ECLI:CZ:US:2023:1.US.732.23.1
sp. zn. I. ÚS 732/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Enfant terrible Saint Point, se sídlem v Náchodě, Pod Můstkem 80, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2314/2022-304 ze dne 6. 12. 2022, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 104/2022-258 ze dne 31. 3. 2022 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 14 C 165/2019-173 ze dne 11. 1. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, Vinařského fondu, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 449/3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení částí v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Stěžovatelka se v řízení u obecných soudů mimo jiné domáhá po České republice - Ministerstvu zemědělství náhrady škody ve výši 286 626 Kč s příslušenstvím. Uvedená škoda měla být ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. stěžovatelce způsobena nesprávným úředním postupem Vinařského fondu [vedlejšího účastníka b)], který vyhlásil podmínky pro podávání žádostí o podporu na období 1. 1. 2015 až 15. 2. 2015.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 ("nalézací soud") ústavní stížností napadeným usnesením připustil vstup Vinařského fondu do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného Ministerstva zemědělství, a to ve smyslu §93 občanského soudního řádu. Městský soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že Vinařský fond evidentně má zájem na výsledku řízení mezi stěžovatelkou a Ministerstvem zemědělství, neboť v případě vyhovění žalobě vznikne státu vůči Vinařskému fondu regresní právo ve smyslu §16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Podle odvolacího soudu lze Vinařský fond zařadit mezi subjekty označené legislativní zkratkou "úřední osoba" ve smyslu §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., za jimiž při výkonu svěřené státní správy způsobenou škodu stát odpovídá.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky částečně jako nepřípustné a částečně jako vadné podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatelka předně spatřovala naplnění předpokladu přípustnosti dovolání v tom, že se dovolací soud dosud nezabýval otázkou, zda má §6 zákona č. 82/1998 Sb. přednost před §93 odst. 1 o. s. ř.; podle stěžovatelky je prvně jmenované ustanovení v postavení speciality vůči druhému. Nejvyšší soud v této části dovolání dovodil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu na uvedené otázce nespočívá; zmíněná ustanovení upravují odlišnou právní problematiku a z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud jejich vzájemný střet řešil či řešit měl. Ve vztahu k druhé, stěžovatelkou formulované, otázce "zda mohou či dokonce v zájmu státu a s ohledem na péči řádného hospodáře musí být osoby uvedené v §3 OdpŠk vedlejším účastníkem soudního řízení o náhradě škody dle OdpŠk, resp. každého řízení, které by mohlo mít dopad do pracovněprávních i jiných vztahů zaměstnanců organizačních složek státu a tím i vliv na budoucí řádný chod organizační složky státu." Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelka ve vztahu k ní neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá, že podle jejího názoru bylo zákonodárcem zamýšleným jednoznačným řešením vykládat §6 zákona č. 82/1998 Sb. jako speciální ustanovení a §93 odst. 1 o. s. ř. jako ustanovení obecné. Stěžovatelka dále tvrdí, že vyřešení obou v dovolání formulovaných otázek přesahuje její vlastní zájmy podle §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Následně uvádí, že "[p]ři takovém řešení, které stanovil (resp. aproboval) Nejvyšší soud, by v řízení o žalobě o náhradu škody dle OdpŠk podanou každým uspěvším stěžovatelem u Evropského soudu pro lidská práva proti České republice byly, resp. s ohledem na možný dopad těchto žalob do pracovněprávních i jiných vztahů zaměstnanců organizačních složek státu a tím i vliv na budoucí řádný chod organizační složky státu, musely být vedlejším účastníkem na straně žalovaného státu kromě obecných soudů i Nejvyšší soud a Ústavní soud, jejichž rozhodnuti ESLP a následně Ústavní soud zrušil. To by ovšem v těchto řízeních naprosto nesymetricky vychylovalo právo na spravedlivý proces u ESLP úspěšného stěžovatele ve prospěch státu". Stěžovatelka konečně namítá, že odmítl-li Nejvyšší soud předmětné právní otázky vyřešit, není jeho rozhodnutí souladné s požadavky na spravedlivý proces.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je zastoupena advokátem.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Předně je vhodné zmínit, že stěžovatelé v řízení o ústavní stížnosti nesou břemeno tvrzení; z něj vyplývá povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavní stížnosti [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy; viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022, bod 10]. Jak je patrné z bodu 5 tohoto usnesení, stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci neuvedla. Naopak, její návrh se pohybuje na samé hranici srozumitelnosti a logiky. Nevysvětlila-li stěžovatelka ve svém návrhu řádně, v čem spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces, zásadně tím omezila možnost Ústavního soudu na její námitku hlouběji reagovat.
9. Nejvyšší soud podle Ústavního soudu své usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatelky odůvodnil ústavně konformním způsobem. Ohledně prvně formulované otázky lze dovolacímu soudu dát za pravdu, že se míjí s předmětem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Obecné soudy své závěry o připuštění Vinařského fondu do řízení jakožto vedlejšího účastníka žádným způsobem neodůvodnily odkazem na střet ustanovení §6 zákona č. 82/1998 Sb. a §93 odst. 1 o. s. ř. Jinými slovy, obecné soudy aplikační specialitu jednoho či druhého ustanovení v napadených rozhodnutích neřešily; stěžovatelka sama ani v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč by napadené rozhodnutí na jí předložené otázce skutečně záviselo. Odůvodnění odmítnutí dovolání v této části z ústavněprávního hlediska bez dalšího obstojí.
10. Obdobně ani u posouzení druhé formulované otázky Ústavní soud žádné ústavněprávně relevantní pochybení ze strany Nejvyššího soudu neshledal. Samotný zákonný požadavek, aby se advokáti před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně výslovně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, je ústavně konformní [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti žádným způsobem netvrdí, že v dovolání konkrétní předpoklad přípustnosti podle §237 o. s. ř. skutečně uvedla. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud nemá žádný důvod porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces předpokládat.
11. Odkazuje-li stěžovatelka bez dalšího na §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a na "analogickou" situaci s řízením po zrušujícím rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, nelze z jejích tvrzení žádným způsobem seznat, kam touto argumentací míří. Úkolem Ústavního soudu není za stěžovatelku ústavně relevantní argumentaci domýšlet.
12. Jelikož stěžovatelka ve vztahu k rozhodnutím odvolacího soudu a nalézacího soudu žádnou další argumentaci neuvedla, neměl Ústavní soud důvod jejich ústavnost zpochybňovat; rozhodnutí o připuštění Vinařského fondu jako vedlejšího účastníka řízení jsou srozumitelně a logicky odůvodněná, jak vyplývá z bodu 3 tohoto usnesení.
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu