ECLI:CZ:US:2023:1.US.857.23.1
sp. zn. I. ÚS 857/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele H. U. R., zastoupeného JUDr. Michalem Filipem, advokátem, sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2023 č. j. 30 Cdo 3273/2022-215, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2022 č. j. 19 Co 389/2021-196 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. srpna 2021 č. j. 15 C 94/2020-164, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zastavil řízení co do částky 128 156,50 Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částek ve výši 10 829,50 Kč, 5 730 Kč, 12 250 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 12 394 716 Kč jdoucím od 27. 9. 2018 do zaplacení (výrok II.), a dále rozhodl, že stěžovatel jako žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici jako žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok III.).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku II. v odvoláním napadené části o zamítnutí žaloby stěžovatele na zaplacení částky 12 250 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. o nákladech řízení (výrok I.) a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II.).
4. Takto bylo rozhodnuto o požadavku stěžovatele na náhradu ušlého zisku, kdy přímým důsledkem dvou trestních stíhání, v nichž byl stěžovatel zproštěn obžaloby (ve věcech vedených u městského soudu pod sp. zn. 73 T 2/2013 a u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 35/2013), mělo být ustoupení obchodní společnosti X, od nabízení pozice zástupce ředitele stěžovateli, s nástupem od 1. 1. 2014 a základní mzdou ve výši 250 000 Kč. Do 31. 1. 2018 tak měl stěžovateli ujít zisk ve výši 12 250 000 Kč.
5. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s odůvodněním, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.). Dovolání dále není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem městského soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud dovodil, že dovolání ve svém obsahu [v názoru, "že oba soudy učinily nesprávný právní závěr, jde-li o posouzení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednání žalovaného a majetkovou újmou žalobce", v polemice "s názorem obou soudů týkajícím se skutečnosti, že u něj (u stěžovatele) údajně nemohlo dojít k majetkové újmě, neboť ještě neměl s potenciálními zaměstnavateli uzavřenu žádnou smlouvu", v nesouhlasu s tím, že "jakákoliv újma vyplývající z těchto difamačních účinků je újmou čistě nemateriální", v přesvědčení, že "odvolací soud ... nesprávně vztahuje k tomuto případu právní názor, že pouhé nepříznivé ovlivnění vztahů s obchodními partnery samo o sobě ušlý zisk nepředstavují"], nevymezuje v rozporu s §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí městského soudu záviselo. Dovolání je pouze obecnou kritikou napadeného rozhodnutí, která však nemůže založit přípustnost dovolání.
6. Nejvyšší soud dále pouze na vysvětlenou doplnil, že ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že nelze dovodit přímou odpovědnost státu za jednání svobodně uvažujících osob, které věděly nebo měly vědět (dle zásady ignorantia juris non excusat), že ze samotného zahájení trestního stíhání nelze dovozovat, že se osoba stíhaná dopustila trestného činu či jiného právně či morálně závadného jednání, ale přesto se řídily předsudkem, jež hovoří protichůdně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, jenž na svém závěru setrval i v usnesení ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. 30 Cdo 579/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 1607/22, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že zadostiučinění, kterého se mu doposud dostalo, není přiměřené materiální i nemateriální újmě, která mu vznikla, když rozdíl mezi kvalitou jeho života před zahájením nezákonných trestních stíhání a po jejich skončení byl dramatický jak po duševní stránce, tak po stránce materiální. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že neprokázal, že mu vznikla majetková újma.
8. Stěžovatel nesouhlasí s názorem obvodního soudu, že "...neuvedl žádná konkrétní tvrzení o tom, jakým způsobem by fakticky spolupráce měla fungovat, co přesně by bylo náplní práce žalobce, jak by se tato náplň projevovala ve výkonosti žalobce, dospěl soud k závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, že by fakticky žalobci uvedenou konkrétní práci za konkrétních podmínek vykonávat začal. Soudu není ani zřejmé, co by bylo náplní práce žalobce, za jakých podmínek s jakým rozsahem danění nebo jiných odvodů." Stěžovatel nesouhlasí s názorem obou soudů, že u něj nemohlo dojít k majetkové újmě, neboť neměl s potenciálními zaměstnavateli (resp. společnostmi, pro které měl pracovat jako osoba samostatně výdělečně činná) uzavřenu žádnou smlouvu. Stěžovatel poukazuje na to, že v řízení vysvětlil, že od výše uvedené společnosti by fakturoval měsíčně sjednanou odměnu ve výši 250 000 Kč, přičemž žalováno je za období 49 měsíců, tj. od období, kdy měl stěžovatel zahájit tuto ekonomickou činnost až do okamžiku skončení pozdějšího nezákonného trestního stíhání. K prokázání uvedených skutečností navrhl stěžovatel svědeckou výpověď E. S., ředitele uvedené společnosti. Tomuto důkaznímu návrhu však soudy nevyhověly.
9. Stěžovatel dále nepovažuje za ústavně komfortní argumentaci obecných soudů o absenci odpovědnosti státu za údajnou víru řadových občanů v pověry či předsudky, které mají spočívat v tom, co si běžní lidé spojují s trestním stíháním. Podle závěrů soudů stát nemůže za to, že občané nerespektují zásadu presumpce neviny. Stěžovatel namítá, že většina populace dobré právní povědomí nemá. Stát musí nést odpovědnost za to, jaké následky mají jeho nezákonná rozhodnutí ve skutečném světě, nikoliv ve světě ideálním. Stěžovatel byl popsanými nezákonnými trestními stíháními výrazně majetkově poškozen a není možné, aby odpovědnost za takovéto velké majetkové poškození byl stát zproštěn pouhým odkazem na snížené právní povědomí občanů.
10. Stěžovatel dále poukazuje na to, že Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení nad rámec již uvedeného odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 1607/22, avšak principy, na kterých je uvedené rozhodnutí založeno, jsou odlišné od jeho případu a nejsou tak na jeho případ použitelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu je ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 27).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)], vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci.
16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
17. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.), uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
18. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.), se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Stěžovatel dále tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - musí konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.).
19. Nesplní-li dovolatel tuto svoji základní argumentační povinnost vůči Nejvyššímu soudu, Nejvyšší soud dovolání v daném bodě odmítne jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť Nejvyšší soud je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán. Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, neboť jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. obdobně např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13).
20. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1495/22).
21. V předmětné věci stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou relevantní ústavně právní argumentaci ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu neuplatňuje (pouze namítá, že usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 1607/22, na které Nejvyšší soud nad rámec odkázal, nelze na jeho věc aplikovat), a ani Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ve výše naznačeném směru vykazovalo jakékoli nedostatky, zvláště když Nejvyšší soud odkázal na uvedené usnesení sp. zn. II. ÚS 1607/22 pouze nad rámec důvodů odmítnutí dovolání a pouze na vysvětlenou své rozhodovací praxe, a proto nešlo o ratio decidendi. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vyložil, že stěžovatel v dovolání nevymezil v rozporu s §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a při jejímž řešení může být dovolání podle §237 o. s. ř., přípustné, když stěžovatel ve svém dovolání podal pouze obecnou kritiku napadeného rozhodnutí, která však nemůže založit přípustnost dovolání.
22. Stěžovatel tak ve svém dovolání v podstatě usiloval o přezkum správnosti právního posouzení obsaženého v rozhodnutí městského soudu. To, že má stěžovatel jiný názor na právní závěry městského soudu, případně nesouhlasí s jeho procesními postupy, však nepředstavuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
23. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel v posuzované věci zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostál, neboť ve svém dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani důvod dovolání (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
24. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, se uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
25. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatele řádně zabýval. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, z jakého důvodu dovolání stěžovatele považoval za vadné, resp. ve vztahu k napadeným nákladovým výrokům rozsudku městského soudu za nepřípustné. Ústavní soud konstatuje, že důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
26. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto není žádný důvod pro jeho případný kasační zásah.
V.
Závěr
27. Stěžovatel tedy dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v posuzované věci představuje mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neuplatnil řádně, a tak způsobil, že jeho dovolání bylo jako vadné odmítnuto. Podání vadného opravného prostředku přitom přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl například podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec. Protože tedy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, je jeho ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 atd.).
28. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu