ECLI:CZ:US:2023:1.US.3291.22.1
sp. zn. I. ÚS 3291/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti H - Agrana s.r.o., se sídlem Husova tř. 684/21, České Budějovice, zastoupené JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem se sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2022 č. j. 9 As 149/2021-64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021 č. j. 10 A 104/2019-112, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 27. 5. 2019 č. j. MZP/2019/510/669 a rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 13. 2. 2019 č. j. ČIŽP/42/2019/120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka současně požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Česká inspekce životního prostředí (dále jen "první vedlejší účastník") uznala stěžovatelku vinnou z přestupku podle §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa (dále jen "zákon o ČIŽP"), a uložila jí podle §5 zákona o ČIŽP pokutu ve výši 4 mil. Kč a povinnost uhradit paušální náklady řízení. Přestupek měla stěžovatelka spáchat tím, že od října 2017 do května 2018 a od července do srpna 2018 při hospodaření na vybraných lesních pozemcích neprovedla včasnou a dostatečnou asanaci stanoveného počtu smrků, které byly napadeny lýkožroutem smrkovým a lýkožroutem lesním. Vytvořila tím podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů a ohrozila životní prostředí v těchto lesích. Ministerstvo životního prostředí (dále jen "druhý vedlejší účastník") zamítlo odvolání stěžovatelky a rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka potvrdilo. Proti rozhodnutí o odvolání podala stěžovatelka žalobu k městskému soudu, který ji v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl její kasační stížnost.
Stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejích výše označených práv mělo dojít v důsledku nesprávného postupu prvního vedlejšího účastníka, který při stanovení trestu přihlédl dvakrát k opakovanému spáchání přestupku stěžovatelkou, jednak jako k přitěžující okolnosti ve smyslu §40 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a zároveň při aplikaci kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §5 zákona o ČIŽP. Tím podle názoru stěžovatelky porušil zásadu zákazu dvojího přičítání. Podle stěžovatelky tuto vadu nenapravil ani druhý vedlejší účastník, který zamítl její odvolání. K porušení výše uvedených základních práv mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postup vedlejších účastníků aprobovaly.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že není primárně povolán k interpretaci právních předpisů z oblasti veřejného práva, nýbrž je v řízení o ústavní stížnosti ex constitutione určen k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Jelikož Ústavní soud nevystupuje v tomto řízení jako "vrcholný" správní soud, nepřísluší mu postup a rozhodnutí přezkoumávat z pohledu dodržení běžné zákonnosti a v hloubce a rozsahu, jak to činí správní soudy, a tedy fungovat jako další "superrevizní" instance. Ústavní soud tak danou věc v řízení o ústavní stížnosti posuzuje optikou ochrany stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly tvrzená ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Závěry jimi vyslovené nemají excesivní povahu. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i městský soud, vyšly z dostatečných skutkových zjištění, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními zákona o ČIŽP a dalších zákonů.
Ústavní soud ověřil, že oba správní soudy se v napadených rozsudcích podrobně zabývaly námitkou stěžovatelky spočívající v porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Městský soud postup správních orgánů vyhodnotil tak, že zákaz dvojího přičítání neporušily, ačkoli první vedlejší účastník v prvostupňovém rozhodnutí termín přitěžující okolnost nesprávně použil. Podle městského soudu správní orgány pouze hodnotily okolnost, že stěžovatelka již byla s předstihem na závadnost svého jednání upozorněna (a sankcionována za ně), jako součást hodnocení její osoby za účelem zhodnocení preventivně výchovného účelu uložení sankce. Takový postup byl podle městského soudu v judikatuře Nejvyššího správního soudu aprobován, neboť vede k hodnocení skutečnosti, že přestupce již v minulosti spáchal obdobné přestupky a má sklony porušovat pravidla určitým způsobem, což ale neznamená, že by byl trestán opakovaně za to, že se v minulosti dopustil přestupku (bod 144 rozsudku městského soudu).
Nejvyšší správní soud sice názor městského soudu korigoval, neboť podle jeho názoru nevycházel ze zcela přiléhavé judikatury. S odkazem na svoji judikaturu (rozsudek č. j. 4 As 10/2012-48) adekvátně dovodil, že pochybení prvního vedlejšího účastníka napravil druhý vedlejší účastník, který provedl dílčí korekce odůvodnění rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka, přestože odvolání proti němu zamítl a rozhodnutí potvrdil. Závěr Nejvyššího správního soudu, že z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek a rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka je třeba číst pohledem úvah, které k otázce zákazu dvojího přičítání provedl druhý vedlejší účastník, považuje Ústavní soud za ústavně konformně odůvodněný. Namítaná vada odůvodnění rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka nebyla způsobilá porušit základní práva a svobody stěžovatelky.
Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 747/06 považuje Ústavní soud za nepřiléhavý, neboť se týká skutkově a právně odlišného případu. V něm Ústavní soud vymezil materiální podmínky aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tehdy platného trestního zákona.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu