ECLI:CZ:US:2023:2.US.1066.23.1
sp. zn. II. ÚS 1066/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Tělovýchovné jednoty Jiskra Domažlice, z. s., se sídlem Palackého 379, Domažlice, zastoupené Mgr. Markem Hejdukem, advokátem, se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2023, č. j. 30 Cdo 671/2022-161, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2021, č. j. 62 Co 270/2021-120, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. dubna 2021, č. j. 40 C 2/2020-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, protože jimi podle jejího názoru došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv. Konkrétně namítá porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se po žalované [Česká republika - Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "vedlejší účastník")] podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhala zaplacení částky ve výši 15 679 629 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup vedlejšího účastníka. Žaloba vychází z tvrzení, že stěžovatelka byla v legitimním očekávání, že obdrží dotaci na dokončení přestavby a rekonstrukce Fotbalového stadionu v Domažlicích pro účely pořádání Mistrovství Evropy v kopané v kategorii dívek do 17 let. Splnila totiž údajně podmínky pro její udělení, podmínky výjimky v rozsahu přednostního vyřízení žádosti s vydáním rozhodnutí nejpozději začátkem února roku 2017, jakož i nezahrnutí stěžovatelky do systému bodování podle hodnotících kritérií z důvodu zvláštní priority akce. V květnu 2017 byl příslušný dotační program bez náhrady zrušen z důvodu probíhajícího trestního řízení, které se mělo týkat tohoto dotačního programu. Stěžovatelka se tímto dostala do nelehké situace, protože s důvěrou v získání dotace poskytla svůj fotbalový stadion pro účely Mistrovství Evropy a proto zajistila realizaci jeho rekonstrukce. V reakci na zrušení programu se stěžovatelka obrátila na vedlejšího účastníka s žádostí o informaci, jak tuto situaci řešit. Vedlejší účastník na to reagoval dopisem, v němž uvedl, že předmětný dotační program byl bez náhrady zrušen a že v nejbližší době bude vyhlášen nový investiční program, do kterého je možné se přihlásit, to vše za transparentních podmínek a s respektem k nastalé situaci. Další dotační program byl pak skutečně vyhlášen, dotaci však stěžovatelka nezískala, protože nesplňovala podmínku programu z důvodu, že realizace akce byla ukončena před podáním žádosti o dotaci.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., stěžovatelce nevznikl. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2903/2017) a Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí sp. zn. 6 Ads 88/2006 a 9 Ads 83/2014). Dovodil z ní, že při posuzování, zda v konkrétním případě je chráněn majetkový zájem a tedy i princip legitimního očekávání výsledku, je třeba rozlišovat mezi dotacemi, na které právní nárok při splnění stanovených podmínek vzniká a která tak mohou představovat majetkový zájem, jež lze důvodně očekávat, a dotacemi, na které právní nárok nevzniká a u nichž tak předmětem přezkumu zůstává pouze posouzení řádnosti procesu, nikoliv však samotného výsledku. Předmětná dotace v posuzované věci svojí povahou nároková nebyla. Postup vedlejšího účastníka tak legitimní očekávání stěžovatelky nezaložil.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se s právním posouzením provedeným soudem prvního stupně. Námitku stěžovatelky, že vedlejší účastník postupoval v rozporu se zásadami kontraktačního procesu a že tedy z tohoto důvodu odpovídá stěžovatelce za škodu, odmítl jako nepřípustné novum. Dodal, že občanský zákoník skutkovou podstatu předsmluvní odpovědnosti přímo neupravuje. Lze tak uvažovat pouze o porušení smluvní povinnosti podle §2913 OZ, jejíž skutková podstata však v daném případě naplněna být nemůže, protože účastníci žádnou smlouvu neuzavřeli.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na svém tvrzení, že jí vzniklo legitimní očekávání na získání dotace. Upozorňuje také na dopis vedlejšího účastníka po zrušení dotačního programu. V něm jí podle stěžovatelky poskytl vnitřně rozporné pokyny a informace, když jí sdělil, že bude možné se přihlásit do navazujícího programu, ačkoli reálně tomu tak následně nebylo. Takový postup stěžovatelka považuje za svévolný. Stěžovatelka navíc konáním celé akce přispěla k podpoře sportu, který je tradičně provozován více muži. Podpora její činnosti je tak jednoznačně ve veřejném zájmu. Vedlejší účastník neměl ke zrušení dotačního programu přistoupit plošně, nýbrž zkoumat nakolik se důvod zrušení programu týká konkrétního žadatele. Stěžovatelka tvrdí, že k trestné činnosti, pro niž byl program zrušen, nemá žádný vztah, nevidí tak důvod, proč má zrušení programu dopad i na ni. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelky nesprávně odkázal na případ řešený v rozsudku ze dne 6. 12. 2022, č. j. 30 Cdo 1529/2022-143. Uvedl, že nyní projednávaný případ je obdobný. Vzhledem k tomu, že výrok tohoto rozsudku časově následoval po rozhodnutí odvolacího soudu, neměl na něj dovolací soud odkazovat a měl věc sám znovu právně posoudit.
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Článek 36 odst. 3 Listiny přiznává každému právo na ochranu před následky nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci. Odstavec 4 tohoto článku odkazuje na zvláštní zákon (zde zákon č. 82/1998 Sb.), který upravuje podmínky, za nichž se lze odškodnění za způsobenou újmu domáhat.
9. Konstantní judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že při rozhodování o nárocích plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny a ze zákona o odpovědnosti státu jsou to především obecné soudy, které jsou povolány k tomu, aby posoudily existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. např. usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2190/12). Do samotného hodnocení konkrétních okolností případu je tak Ústavní soud oprávněn vstupovat pouze omezeně. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se otevírá toliko v případech, v nichž je možné závěry obecných soudů označit za skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy a odporující tudíž ústavně zaručeným právům účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [srov. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
10. Ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, k nimž dospěly v rámci rozhodování o nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Jak již bylo naznačeno, Ústavní soud není nadán pravomocí přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů z hledisek běžné zákonnosti, netrpí-li ústavněprávním deficitem [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
11. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí ústavněprávním deficitem netrpí. Obecné soudy se řádně vypořádaly s otázkou, zda jednání vedlejšího účastníka mohlo založit legitimní očekávání stěžovatelky, že dotaci obdrží. Dospěly k závěru, že s odkazem §14 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, na poskytnutí dotace stěžovatelka neměla právní nárok. Ani sdělením k žádosti stěžovatelky po výslovném zrušení dotačního programu bez náhrady vedlejší účastník legitimní očekávání stěžovatelky na získání dotace nezaložil. Nejvyšší soud v mezidobí od vydání rozsudku odvolacího soudu do jeho rozhodnutí v nyní posuzované věci vydal dne 6. 12. 2022 rozsudek č. j. 30 Cdo 1529/2022-143, v němž řešil skutkově obdobnou věc. Na svých závěrech tam vyslovených neměl nyní důvod nic měnit, což v odůvodnění objasnil, na odmítnutí dovolání Ústavní soud nespatřuje nic excesivního. I Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že postup vedlejšího účastníka legitimní očekávání stěžovatelky na získání dotace podle následně zrušeného ani nově vyhlášeného dotačního programu nezaložil. Nejvyšší soud tak řádně a srozumitelně zdůvodnil, z jakých důvodů stěžovatelkou formulované právní otázky přípustnost dovolání nezakládají. Ústavní soud proto neshledal, že by se závěry obecných soudů vymykaly smyslu a účelu právní úpravy způsobem odporujícím ústavně zaručeným právům stěžovatelky.
12. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu