ECLI:CZ:US:2023:1.US.691.23.1
sp. zn. I. ÚS 691/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Josefa Molcara, 2) Petra Zábranského a 3) Mgr. Lucie Josephy Molcar, všech zastoupených Mgr. Marií Huspekovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3426/2021-214 ze dne 22. 12. 2022, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 Cmo 5/2021-179 ze dne 13. 5. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 33 Cm 61/2013-154 ze dne 15. 9. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Mgr. Narcise Tomáška, správce konkursní podstaty úpadce Josefa Molcara, se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, a Radmily Lebedové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byl porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 dost. 1 Listiny základních práv a svobod; dále namítají porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel 1) ["úpadce"] s jeho ženou Ludmilou Molcarovou ("původní žalobkyně") provozoval prodejnu potravin v Ústí nad Labem; v roce 1995 byl prohlášen konkurs na majetek úpadce. Původní žalobkyně se žalobou z roku 2013 proti vedlejšímu účastníkovi - správci konkursní podstaty úpadce - domáhala, aby Krajský soud v Ústí nad Labem ("konkursní soud") vyloučil ze soupisu konkursní podstaty úpadce část pohledávky ve výši 3 344 014 Kč. Uvedená částka měla představovat nevypořádaný podíl bezpodílového spoluvlastnictví manželů; šlo o polovinu výtěžku ze zpeněžení jejich nemovitostí, které za 6 688 028 Kč zpeněžil JUDr. Lubomír David, správce konkursní podstaty v dalším konkursním řízení vedeném na majetek úpadce KETNER, spol. s r.o. ("společnost v úpadku"). V průběhu řízení původní žalobkyně zemřela a v řízení bylo pokračováno s jejími dědici - stěžovateli a vedlejší účastnicí.
3. Konkursní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů a vedlejší účastnice zamítl. Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Obecné soudy založily svá rozhodnutí na tom, že vedlejší účastník se jakožto správce konkursní podstaty úpadce žalobou - podanou proti jinému správci konkursní podstaty společnosti v úpadku (JUDr. Lubomíru Davidovi) - domáhal jednak vyloučení výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí ve výši 6 688 028 Kč ze soupisu konkursní podstaty společnosti v úpadku, dále i jeho vydání. Rozsudkem konkursního soudu č. j. 18 Cm 111/2000-584 ze dne 22. 7. 2016, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu č. j. 13 Cmo 18/2016-622 ze dne 4. 10. 2017 a doplňujícím rozsudkem odvolacího soudu č. j. 13 Cmo 18/2016-640 ze dne 25. 10. 2017, obecné soudy jednak rozhodly, že se předmětná částka vylučuje ze soupisu konkursní podstaty společnosti v úpadku, a dále že se žaloba zamítá v části návrhu na vydání výtěžku zpeněžení. Po tomto částečném zamítnutí žaloby vedlejší účastník a JUDr. Lubomír David uzavřeli dohodu o narovnání týkající se vzájemných pohledávek úpadců. Vedlejší účastník následně informoval konkursní soud, že vyjmul ("vyškrtl") předmětnou pohledávku ze soupisu konkursní podstaty úpadce. Obecné soudy dospěly k závěru, že není-li již původní pohledávka úpadce zapsána v soupisu konkursní podstaty úpadce, vylučovací žalobě stěžovatelů nelze vyhovět.
4. Stěžovatelé proti rozhodnutí odvolacího soudu brojili dovoláním s tím, že vedlejší účastník nebyl oprávněn vyjmout vylučovanou pohledávku úpadce ze soupisu jeho konkursní podstaty; soudy se podle nich měly podrobně zabývat důvody, pro které vedlejší účastník vyjmul předmětnou pohledávku ze soupisu konkursní podstaty úpadce. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl. Dovodil, že mu stěžovatelé nepředložili k řešení žádnou otázku, která by naznačovala zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu je jeho judikatura ustálená v závěrech, že k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ze soupisu majetku konkursní podstaty podle §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, patří (mimo jiné) to, že věc byla správcem konkursní podstaty zahrnuta do soupisu konkursní podstaty a že v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci je věc nadále sepsána v konkursní podstatě (tj. nebyla v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty vyloučena správcem); dalším předpokladem je, že excindační žalobu podala osoba odlišná od úpadce. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně (ne)naplnění těchto předpokladů ustálené judikatuře podle Nejvyššího soudu odpovídá.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti předně tvrdí, že vedlejší účastník nepostupoval zákonným způsobem (v rozporu zejména s §19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), vyškrtl-li rozporovanou pohledávku ze soupisu majetku úpadce. Byť konkursní soud zamítl žalobu vedlejšího účastníka proti JUDr. Lubomíru Davidovi, učinil tak pouze v části týkající se nároku na vydání výtěžku zpeněžení předmětných nemovitostí. K zamítnutí žaloby na vydání výtěžku zpeněžení došlo z důvodu předčasnosti žaloby a nikoli proto, že by majetková hodnota do konkursní podstaty úpadce nenáležela. Rozhodnutí konkursního soudu ve věci sp. zn. 18 Cm 111/2000 proto nejsou způsobilým podkladem k postupu vedlejšího účastníka. Zadruhé, napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelů formalistická a překvapivá; odvolací soudu v průběhu času diametrálně změnil svůj náhled na věc. Zatřetí, vedlejší účastník nezákonně uzavřel (zřejmě s vědomím konkursního soudu) dohodu o narovnání s JUDr. Lubomírem Davidem, čímž došlo nejen k zásadní a nežádoucí změně rozsahu konkursní podstaty v neprospěch věřitelů úpadce, ale též k vytvoření "záminky" pro vyškrtnutí pohledávky ze soupisu. Obecné soudy podle stěžovatelů ignorovaly, že vyškrtnutí pohledávky předcházel zcela nestandardní postup. Vynětí pohledávky ze soupisu konkursní podstaty je odpovědností insolvenčního správce a účastníci řízení o vylučovací žalobě nemají žádné právní prostředky, jak jeho postup ovlivnit, či proti němu brojit. Začtvrté, podle stěžovatelů nelze přehlédnout blízkou časovou souvislost mezi jednáním konkursního soudu ve věci vylučovací žaloby a podáním vedlejšího účastníka, kterým oznámil, že pohledávku ze soupisu vyškrtl, aniž by o svém úkonu informoval stěžovatele. Obecné soudy v tomto smyslu porušily též právo stěžovatelů na rovnost zbraní. Zapáté, obecné soudy se dále nevypořádaly se stěžovateli předestřenou otázkou, zda vyškrtnutí pohledávky ze soupisu před rozhodnutím o vylučovací žalobě je protiprávní či nikoli; napadená rozhodnutí jsou v tomto ohledu nepřesvědčivě odůvodněná. Mlčení obecných soudů vyvolává vážné pochybnosti o svévoli v soudním rozhodování a zasahuje legitimní očekávání stěžovatelů, které bylo vyvoláno zejména původním zrušujícím usnesením odvolacího soudu. Zašesté, obecné soudy podle stěžovatelů nepřihlédly ke specifickým okolnostem případu; konkursní řízení na majetek úpadce trvá déle než třicet let, přičemž nestandardní délku konkursního řízení vyvolal právě dlouholetý spor mezi dvěma správci. Podle stěžovatelů je absurdní, že v okamžiku, kdy vedlejší účastník po 16 letech sporů dosáhne pro konkursní podstatu úpadce příznivého výsledku, výtěžku zpeněžení nemovitostí se bez bližšího zdůvodnění vzdá ve prospěch konkursní podstaty společnosti v úpadku. Konečně, obecné soudy podle stěžovatelů formalisticky odkazují na již překonanou úpravu a judikaturu a staví stěžovatele do situace, v níž nemají možnost domoci se ochrany svých práv. S ohledem na přijetí nového insolvenčního zákona se zastaralá judikatura nevyvíjí, avšak právní názory formulované téměř před dvaceti lety nelze bez jakýchkoli změn dále aplikovat.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; je včasná (§72 odst. 3 téhož zákona) a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátkou (§30 odst. 1 téhož zákona).
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Stěžovatelé v řízení o ústavní stížnosti nesou břemeno tvrzení; z něj vyplývá povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavní stížnosti [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy; viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022, bod 10]. Jak je patrné z bodu 5 tohoto usnesení, stěžovatelé v jejich návrhu žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci neuvedli.
9. Tvrdí-li stěžovatelé, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly zákonností důvodu vyškrtnutí předmětné pohledávky ze soupisu majetku konkursní podstaty, pomíjí klíčový závěr, na základě kterého obecné soudy jejich excindační žalobu zamítly. Dovodil-li odvolací soud, že k předpokladům, za nichž může být vyhověno žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty, patří, že je věc v době rozhodnutí soudu nadále sepsána v konkursní podstatě, tj. že nebyla v mezidobí ze soupisu majetku konkursní podstaty správcem vyloučena ("vyškrtnuta"), jde o závěr srozumitelný a ze své podstaty logický. V každém případě se nejedná o natolik extrémní právní posouzení zákonného požadavku, které by zakládalo důvodnost výjimečného zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Závazný výklad jednotlivých norem zákona o konkursu je primárně úkolem Nejvyššího soudu, z jehož judikatury předmětný předpoklad úspěšnosti excindační žaloby skutečně vyplývá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 ze dne 30. 5. 2002; či rozsudek sp. zn. 29 Odo 43/2001 ze dne 30. 6. 2003); to ostatně uvedl i Nejvyšší soud v napadeném usnesení (viz bod 15).
10. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti žádným způsobem blíže nevysvětlují, na základě čeho a jakým způsobem by mělo být jejich žalobě vyhověno. Rozporují-li pouze s obecnými odkazy na požadavky spravedlivého procesu a legitimního očekávání zákonnost postupu správce konkursní podstaty úpadce a konkursního soudu, je nutné dospět k závěru, že se jejich argumentace s předmětem řízení v nyní projednávané věci skutečně míjí. I kdyby nezákonnost postupu vedlejšího účastníka a konkursního soudu stran uzavření dohody o narovnání a následného vyškrtnutí předmětné pohledávky skutečně dána byla, neměnilo by to nic na závěru, že vyloučit pohledávku ze soupisu majetku konkursní podstaty, ve kterém již uvedena není, nelze.
11. Případné otázky náhrady škody způsobné stěžovatelům porušením povinnosti správce konkursní podstaty a konkursního soudu či nepřiměřené délky konkursního řízení je pak třeba řešit v samostatných řízeních.
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu