, Nejvyšší soud, který je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán, odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, když jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., pak Nejvyšší soud může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
18. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, jak z výše uvedené rekapitulace obsahu ústavní stížnosti vyplývá (viz sub 7), stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou konkrétní argumentaci neuplatnila. Uvádí pouze, že odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem jí bylo upřeno právo na projednání dovolacích námitek, čímž bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
19. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovoláním stěžovatelky pečlivě zabýval. Po posouzení dovolání stěžovatelky však dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., když v něm stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a ani důvod dovolání, což jsou obligatorní náležitosti dovolání. Nejvyšší soud proto postupoval ústavně konformním způsobem, odmítl-li dovolání stěžovatelky jako vadné.
20. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavně konformním způsobem vyložil, že dovolání trpí vadami, pro které nelze dovolání neprojednat. Důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.
21. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka ve svém dovolání řádně nevymezila důvod dovolání a neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Stěžovatelka tak zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostála.
22. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
V.
Závěr
23. Jak z výše uvedeného vyplývá, stěžovatelka dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v posuzované věci představuje mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neuplatnila řádně, a tak způsobila, že její dovolání bylo jako vadné odmítnuto. Podání vadného opravného prostředku přitom přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl například podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec. Protože tedy stěžovatelka materiálně nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, je její ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 atd.).
24. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu