ECLI:CZ:US:2023:1.US.3546.22.1
sp. zn. I. ÚS 3546/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lukáše Vlašaného, insolvenčního správce se sídlem v Táboře, Vančurova 2904, zastoupeného Mgr. Michalem Briaským, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 101 VSPH 713/2022-26 ze dne 14. 10. 2022 a výroku II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 208 ICm 1416/2022-10 ze dne 5. 8. 2022, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 9, se sídlem v Praze 10, 28. Pluku 1533/29b, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných (částí) rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; dále namítá porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. V řízení u obecných soudů jde o náklady incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "insolvenční soud") pod sp. zn. MSPH 77 INS 1384/2022. Vedlejší účastnice přihlásila do předmětného insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 2 870 Kč. Stěžovatel (insolvenční správce dlužnice) při přezkumném jednání konaném 17. 5. 2022 tuto pohledávku částečně popřel z důvodů promlčení; následně dne 18. 5. 2022 podal k insolvenčnímu soudu incidenční žalobu na určení, že pohledávka není v částce 2 470 Kč po právu. V návaznosti na to vedlejší účastnice vzala svoji přihlášku v popřeném rozsahu zpět dne 31. 5. 2022. Stěžovatel následně podáním ze dne 16. 6. 2022 vzal žalobu v celém rozsahu zpět.
3. Insolvenční soud výrokem I. ústavní stížností napadeného usnesení řízení o incidenční žalobě zastavil; výrokem II. uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 2 470 Kč. Insolvenční soud dovodil, že vedlejší účastnice je povinna hradit náklady řízení podle §146 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť řízení bylo zastaveno z důvodu na její straně. Byť by obecně měla být přiznána částka 12 342 Kč (za celkem 3 úkony právní služby včetně paušální náhrady a DPH při tarifní hodnotě 50 000 Kč), insolvenční soud dospěl k závěru, že je namístě aplikovat §150 o. s. ř. a náhradu přiměřeně snížit. Podle insolvenčního soudu byla žaloba podána ten samý den, kdy byla zveřejněna zpráva o přezkumu, a vedlejší účastnice se mohla dozvědět o popření pohledávky; stěžovatel se nepokusil spor vyřešit mimosoudně, byť zjevně nebyl v časové tísni. Insolvenční soud současně odkázal na nález sp. zn. IV. ÚS 3859/17 ze dne 27. 11. 2018 (N 193/91 SbNU 395) s tím, že přiznání náhrady nákladů řízení ve výši, která pětkrát převyšuje výši popřené pohledávky, by nebylo přiměřené a neodpovídalo by požadavkům spravedlivého procesu.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením změnil výrok II. usnesení insolvenčního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 645/20 ze dne 23. 6. 2020 (N 136/100 SbNU 499) podle odvolacího soudu platí, že zahájí-li insolvenční správce incidenční spor, kterému lze snadno předejít výzvou věřitele k nápravě jeho pochybení, aniž prve vyzval věřitele k nápravě, a následně vezme žalobu zpět, neboť v průběhu řízení věřitel své pochybení napraví, nelze takový incidenční spor považovat za důvodně zahájený a procesní zavinění za jeho zastavení klást pouze na stranu věřitele podle §146 odst. 2 o. s. ř.
5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Zaprvé, stěžovatel namítá, že mu obecné soudy nepřiznaly náhradu nákladů, byť řízení bylo zastaveno z důvodu chování vedlejší účastnice. Podle stěžovatele nelze na projednávaný případ aplikovat závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 645/20, protože v dané věci přistoupil insolvenční správce k popření přihlášené pohledávky pouze z důvodu chybějících příloh přihlášky. V případě stěžovatele však přihláška netrpěla žádnými vadami, přičemž "vadu promlčení" nelze považovat za omluvitelnou chybu (zejména s ohledem na odbornost věřitelky). Vedlejší účastnice vědomě přihlásila dlouho promlčenou pohledávku jako vykonatelnou, a vědomě tak podstoupila riziko popření. Obecné soudy bezdůvodně upřednostnily práva vedlejší účastnice (dalšího obecného soudu, resp. státu). Zadruhé, stěžovatel rozporuje nálezy sp. zn. IV. ÚS 3859/17 a sp. zn. IV. ÚS 1809/20 ze dne 22. 9. 2020 a žádá, aby rozhodující senát předložil věc plénu k přijetí stanoviska. Stěžovatel je přesvědčen, že nálezy chybně přijaly kritéria obsažená v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 11. 7. 2007 č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, (dále jen "Nařízení") jako standard dodržování požadavků spravedlivého procesu. Přiměřenost výše nákladů incidenčního sporu o tzv. bagatelní částku nelze poměřovat podle předmětného Nařízení, protože to se na vnitrostátní incidenční spory nevztahuje. V insolvenčním řízení je tarifní hodnota sporu stanovena fixní částkou ve výši 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu.
6. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem v řízení u obecných soudů [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná (§72 odst. 3 téhož zákona) a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona, protože stěžovatel vyčerpal procesní prostředky, které mu občanský soudní řád k ochraně práv poskytuje; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele směřující proti výrokům týkajícím se náhrady nákladů incidenčního sporu a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a nákladové rozhodování, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává kupříkladu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. K případům rozhodování o nákladech řízení, které bylo zastaveno, podle §146 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu Ústavní soudu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3375/17 ze dne 19. 6. 2018 (N 115/89 SbNU 749) zdůraznil, že uvedená ustanovení nelze používat slepě či zcela mechanicky, bez ohledu na konkrétní okolnosti věci a bez jejich komplexního zhodnocení; je totiž nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, neboť výsledkem aplikace zákona nemůže být zjevná nespravedlnost.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že k excesu ve výše zmíněném smyslu v nyní projednávané věci stěžovatele nedošlo. Obecné soudy neposoudily otázku náhrady nákladů mechanicky, nýbrž spatřovaly "zavinění" zastavení incidenčního sporu v postupu insolvenčního správce, který fakticky nedal vedlejší účastnici možnost reagovat na námitku promlčení vznesenou na přezkumném řízení. Byť s takovým posouzením Ústavní soud nemusí souhlasit, jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Klíčové v projednávaném případě přitom je, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat prvky svévole či zjevné nespravedlnosti, a to zejména s ohledem na bagatelní výši náhrady nákladů, o kterou se ve věci stěžovatele v každém případě jedná. Stěžovatel sám ostatně v ústavní stížnosti neuvedl žádnou argumentaci, která by výjimečný zásah Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v bagatelní výši ospravedlňovala. V tomto ohledu tedy neunesl důkazní břemeno ohledně intenzity důsledků napadených rozhodnutí, které ho v řízení o ústavní stížnosti tíží (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022).
9. K návrhu stěžovatele, aby rozhodující senát předložil věc k přijetí stanoviska plénem, lze pouze uvést následující: Ústavní soud již v bodu 20 nálezu sp. zn. IV. ÚS 1809/20 výslovně uvedl, že "nález [sp. zn. IV. ÚS 3859/17] není postaven na tom, že by tento předpis na tehdy posuzovanou věc dopadal bezprostředně, pouze z něj byl vyvozen určitý výkladový princip, jenž Ústavní soud uznal za obecně použitelný při posuzování tzv. účelnosti nákladů právního zastoupení, tedy že jejich náhrada by neměla být zjevně nepřiměřená k uplatněnému nároku". Tvrdí-li tedy stěžovatel, že se Nařízení na rozhodování o nákladech v incidenčních sporech přímo nevztahuje, nepopírá žádným způsobem rozporované nálezy Ústavního soudu, ani jejich ratio týkající se nepřípustnosti zjevně nepřiměřené výše. Ústavní soud proto žádný důvod k postupu podle §23 zákona o Ústavním soudu neshledal.
10. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými usneseními obecných soudů byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu